O poezii i filozofii výjimečných stavů

Stejně jako v případě Vojvodíkovy starší monografie Povrch, skrytost, ambivalence: Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda provazuje autor i nyní zkoumaný materiál s určitým vnitřním stavem. V případě baroka šlo o „pocit“ pojící se s tíhnutím k transcendenci skrze vezdejší svět, tj. devalvaci předmětného kosmu ve prospěch nahlížení za jeho hranice vstříc záhadnému jinde. Na stranách Extremum pak Vojvodík hovoří o „výjimečném stavu“, který básník prožívá v mezních situacích (např. ve vězení) a jenž se následně přímo propisuje do jeho poezie. Vhodný časoprostor pro takováto setkání se silami překračujícími „řád a normu lidského“ pak autor nachází v moderně, především v první polovině dvacátého století, které chápe jako „století traumat“.

Podle Vojvodíka byla moderně vlastní fascinace extrémními situacemi a zkušenostmi, ale i tíhnutí k politickému extremismu. Ostatně do jaké konečné stanice nás podle Zygmunta Baumana po železnici dovezl vlak, emblém modernosti? Jsou jí koncentrační tábory. A právě z obdobně nehostinných míst mohla podle Vojvodíka vyklíčit poezie výjimečného stavu. Její psaní tu autor chápe jako „dobrodružství“ či odhodlání k riziku, k riskantnímu aktu estetické a etické odvahy, spájejícím v sobě tvůrčí originalitu i lidskou nezdolnost.

Kniha Extremum je věnována šestici autorů: gestapem vyslýchanému a vězněnému Robertu Konečnému, dále Zbyňku Havlíčkovi, který se v poúnorovém Československu věnoval tématu schizofrenie, komunistickým režimem vězněným katolickým básníkům Josefu Kostohryzovi a Václavu Renčovi. Závěrem pak v exilu píšícímu Ivanu Divišovi. Z této řady vybočuje nejen generačně, ale i „okolnostně“ Karel Hynek Mácha, jehož Máj se podle autora „výjimečným stavem“ mimořádně komplexně zabývá, a to navzdory faktu, že „za zcela výjimečných okolností zřejmě nevznikl“.

Vojvodík u literátů odkrývá genealogii jejich tvorby a tu nazírá v souvztažnosti nejen s literární teorií, ale také s poznatky dalších vědních disciplín. Takto je například konfrontace básníka s kostrou v Máji uváděna v souvislost se středověkými tanci smrti. Či se snahou Rainera Marii Rilkeho rozezvučet lebku pomocí hrotu fonografu umístěného do lebečního švu, která jako by se tak stala „rezonančním nástrojem orfického ,prazvuku‘ předhistorické kosmické harmonie, slučujícího sféru života i smrti“.

Už v recenzích jiných jeho knih byl Vojvodíkovi vytýkán „dezorientující“ způsob psaní a argumentace, kdy interpretovaná díla vplétá do hustých sítí z vláken tvořených různorodými odkazy, exkurzy a diskurzy. Na stranu druhou právě to lze vnímat i jako autorovu specifickou kvalitu: díky soustředěnému zakuklení se ve vláknech může larva vyvinout v brouka a trpělivý a pozorný čtoucí transformovat v sečtělého a o širší kulturní kontext poučeného čtenáře. Například Divišovu skladbu „Moje oči musely vidět“ Vojvodík na takřka třiceti stranách pečlivě klade do souvislosti s různými rovinami pojmu „svědectví“, čímž dospívá ke specifičnosti svědectví básnického. Skrze vytváření metafor a obrazů lze podle Vojvodíka oživit jisté Divišovy subjektivně prožité „dějinné skutečnosti“, zároveň tyto autorovy vlastní, „privátní zkušenosti získávají v okamžiku svého vyslovení nadindividuální platnost svědectví tím, že vstupují do intersubjektivního jazykového prostoru a intersubjektivních vztahů“.

