Naučil jsem se psát na prahu katastrofy

Jste exilový básník z Egypta, kde jste strávil řadu let ve vězení, žijete ve Velké Británii, ale máte úzké vazby na Českou republiku. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu, podobně jako je tomu u většiny nejvýznamnějších věcí v životě, náhodou a božím dopuštěním. Několik let po mém propuštění z vězení jsem v Káhiře potkal Lucii Ryzovou u našeho společného přítele. Vyklubala se z ní historička zkoumající současný Egypt a arabsky mluvila skoro jako rodilý mluvčí — co do plynnosti i vitality. Náš hovor toho večera trval celé hodiny. Začalo to jako výměna myšlenek a názorů, ale brzy se z toho vyvinulo něco mnohem hlubšího. Od ní jsem se naučil mnoho nejen o západní filozofii a myšlení, ale také o naší vlastní historii, jak ji nazírá svým pronikavým a soucitným drobnohledem.

Láska nám kvetla uprostřed nejistot. Jednoho dne jsme spolu cestovali po Egyptě a náš autobus zastavil u policejní hlídky na kontrolu. Když policisté prohlédli mé doklady, zjistili, že jsem byl politický vězeň. Znovu mě zatkli, tentokrát na pětadvacetihodinový výslech na státní bezpečnosti. To byl strašlivý ozvuk let, co jsem strávil za mřížemi.

Následně mě Lucie pozvala, abych s ní odejel do Británie, kde tehdy učila na Birminghamské univerzitě. Nebylo to vůbec snadné rozhodnutí, takto odjet z vlastní země. Vím, že to člověku vždy odtrhne kus života, ale pochopil jsem, že exil byl jediný způsob, jak si zachovat bezpečí i lásku.

Od tehdy se Británie stala prostorem choulostivé sounáležitosti. S Lucií jsme si tu vybudovali společný život — život zavěšený mezi jazyky i vlastmi. Nedávno se odstěhovala zpět do Prahy a tam se teď v listopadu chystám navštívit ji a celou naši rodinu.

Svým způsobem mou pouť z Egypt do Británie — a teď i s těmi úzkými vazbami na Česko — nevedla politika, ale můj vlastní příběh lásky a vědění. Exil začal jako akt přežití, ale díky ní se stal aktem pokračování — způsob, jak dál růst, psát, zůstat člověkem, nehledě na vzdálenost.

Ve vězení jste začal arabsky psát básně, které později vyšly ve sbírce Nikdo to nezvedá (No One is on the Line) v anglickém překladu Sherine Elbanhawy. Co vás k tomu vedlo? Pokud se nepletu, literaturu jste na univerzitě nestudoval.

Nikdo to nezvedá prošlo bolestně dlouhým zrodem. Zprvu jsem neměl vůbec představu, že by z toho mohla být kniha, ani žádné ideje nebo plány na jednotlivé básně. Ty vzešly z každodenních zkušeností ztráty a zdrcující tíhy změn. Tyto básně se zrodily jednak jako svědci tohoto přerodu, jednak jako vlastní přerozující akty. Navštěvovaly jako podivné bytosti ze štěrbin vězeňského života a ze zákoutí křehkého srdce vězňů toužících po svobodě. Za toto bolestivé prohlédnutí i za subtilní hlasy v mých básních vděčím svým spoluvězňům.

Na univerzitě jsem skutečně literaturu nestudoval a ani vězení nebyl můj okruh zájmu. Studoval jsem obchod, když mě v devatenácti z politických důvodů uvěznili. Teprve později se ozřejmilo nové uvědomění: ta skoro naprostá nesmyslnost většiny oborů nahlížených z úzkého úhlu života za mřížemi. Nebo spíš, že každý obor má význam jen v literárním smyslu — v tom, jak člověku naplňuje vnímání světa, jeho magické a fantastické, ale i bolestivé a realistické dimenze. Četl jsem například o nemocech, ale ne proto, abych se naučil medicínu, ale abych pochopil jejich filozofický smysl: jako metaforu společenského rozkladu nebo — jak to viděl Thomas Mann — jako nástroj poznání, jako stezku k vyššímu zdravému rozumu nebo i jako tvůrčí sílu. Tak jsem se stal úplně posedlý vším, co napomáhalo filozofii a poetické představivosti.

