Vstoupit do básně jako do supermarketu

Od té doby, co se nám narodili kluci, se chceme společně s K. každé léto vypravit k moři. Letos nám očekávaný výlet už napočtvrté nevyšel. Na konci srpna jsem s celou rodinou odjel na rezidenční pobyt do olomoucké galerie Basement Studio. Chtěl jsem tam napsat básně, které sním. Ale to předbíhám a navíc říkám jen půlku pravdy. Moře by se nám totiž z myšlenek vypařilo tak jako tak, protože jsme v ten samý čas přislíbili návštěvu starému známému ze Střelic u Brna. 

Marian Palla je naše moře, náš příliv i odliv, šeptá mi K. v předposledním srpnovém dnu u něho na dvorku. Marian zrovna vypráví o tom, jak je špatný malíř, a proto používá na obrazech slova, kterými maskuje svou neschopnost namalovat zadek koně. Rezidence začíná, léto končí. Do šálku kávy, který chvíli poté připravuje Marianova družka Miriam, líně padá podzim. Vzpomínám na tátu, který už v červenci za největších veder, rozplácnutý na rozpáleném dvoře jako hranolka ve friťáku, prohlašuje, že je mu zima a že se blíží konec léta. Má pravdu. V tom nejlepším se má přestat. 

Byl to právě naivní konceptualista Marian Palla, který mi jednou vyprávěl historku o tom, jak propojil performanci s textem. Na začátku 90. let bydlel na Dornychu u cigánů v takové malé cimřičce, kde nešlo moc malovat. Naproti byla malá sámoška, v jejíchž útrobách si položil otázku, jak dlouho by přežil, kdyby kupoval věci na základě toho, jak jsou za sebou vyskládány do regálů.

Jako správný konceptualista si přitom stanovil přísné produktivní omezení: koupit mohl vždy jen jednu věc, což vyvolávalo řadu problémů. Zaseknout se na čtrnáct dní v sekci chlastu mu nevadilo, ale v oddělení zeleniny prožíval naprostá muka. Nejhorší prý bylo nakupovat v oddělení drogerie. Furt si kupoval mýdla, zubní pasty, přibývaly mu šampony, dokud se konečně neprobojoval k pečivu. Povídka, která z tohoto konceptu vzešla, se jmenovala „Jak nakupovat“ a docela se mu povedla. 

Chvíli potom jsem v čekárně prachatické nemocnice narazil na báseň Nicanora Parry, který v ní s typicky láskyplnou arogancí velí rozkousat své texty a pak je vyplivnout. Přišlo mi to jako fajn nápad, protože jsem v tu dobu měl kvůli zdravotním problémům hrozný hlad. Navíc jsem si vybavil, jak jsem si v době studií do sešítku opsal pár tajemně starozákonních vět z eseje „Co je to poezie?“ od Jacquese Derridy: „Jez, pij, polkni můj dopis, mou literu, přenes ji do sebe, nes ji, přenášej ji v sobě, jako zákon psaní, písma, které se stalo tvým tělem: psaní, písmo o sobě, v sobě.“ A pak mě to napadlo. Proč bych se nemohl nějaký čas živit pouze vlastními básněmi? Abych něco mohl sníst, musel bych něco napsat. Nemá-li básník na chleba, ať jí koláče, nemá-li básník ani na koláče, ať sní své básně. Psal bych pak schválně špatné básně, ale tak, aby to nikdo nepoznal. Líbilo se mi to naivní gesto okoralé pohrdáním vůči vlastnímu výtvoru, které ho zároveň syrovou rituálností zvýznamňovalo.

V galerii Basement Studio jsem všechny texty dopisoval po nocích. S dětmi na rezidenci to ani jinak nejde. Musel jsem si přitom neustále klást banální otázku: Co sakra dělám na rezidenci? Nebude to mé texty po obsahové/významové stránce vysávat a oslabovat? Není to zbabělý úprk do institucionální hřejivosti bílé krychle? Neoddaluju tím vydání další básnické sbírky, kterou si beztak skoro nikdo nepřečte? Současná poezie by přece měla stále nacházet kromě nových pocitů (což jde velmi obtížně, zase tolik jich naše srdce nevyrábí a všichni spisovatelé jsou si ve svém neštěstí podobní) i nové možnosti lyrického ztvárnění. Napsat básně a svázat je do sbírky je to poslední, o co by se měl dnes autor zajímat. Mám proto rád současné básníky/básnířky, kteří intuitivně chápou, že text může být součástí prostorových instalací a stejně tak se může vyjevovat v pohybech, tvarech, zvucích a gestech zohledňujících performativní aspekt jazyka. „Poesie dnes musí exploatovat meziprostory, které vznikají mezi poesií a výtvarným uměním (environment, happening, events, akce-cvičení). Podobně jako výtvarné umění, které vystoupilo do krajiny z uzavřeností galerií, musí se i poesie dostat z uzavřenosti knihy do krajiny, musí zasahovat do života,“ napsal už v roce v 1971 v eseji „Topologie nové, jiné poesie“ Miroslav Topinka. Jako by se jeho slova ve dvacátých letech tohoto století znovu a o to silněji zpřítomňovala. 

Při jedení svých básní, které se mi lepily na horní patro jako dřevěná žvýkačka, jsem do nich vstoupil jako do supermarketu. Kdo z vás může říct, že se na malý okamžik živil pouze vlastním psaním?

Video zachycující mou performanci: