Leni versus Riefenstahl: archivovat svůj život pravdě navzdory

„Zkušenost, jakou máme o našich životech zevnitř, příběh, který si vyprávíme o sobě samých, abychom si vyložili, co děláme, je lež. Pravda je spíš někde venku — v tom, co děláme.“ — Slavoj Žižek

„Politika je opak všeho, co naplňovalo a fascinovalo můj život. Pro mě je to umění,“ říká, oblečena do fialové semišové teplákové kombinézy, Leni Riefenstahl v jednom z rozhovorů v druhé půlce 70. let. Německou umělkyni nejvíce proslavila její kolaborace s nacistickým režimem: byla dvorní režisérkou do detailu propracovaných propagandistických filmů a v tomto ohledu také průkopnicí, inovátorkou s nevídanými privilegii. 

„Mohla jsem si vybrat třicet nejlepších kameramanů Německa a připravovat s nimi Olympii,“ vzpomíná na dobu své slávy tehdy nejznámější ženská režisérka planety. Obklopena muži, vlivnými či méně, systematicky utvářela pozitivní obraz třetí říše způsobem, který ve své době boural nejednu společenskou či uměleckou konvenci. 

Příběhy a mýty 

V roce 2002 natočila německá novinářka Sandra Maischberger téměř hodinový televizní rozhovor s Leni Riefenstahl u příležitosti jejích stých narozenin, během něhož režisérka opakovala svou verzi, že byla pouze umělkyní a neměla vědomý podíl na nacistické propagandě. Byl to právě tento rozhovor, či lépe řečeno pocity, které z něj Maischberger získala, jež stály za myšlenkou věnovat se německé režisérce důsledněji. 

Maischberger v rozhovorech vzpomíná, že měla po celou dobu natáčení pocit, jako by jí Leni Riefenstahl neříkala pravdu. Řadu informací prý záměrně zamlčovala, a tím přepisovala svou minulost. To novinářku frustrovalo. Když se po smrti o třicet let mladšího partnera Leni Riefenstahl, Horsta Kettnera, otevřela možnost zpracovat její rozsáhlý, dosud nezařazený archiv, chopila se toho právě Maischberger. A jako producentka stála u zrodu nevídaného projektu s vše vypovídajícím názvem: Riefenstahl (2024). Ten přináší tak trochu jiný příběh, než který si o sobě vysnila Hitlerova nejoblíbenější filmařka. 

Souboj narativů

Leni Riefenstahl obsesivně pořizovala, sbírala a archivovala celý svůj život a pečlivě ho ukládala do krabic. Natáčela a fotila věci související se svou prací stejně zuřivě, jako pořizovala a ukládala záznamy o své každodennosti. Díky tomu, že Riefenstahl nahrávala dokonce i každý telefonát k ní domů, se k producentce dostaly stovky až tisíce beden s filmy, fotografiemi, dopisy, zvukovými nahrávkami a pracovními materiály slavné režisérky. Ty byly původně darovány Pruské kulturní nadaci, ta však tvůrcům umožnila přístup výměnou za odborné zpracování. 

V roce 2018 se k týmu připojil režisér Andres Veiel, který spolu s Maischberger začal archiv systematicky procházet a hledat v něm materiály, jež by dokázaly Riefenstahlové vlastní legendu „nevinné umělkyně“ postavit do konfrontace s realitou. Jejich práce odhalila dosud nepublikované dokumenty, které ukazují její vědomé zapojení do nacistické propagandy, kolaboraci, nezájem o oběti nacistického režimu i blízkost násilí. Výsledný film Riefenstahl tak jako první komplexně využívá celý soukromý archiv a nabízí nejucelenější rekonstrukci její skutečné role. Riefenstahl se celou dobu střetává s jedním jediným soupeřem: sama se sebou.

Dvouhodinový film, který do české distribuce přináší společnost Film Europe, rozhodně nezůstává v minulosti. Skrz osobu Leni Riefenstahl před nás staví aktuální otázky o konfliktu díla a morálky, o přepisování (vlastní) historie, o tiché společenské dohodě, o možnostech, jak se vypořádat s dějinami. Režisér Andres Veiel se nevěnuje ani tak hrdince samotné, jako souboji narativů, které svým dílem, životem a vystupováním německá režisérka vytvořila a které lze vztáhnout na celou společnost. Staví je vedle sebe pečlivě a sám přitom zůstává spíše tichým pozorovatelem. Nechává tak na divácích, aby si vybrali, jaké verzi reality věřit a co z filmu vyvozovat. 

Hlas lidu

Film je nejsilnější právě v těch okamžicích, kdy skrz Riefenstahl obnažuje neschopnost německé společnosti vyrovnat se s děsivým dědictvím nacismu. Když ve studiu sledujeme dvě důchodkyně, Riefenstahl a stejně starou, leč antifašisticky zaměřenou ženu z Hamburku, snadno nabudeme dojmu, že vítěz duelu musí přece být jasný. Bývalá dělnice z Hamburku bez příkras mluví o odpudivosti nacistického režimu, o tom, že každý příčetný člověk musel velmi rychle pochopit, k čemu dochází. 

„Mizeli lidé, mizeli přímo z ulic,“ říká s klidem a přísností a obrací se pak přímo k německé kinematografické superstar. Ta spoluvinu na legitimizaci nacistických zločinů tvrdošíjně odmítá. „To jsem měla vstoupit do odboje?“ ptá se šokovaně a nepřestává se u toho shovívavě usmívat. Publikum jí zatleská. Po celý zbytek filmu nás vyrušují telefonáty, které německé filmařce vzdávají hold za její odvahu čelit útokům ze strany médií i „moralizujících mravokárců“ a potěšené režisérce sdělují, že budou vždy stát na její straně. I toto je obraz Německa a jeho obyvatel dvacet let po válce, i toto je obraz řady společností, v níž hraje prim „mlčící většina“.

Většinu filmu ale Riefenstahl skutečně svádí boj proti sobě. Na jedné straně krásná a privilegovaná, ambiciózní a silná Leni, na straně druhé úzkostná, kontrolující, stárnoucí a podrážděná Riefenstahl, které se pořád někdo dotazuje na její minulost. Ani jedna z nich nechápe, kde přesně se v jejich životech stala chyba. A obě dvě věří, že jsou k nim historie, společnost, média a kritická obec nespravedlivé. 

Film vznikal několik dlouhých let a je to na něm poznat. Navzdory delší stopáži ve snímku prakticky není prázdné místo. To ale znamená, že si diváctvo neodpočine. Veielův film je tak v lecčem zahlcující. Podobně jako Riefenstahl samotná. Z filmu je zcela patrné, že německá režisérka nesnášela slabost a lenost, že sama vždy šla až na samou hranici lidských i technických možností a že to samé vyžadovala po ostatních. Byla tvrdá, nesmlouvavá a samolibá. Honbě za dokonalostí filmového výrazu vždy podřídila vše. A nejspíš právě proto jí oddaná služba Hitlerově režimu nepřišla nijak problematická: šlo jí přece o něco jiného. O krásu, o umění. 

Jak moc nebezpečný takový přístup je, se ve filmu ukazuje zdánlivě náhodou. Když je dotázána na to, jestli by Olympii natočila i s lidmi s postižením, a ona téměř vyděšeně vykřikne „Ne!“. Když se dozvídáme, že dvorní kameraman téhož filmu skončil po nervovém zhroucení (v důsledku těžké práce po boku Riefenstahl) v nemocnici, posléze byl coby člověk s duševními problémy internován a vykastrován, aby se jeho „závadné geny“ nemohly šířit dál. Riefenstahl se mu nikdy neozvala. Stejně jako dalším lidem, které během své cesty na vrchol použila, vyždímala a odhodila. 

Pereme na 1940 

Důležitým prvkem filmu je, že není vyprávěný čistě lineárně, ačkoliv si drží jistou chronologii v naraci. Jenže i velmi mladou Leni komentuje Riefenstahl v pozdní fázi života a naopak. Autor vtipně a sofistikovaně nechává hrdinku filmu být zároveň jeho spoluautorkou. A ukazuje, jak snadné bylo v poválečném Německu zapomenout na ty, kteří Hitlerův režim spoluvytvářeli. 

Riefenstahl ve svém životě netrpěla, a to ani trochu. Po válce žila v naprostém luxusu. 

Ano, chvíli stála mimo světla reflektorů, ale už v sedmdesátých letech jí začaly významné německé firmy jako Persil nebo Kodak sponzorovat její cesty do Afriky. Tam umanutá režisérka pobíhala polonahá, s píšťalkou organizovala původní obyvatelstvo, švihala je proutkem, aby je dobře zrežírovala, a mezi děti rozhazovala cigarety — s blahosklonným výrazem na tváři. Čtvrt století od konce druhé světové války stačilo německým sponzorům málo: aby jim slavná filmařka zadarmo věnovala některé své fotky z cest. 

Snímky, na nichž se sedmdesátiletá Riefenstahl v plavkách vine k černošským dětem a před nimi stojí obrovská láhev pracího prášku Persil, jsou pro české diváctvo dvojnásobně komické. Riefenstahl skutečně prala na 1940. A to celý svůj život. Koneckonců, byla to ona, s kým se ihned po svém návratu z vězení spojil další „umělec“ nacistického režimu, architekt Albert Speer. „Číslo na svou soukromou chatu v horách dávám jen opravdu nejbližším lidem,“ říká jí do telefonu. „A ty patříš mezi ně.“ 

Hovor, v němž si obě hvězdy s důvěrností sobě vlastní svěřují, kolik která z nich dostává za svá televizní vystoupení, naplno odhaluje i druhou stránku příběhu. Tu mediální. Riefenstahl média nenáviděla. Přesto si uměla spočítat, že jí hodina před kamerou za těch pět tisíc marek stojí. 

Uvidět se v zrcadle 

Leni Riefenstahl si celý život přála, aby se její filmová tvorba hodnotila prizmatem filmu Modré světlo. Ten nejen spolurežírovala, ale ztvárnila v něm i hlavní roli. Slavný příběh o dívce, která jako jediná zná cestu za magickým „modrým světlem“ a vydává se ho hledat do hor, je skutečně dokonalou metaforou Riefenstahlové sebeklamu. Umělkyně v něm přežívá coby dokonalá bytost v magicky krásném, bezchybném světě.

Říct, že se slavná německá režisérka nedokázala smířit se stárnutím, by bylo až příliš jednoduché. A je dobře, že k takovým zkratkám se film Andrese Veiela neuchyluje a pečlivě konfrontuje hlavní hrdinku s realitou, které se ona sama tak obsesivně vyhýbá. Ve skutečnosti se Leni Riefenstahl totiž nedokázala smířit sama se sebou. Skutečná síla snímku, pojmenovaném přímočaře právě po ní, ale tkví v tom, že v přeneseném slova smyslu nevypráví jen o jednom lidském selhání. Riefenstahl totiž ve skutečnosti není ani tak do morku přesvědčenou nacistkou, jako spíš zdatnou oportunistkou. A v tom je k ní snímek nemilosrdný. 

Když se ke konci filmu stoletá režisérka dívá do zrcátka těsně předtím, než se oficiálně spustí natáčení dalšího z rozhovorů s ní, řeší jednu jedinou věc: jestli je její obličej správně nasvícený. Je to téměř pohádková scéna. Prasátka ze zrcadla se odrážejí ve tváři stoleté ženy, která si ani na okamžik nechtěla připustit, že by kdy mohla selhat. V ten moment se do zrcadla vlastních poklesků díváme všichni. A je jen na nás, co uvidíme.