Před vězením mi matka pomáhávala s přípravou na zkoušky — chystala zázemí, povzbuzovala mě ke studiu. Ve vězení byly ale noci, kdy mi byly univerzitní zkoušky další den naprosto lhostejné, a já místo toho četl Dostojevského Idiota. Nešlo o to seknout se studiem oboru, ale krystalizovat nový přístup k věci, který mi vězení vnutilo. Literatura proměnila mé horizonty toho, co má smysl, a odhalila mnohem širší prostor otázek a odpovědí. Měl jsem pocit, jako bych se připravoval na mnohem větší zkoušku — tu životní.

Své básně píšete egyptskou hovorovou arabštinou (zvanou ’ámmíja), nikoli tradiční, spisovnou arabštinou (zvanou fushá). V čem je tu pro vás rozdíl a co vám ’ámmíja umožňuje, co by fushá nedokázala?

V každé společnosti s diglosií panuje dilema — tedy v kulturách, kde vedle sebe existují dva jazyky, ale mají jiné funkce. Každý se omezuje na svou doménu a formuje celý řád, který pak určuje kulturu, vzdělání, status, identitu, ale i víru.

Podobně jako ve většině arabského světa i v Egyptě zastává fushá (moderní spisovná arabština) klasickou i oficiální sféru. Je to jazyk úřední, školský, literární a je jazyk Koránu. Egyptská ’ámmíja naproti tomu je jazyk intimní a všednodenní: neoficiální, místní a často ve velkých narativech arabské identity a jednoty i přehlížený.

S nárůstem nacionalismu a v době překreslování hranic po celém arabském světě se ovšem tento jazykový řád začíná dávat do pohybu. První moderní básně v ’ámmíji psal Bajram at-Túnisí — tuniský rodák, kterého Britové vyhostili z Egypta za jeho nacionalistické verše. Později básníci jako Fu’ád Haddád a Saláh Džáhín založili moderní literární hnutí píšící hovorovým jazykem. Až do té doby ’ámmíja žila především v lidové slovesnosti, v písních a v politické satiře. Byla to řeč obecného lidu spíš než jazyk spisů.

Dnes je egyptská ’ámmíja nejšířeji srozumitelný arabský dialekt, což podporuje egyptská kulturní měkká síla — film, hudba a rozhlas. Po celém arabském světě dnes nespočet lidí zná jeho přísloví, kadenci i slovní obraty.

Píšu ’ámmíjou na znamení odporu proti zděděné rétorické hierarchii — proti dojmu, že jen fushá může tvořit literaturu. Dávám přednost mluvě ulice a cely, tedy jazyku, který je žité zkušenosti nejblíže. Psát ’ámmíjou je dost možná náročnější než psát fushá. Vyžaduje to po básníkovi, aby všednosti povýšil do sféry poetické, aby nechal to, co se obecně zná a říká, vydat ze sebe vnitřní hudbu. Má úloha tedy není jen formovat vyjádření, ale také napomoci tomuto jazyku v životě bok po boku rozsáhlé knihovny literatury psané fushá — a nejen v životě ve stínu, ale v dialogu s ní.

V jednom svém textu a také během online vystoupení na letošním Měsíci autorského čtení jste mluvil o tom, jak vaše básně kolují egyptskými vězeními. Jak takové básně cestují? Odděluje egyptské vězeňství ty politické od kriminálních odsouzených? Jak vaše básně vězeňská komunita přijímá?

Básně cestují i přes zátarasy. Na rozdíl od hmotných statků básně jsou lehké — proklouznou mřížemi, putují od vězeňského oddělení k oddělení, z jednoho vězení do druhého. Po převratu v Egyptě roku 2013 byly po celé zemi zatčeny tisíce studentů. Kdykoli je převáželi z vězení na soudní přelíčení nebo univerzitní zkoušky, vezli si s sebou úlomky poezie a příběhů, co posbírali cestou.

A tak se stalo, že jsem jednoho dne slyšel, jak mé básně přednášeli ve vězení, kam jsem se dostal v roce 2018. Úplně jsem užasl, když jsem je v nové cele zaslechl, jen několik málo dnů po příjezdu. Vždy v pondělí v noci vězni pořádali něco jako literární salon — rituál recitace a zpěvu. Každý člověk přispěl básní, kouskem prózy nebo melodií, která utkvěla. Po nové poezii byl vždy hlad.

