Šmejdit v rodinné minulosti

Prestižní literární ocenění modelují ve Francii život literární komunity — autorské, čtenářské, novinářské i nakladatelské. Předchází jim vysoká koncentrace vydávaných knih koncem srpna a začátkem září, tzv. rentrée littéraire. A obvyklý postupně se ztenčující seznam nominovaných děl.

Porotci nejvlivnější francouzské literární ceny Prix Goncourt tentokrát rozhodli hned v prvním kole — získal ji sedmapadesátiletý spisovatel Laurent Mauvignier za svůj v pořadí třináctý román La maison vide (Prázdný dům), který se od okamžiku vydání držel na předních místech žebříčků prodejnosti. Objevil se na shortlistech i dalších cen, kritika o něm mluví jako o mistrovském kousku, jako o díle nepředstavitelné síly, o prométheovském příběhu, někteří ho považují za návrat velkého románového vyprávění ve stylu francouzské tradice 19. století.

Rodinná sága se rozprostírá na prostoru téměř sedmi set padesáti stran a sto padesáti let a je úzce spojená s opuštěným domem zděděným po předcích, a především s fotografiemi, z nichž byla důsledně vymazána jedna žena. Laurent Mauvignier se nikterak netají tím, že píše o své rodině a o vlastním pátrání po identitě a životě té ženy, babičky Marguerite. Že se pokouší zaplnit prázdné místo v rodinné paměti.

Sledujeme osudy žen drcených patriarchální společností a mužů, jejichž mužnost se projevuje a potvrzuje násilím. Procházíme dějinami dvacátého století, prožíváme válečná traumata a jejich následky, odhalujeme roli církve a její snahu zamést pod koberec to, co se nehodí do představ o spořádaném životě. Před očima nám ožívají decimovaná těla, úšklebky, falešná skromnost, pokřivené touhy, ponižování, pomsty, tíha tradic. A vedou nás k otázkám po roli paměti, po tom, jak sami utváříme své vlastní vyprávění, jak minulost hraje šálivou hru s přítomností. Laurent Mauvignier vypráví příběh „pevnosti mlčení“. „Tenhle příběh je bledým odrazem atavismu, který mi od dětství vnucovali místo rodinného portrétu,“ říká. Kritici autora přirovnávají k Balzacovi, Maupassantovi i Zolovi. Ovšem Mauvignier pátrá v minulosti, kdežto všichni zmínění velikáni bez berličky autobiografie popisovali především svou současnost a snažili se pojmenovat její nešvary a rány. A v tom je rodák z Tours více než dnešní.

Zacelovat díry v rodinné historii a sám sebe v ní ukotvovat se teď zjevně ve Francii nosí. Je ostatně překvapivé, nakolik se díla finalistů Goncourtovy ceny v tomto ohledu podobají — protagonisté a protagonistky pátrají po tutlaných, urputně zamlčovaných osudech svých příbuzných a zároveň vyprávějí vlastní bolestnou historii. Šest z deseti porotců Goncourtovy ceny zvedlo ruku pro Mauvigniera, čtyři zbývající hlasovali pro román Caroline Lamarche Le Bel Obscur (Krásné temno). I její hrdinka se snaží najít své vlastní místo ve vztahu s homosexuálním manželem a zároveň pátrá po příbuzném, okolo něhož panuje neprostupné ticho. Kolkhoze (Kolchoz) Emmanuela Carrèra, oceněný Prix Medicis, vykresluje na pozadí rodinné ságy život a osobnost spisovatelovy matky, historičky Hélène Carrère d’Encausse,

Přizpůsobuje se francouzská literatura současným individualistickým a narcistním trendům, kdy kdekdo sdílí svůj život na sociálních sítích a v televizních studiích? Podle Francise Geffarda z nakladatelství Albin Michel je dnes pro mnoho spisovatelů a spisovatelek snazší říkat „já“ než „my“ a vyprávět sebe sama spíš než tvořit fiktivní svět, který občas realitě jen stěží konkuruje.

Ocenění jednoho z románů rekonstruujícího rodinné vyprávění předpokládali členové porot, kritici i čtenáři. A tak na konci jarmarku literárních cen mají všichni pravdu. Stejně jako loni jednotlivé ceny dekorují podobný typ narace a témat. Dominovala klidná vážnost, střízlivost, realistické romány, které se nesnaží ani tak inovovat, jako spíše obstát.

A ještě pozitivní poznámka na závěr: Všichni porotci Goncourtovy ceny měli letos na klopě placku s nápisem Je suis Boualem Sansal. Jakou radostí pro všechny musí být omilostnění a propuštění vězněného spisovatele jen pár dní po vyhlášení Goncourta!