Společná řeč filozofie a umění

Je to pak filozofie, co má v Extremu — stejně jako i v dalších Vojvodíkových publikacích — výsadní postavení a představuje nosný metodologický pilíř. V monografii Imagines corporis: Tělo v české moderně a avantgardě čerpal především z fenomenologie, kniha Patos v českém umění, literatuře a umělecko-estetickém myšlení byla zase silně ovlivněna třeba myšlením Bernharda Waldenfelse. Pro potřeby argumentace textu Extremum se Vojvodík odvolává například na Oskara Beckera či Hanse Blumenberga. Tato podpěra se samozřejmě projevuje i v tom, jak autor rozumí poezii, psaní a umění vůbec.

Poezie se mu jeví jako mezi-svět, oblast mezi imaginací a zrcadlením světa, jež je stejně tak blízká „šílenství podle pravidel a za plného vědomí“ jako svobodné činnosti ducha. Například pro Zbyňka Havlíčka byl klíčovým tématem poměr skutečnosti a alternativních modelů světa — sny a halucinatorní obrazy schizofreniků se pro něj stávaly tím skutečnější, čím více se odskutečňovala poúnorová realita vykonstruovaných procesů a propagandistických lží. Nicméně v rámci poezie se podle Vojvodíka člověk také mění a objevuje sebe sama. Kostohryz a Renč v tomto duchu aktualizovali mytické příběhy, umožňující terapeutické povznesení nad prožitým násilím a pozvednutí osobního prožitku na méně zatěžující, univerzální rovinu.

Člověk-umělec tedy ve Vojvodíkově uvažování balancuje mezi přírodou a duchem, vědomím a nevědomím, a jelikož jeho dílo překračuje svět, je podle autora „filozofie umění nutně metafyzikou“. A zároveň v díle tvůrce překračuje sebe sama: v procesu psaní se ztrácí, umírá, ale současně se stává nesmrtelným, protože skrze četbu, v jejímž aktu se spojuje produkce i recepce, ho čtenář drží při životě, a to „koruptibilitě hmoty“ navzdory.

Láska k moudrosti a jazyku

Lze se pak tázat, proč se právě filozofie jeví být vhodnou základnou pro výzkum poezie. Možná je to kvůli jejich vzájemné spřízněnosti, o níž píše Dieter Mersch. Obojí pro něj představuje „způsob práce myšlení“, který podrobuje reflexi své vlastní médium, tj. jazyk. Nepochybně to tedy může být takovéto sdílené jazykozpytectví, pro které spolu mohou filozofie a poezie — obojí různými způsoby ohledávající meze a možnosti psaného slova — najít společnou řeč. Jejich blízkost však tušíme i na jiné rovině. O té ostatně v závěru své monografie píše i Vojvodík.

Dospívá zde k ideji „dechu“ coby pro poezii klíčovému pojmu, dechu, který v sobě „silou lásky“ spojuje transcendenci a imanenci a jímž čtenář pomocí vlastní četby souběžně oživuje dílo i jeho básníka. Jinde Vojvodík píše: „touha a láska tvoří identitu a jsou hybnou silou života i poezie“. Nemůže to tedy nakonec být právě „láska“, co umožňuje tak plodný vztah mezi filozofií, která má ostatně lásku ve své definici, a dechem obohacenou poezií, pro niž je milostný vztah jedním ze stěžejních témat?

Jistou láskyplnost ve vztahu k interpretované látce jako by projevoval i Vojvodík, na jehož Extremu je znát, že si vybraných básní vysoce považuje. Asociuje tím slova Gillesa Deleuze, který v jednom rozhovoru trefně pravil: „Píše se pouze z lásky, veškeré psaní je milostným dopisem: skutečností-literaturou.“ A právě tento způsob psaní, který v sobě slučuje nepřehlédnutelný zápal pro věc i vědeckou důslednost, se na Vojvodíkově knize jeví jako jedna z jejích nejvyšších kvalit. Neprojevuje se jen skrze místy poněkud citově zabarvený jazyk. Dopady lze číst také v nekompromisním vztahování zkoumaných děl k mnoha poctivě a rozkošnicky schraňovaným filozofickým idejím. Stejně jako má pro autora hodnotu každý verš, počítá se i veškerá odborná literatura, již lze dát s verši do souvislosti. Jakkoli se takto psané texty nečtou snadno, inspirativní a podnětné jsou vždy. A myšlenko-plodné Extremum je toho dobrým dokladem.