Neměl jsem sebemenší tušení, jak daleko se má slova až dostala, dokud mi jednou nezavolal starý přítel z vězení uprostřed pouště. Říkal mi, že svým spoluvězňům ukazoval mou fotku a literární článek, co vyšel v jednom z mála celonárodních časopisů, které byly uvnitř povoleny. Překvapilo je — dokonce udivilo —, že stejná vláda, která mě poslala za mříže, mě pak poctila cenou a vydáním básní.

V egyptských vězeních jsou političtí a kriminální vězni rozděleni jen do cel, nikoli do oddělení. Žili jsme společně ve stejných budovách a naráželi na sebe den co den. Kriminální vězni uklízeli chodby a roznášeli jídlo. Někteří z nich na nás museli dohlížet a podávat o nás hlášení správě. Jiní se i přes velké osobní riziko tajně stali našimi přáteli. Propašovávali do cel dopisy, mobily i knihy a drobné pozornosti.

Mnozí z nich sami psali poezii. Noc co noc zpoza mříží přednášeli verše ve formě známé jako ’anbara, což znamená „život za mřížemi“. Tato prostá forma počítá od jedné do deseti a každá číslovka začíná novým rýmovaným veršem. V básních oplakávali ztracený život, zašlou svobodu a pozvolný pád do propasti zločinu.

V tichu vězeňských nocí se ozve hlas — „’anbara!“ — a spustí báseň. Vždy jsem poslouchal v údivu nad citovou inteligencí, jak procházela jednotlivé číslovky a jak prostý akt počítání se může proměnit na elegii. I číslovky samotné jako by se tím proměnily a nesly tíhu touhy a lítosti.

Tyto okamžiky byly inspirací pro mě i pro mé chápání poezie. Ukazovaly, že krása může vyjít z nejtemnějších míst a že jazyk — byť zrozený z utrpení — zůstává posledním útočištěm svobody. ’Anbara si zaslouží uchovat, nejen jako svědectví vězeňského života, ale i jako živá umělecká forma: syrová, senzační, nezřízená a úžasně lidská.

Během těch pěti let ve vězení jste dokázal dostudovat. Jak to funguje? Jaké jsou dimenze zajetí a svobody ve vězení?

Od zatčení v roce 2014 jsem na půdu univerzity nevstoupil — tedy až do dne, než mě pustili, abych si vyzvedl svůj promoční diplom. Zatkli mě během prvního ročníku a já jsem na univerzitě samotné žádnou zkoušku nikdy neskládal. Ve vězení byl domek, kterému se říkalo škola. Několik administrativních pracovníků z univerzity tam docházelo a dohlíželi, když jsme skládali zkoušky. Někteří z nich podstupovali velké riziko a v tichosti mi pošeptali své politické sympatie — svůj odpor vůči režimu.

I když měla egyptská vláda povinnost nám dovolit skládat zkoušky, udělala, co mohla, aby nás od toho zastrašila. Zkoušející byli před vstupem do vězení brutálně prohledáváni a důrazně varováni, aby žádné osobní vazby s námi nevytvářeli. Nemohu zapomenout, jak se jednou jeden zkoušející dostal do hlasité hádky se oficírem, který mu zasahoval do prostoru. Zkoušející odmítl zahájit zkoušku, dokud nepromluví s jeho nadřízeným — což byl vzácný skutek odporu, který se mi hluboce vštípil do paměti.

V tom domku jsem se setkal s něčím, co můžu nazvat jedině duchem univerzity — té stejné univerzity, která mě nedokázala ochránit před policií, která do kampusu vtrhla. Tento domek se ale paradoxně stal úzkým průchodem svobody uprostřed zajetí. Abychom se tam dostali, museli jsme projít uličkami, co vedly za vězeňskými odděleními. Odtud bylo vidět na vysoké domy v zámožné mansurské čtvrti. Díval jsem se na jejich balkony, kde stály páry bok po boku a vyhlížely vpřed. Vrtalo mi hlavou, jestli i oni nás někdy vidí — a co si asi tak myslí o tichém procesí vězňů, co pod nimi prochází.

Dnes už ani vězení, ani škola nestojí. Zbourali je během projektu městské gentrifikační regenerace ve středním Egyptě. Když jsem se o tom dozvěděl, celý jsem se roztřásl. Nevěděl jsem, jak se s tím citově porovnat. Na jednu stranu jsem byl rád, že z povrchu světa zmizelo jedno vězení, na druhou ale se s tím má paměť odmítala smířit.

Jak se dá zbourat paměť? Jak můžu získat nazpět tu pomíjivou jistotu její existence… a dotknout se něčeho hmatatelného a říct: Byl jsem tady? Stát zas jednou u těch zmizelých zdí a svým dětem říct: Tady jsem vyrůstal. Co se přihodilo, nebyla iluze.

Zmínil jsem klíčovou roli, kterou sehrálo Muslimské bratrstvo ve vězení i za jeho zdmi. Jak tato organizace fungovala a jaký byl její vztah k autoritativnímu režimu v dnešním Egyptě?

Dnes je Muslimské bratrstvo v Egyptě politicky poražené hnutí. V mnoha ohledech je to i jedna ze sil zodpovědných za bouře, které zemi od roku 2013 provází. Ten rok, co bylo u moci, ukázalo jejich naprostou politickou naivitu: nedůvěru vůči revolučním hlasům a přílišné spoléhání na vojenské zřízení. Pro mnoho Egypťanů zradili revoluční příslib. Během jediného roku se aliance, kterou se domnívali, že zvládnou, obrátila proti nim. Generál Abd al-Fattáh as-Sísí — někdejší chráněnec prezidenta Mursího — vedl převrat, který prezidenta sesadil a nechal Mursího a tisíce dalších členů Bratrstva zavřít do vězení, zatímco mnoho dalších ze země uprchlo.

Ve vězení Bratrstvo udržovalo jistý řád a pořádek, který odrážel jejich vnější organizační strukturu. Byli ve většině a na mnoha odděleních vnutili svůj řád všednodenního života a z vězení udělali něco jako miniaturní verzi společnosti řízenou jejich vlastní hierarchií. Vybudovali vnitřní systém voleb, rozdělovali zodpovědnost a někdy i vynucovali poslušnost skrze sociální nátlak — odměňovali loajalitu a odmítání odpláceli vyloučením. Vězení se pro ně stalo alternativní arénou jejich politického projektu, který ve světě venku selhal.

Vzpomínám na ten večer, kdy jsem se vrátil od soudu a nesl si břemeno pětiletého odnětí svobody, které mi právě potvrdili. Zrovna zapadalo slunce, když jsem vstoupil do dvora mansurského vězení. Požádal jsem, jestli si mohu odskočit, i když vycházky na dvoře už skončily. Jeden vůdce z Bratrstva, samozvané kápo na našem oddělení, na mě podal stížnost vězeňské správě za porušení pravidel. Tu noc jsem strávil na samotce. První dny po rozsudku jsem strávil vyloučen.

Tento moment mi ukázal, jak se replikuje moc, a to i v zajetí. Stejné struktury, které za vězeňskými zdmi selhaly, našly svůj odraz mezi nimi. Vězení se stalo zrcadlem státu, jeho hierarchií, trestů, jeho křehké iluze moci.

Kdysi jste zmínil, že vás inspirovali evropští spisovatelé — vedle Thomase Manna také vídeňský neurolog, psychoterapeut a přeživší holokaustu Viktor Frankl, který měl i úzké vazby na jižní Moravu. Čím jsou tito a další evropští autoři pro vás relevantní? Čím vás oslovil konkrétně logoterapeut Frankl?

Díky evropským spisovatelům jsem už dávno získal jazyk lidského nitra, způsob, jak se vyrovnávat s utrpením ne jako s místem reflexe a proměny. Třeba Thomas Mann mě fascinuje tím, jak nemoc proměňuje v metaforu poznání. V Kouzelném vrchu se sanatorium stává mikrokosmem světa, kde choroba projevuje protiklady moderního života. Když jsem ho ve vězení četl, měl jsem pocit, že i cela by mohla sehrát podobnou roli — nejen jako dějiště rozkladu, ale i jako místo umocněného vědomí.

Kniha Člověk hledá smysl Viktora Frankla mě zasáhla jinak. Frankl nemluví o politickém útlaku, jak ho zakusil, ale jeho trvání na smyslu, který lze najít v těch nejvíce odlidšťujících podmínkách, se mě hluboce dotklo. Jeho systém logoterapie — tedy myšlenky, že nejhlubším úkolem člověka je najít smysl skrze utrpení — dalo filozofickou formu tomu, co jsem žil intuitivně. V tichu vězení smysl už nebyla žádná abstrakce. Byl z něho instinkt přežití.

Franklův přístup mě oslovil i proto, že odmítá beznaděj, aniž by popíral bolest. Neromantizuje utrpení — přetváří ho na dialog já se světem. Ta rovnováha mezi vytrvalostí a vhledem — tu hledám i v poezii. Psát je pro mě jistá forma logoterapie, způsob, jak z mučivých pocitů udělat vyjádření, jak objevit v jazyku křehkou, ale nezbytnou volnost.

Jinými slovy relevance těchto evropských spisovatelů není geografická, ale existenciální. Připomínají mi, že literatura ve své nejvyšší formě je rozhovorem mezi raněnými dušemi napříč časem a navzdory hranicím — akt odporu proti bezsmyslnosti. Takto vzato není moje vazba k nim tolik otázka vlivu, ale uvědomění podobnosti: oni psali na prahu katastrofy a já také jsem se na stejném prahu naučil psát.

Byl jste pozván na letošní Měsíc autorského čtení jako jeden z exilových autorů. Paradoxně jste se ocitl ve dvojím exilu. I přes intervence vládních ministrů a senátorů vám česká ambasáda v Londýně odmítla udělit vízum pro vstup do země. To je o to víc paradoxní, že vaše manželka je Češka. Dnes, čtyři měsíce po akci, už víza konečně máte. Jak se to přihodilo a co vězelo za tou zdánlivě zbytečnou byrokratickou — a pokud vím i ponižující — obstrukcí?

Ano, byla v tom trapná ironie. Dostal jsem pozvání na Měsíc autorského čtení jako exilový autor, a nakonec jsem se ocitl znovu nežádoucí. Nebyl to exil z mé vlasti, ale vyloučení z možnosti zúčastnit se. Když jsem přišel na české velvyslanectví v Londýně se žádostí o vízum jako manžel české občanky, měl jsem s sebou všechny potřebné doklady: oddací list, oficiální pozvání a další nutné dokumenty. Mou žádost ovšem zamítli na základě technikálie. Protože moje manželka tou dobou nebyla fyzicky v České republice přítomna, řekli, že bez ní nemohu cestovat.

To byla naprosto absurdní situace. Nezamítli to z bezpečnostních důvodů ani proto, že by mi chyběly nějaké doklady, ale protože byrokracie nedokáže pochopit, jak se žije mezi hranicemi. Nebyl čas zažádat si znovu o turistické vízum, takže festival proběhl beze mne — tedy bez mé osobní přítomnosti. Festivaloví organizátoři požádali představitele vlády České republiky, aby intervenovali, ale rozhodnutí bylo nezvratné — anonymní, bez tváře a zpečetěné úřednickou logikou.

Nebudu lhát, že to bylo ponižující. Být pozván v duchu dialogu a umělecké svobody, a pak být umlčen lejstry, to je zvláštní typ exilu. Docházelo mi na tom, jak exil není jen pozice geografická, ale i úřední stav — neosobní mechanismus, který formulářem vymaže lidský příběh.

Několik měsíců nato jsem konečně víza získal, když se manželka přestěhovala. Tou dobou už bylo po festivalu, ale ve mně krystalizovalo ještě něco jiného — mnohem konkrétnější uvědomění, co to znamená nikam úplně nepatřit. Ten incident mě naučil, že i svoboda pohybu, kterou mnozí berou za danost, je křehká výsada, o kterou vás může obrat nějaké lhostejné razítko.

Výsledně jsem nabyl dojmu, že tento „dvojí exil“ je vlastně pokračování mého příběhu. Překážka sama se stala součástí vyprávění, které si s sebou nesu: básník, jehož cestu pořád dokola určují neviditelné zdi moci a tiché, vytrvalé čekání.

Rozhovor vedl a z angličtiny přeložil Pavel Drábek. Za odborné rady děkuje arabistovi Adamu Pospíšilovi.