Smrt na skus

Ve stovkách komentářů ke knihám Srpny a Medúzy Jakuba Stanjury na sociálních sítích, Goodreads a Databázi knih toto slovo zaznívá jako jednoznačná pečeť kvality. „Toxicita z toho přímo kape,“ píše lalela potěšeně o Medúzách. Je to „tak krásně toxické, […] jako zahojená popálenina“, rozplývá se kessey. „Nemocné přátelství, nemocný vztah, nemocná hlava, nemocné tělo — z románu to prostě vane temnotou, napětím a nezdravostí. Suprové čtení na jeden zátah!“ raduje se lovermann. A ve své obsáhlé recenzi pro týdeník Respekt se odvázala i Barbora Voříšková: „[…] útroby pálí, jako kdyby v nich plavaly medúzy, ze střev jsou svíjející se hadi vypouštějící jed v tu nejméně vhodnou chvíli. Vnitřnosti vyhřezávají, kosti se obnažují.“ Zkrátka se zdá, že knihy Jakuba Stanjury jsou strhující, toxický fenomén.

K úspěchu však nestačí, aby próza byla toxická, zároveň musí „otevírat témata“. V prvotině Srpny tak Jakub Stanjura otevřel téma gaslightingu čili formy manipulace, kdy se manipulátor snaží zpochybnit paměť, vnímání nebo úsudek druhého rozporováním jeho pocitů, vzpomínek nebo převracením viny, aby ho znejistěl a narušil jeho sebedůvěru. Otevření sice proběhlo rok poté, co gaslighting americký slovník Merriam-Webster vyhlásil nejvyhledávanějším slovem roku, ale i to se počítá. Nová próza Medúzy prý zase otevírá téma ženské rivality a chronické nemoci, tvrdí v rozhovoru pro Deník N její autor. Jak přitom vybraná témata otevírá, většina recenzentů nepotřebuje detailně interpretovat. Ocenění hodný je evidentně už jenom fakt, že to Stanjura dělá, takový akt sám o sobě naznačuje něco odvážného, co není radno zlehčovat, natož zpochybňovat, neboť tím bychom se dopouštěli znevažování onoho tématu či samotného autora. Obzvlášť kontroverzní je kritika v případě, kdy jde o tak citlivou věc, jako je toxicita a trauma. Nepředbíhejme tedy, nejprve je třeba — slovy vypravěčky Medúz — empaticky a taktně počkat, až překročíme práh, a pak se „navzájem seznámit s pocity toho druhého“.

Řez je hluboký
Srpny i Medúzy otevírají své téma obdobně vypjatou scénou — fyzickým napadením. V Srpnech dcera Jana na rodinné oslavě rozbije tác s tetinými oblíbenými skleničkami, za což ji matka nepozorovaně — a jak se dozvíme později ne poprvé a naposledy — potrestá tak, až má na rameni „skvrnu barvy otlučeného jablka“. „Dusno letního měsíce se vplétá do vlasů“, při odjezdu domů začíná pršet a protagonistce Daniele, Janině sestře, dochází, že ani „déšť, po kterém celý den touží, jí dnes náruč neposkytne“.
V Medúzách si dvě přítelkyně obarví vlasy stejným odstínem připomínajícím „krev, tmavou, hrudkovitou“. Při vysoušení přelivu ale jedna druhé schválně spálí hlavu fénem, „pokožku sežehne horký vzduch“, až vypravěčku „napadne: vzplanu“. Ne, naštěstí nevzplane, ale jejich přátelství už se nikdy nezbaví toxické rivality symbolizované zápachem oněch připálených, krvavě zbarvených loken.

V obou novelách se Jakub Stanjura řídí osvědčenou metodou „více je více“. A to ve stylistické, ideové i sémantické rovině. Vše je tu přeexponované, vztahy narušené, každá postava zploštěná jen na své trápení, jazyk sentimentálně patetický, zápletky přepjaté. Barbora Voříšková ve svém textu Stanjuru řadí k žánru weird girl lit, silným důrazem na utrpení však autor míří spíše k misery porn.

Zatímco v Srpnech postupoval Jakub Stanjura lineárně, Medúzy komponuje nápaditěji. Hned v druhé kapitole vypravěčka nachází v bytě své přítelkyně krvavou skvrnu a „už z obloukového průchodu pochopí, že tohle si Monika nezpůsobila sama“. Děj pak podle osvědčeného syžetu pohání pátrání po Monice nebo její mrtvole, přerušované retrospektivními pasážemi věnovanými vývoji vztahu obou přítelkyň. Jejich rivalitu provokují dva základní protiklady — Monika je úspěšná novinářka a je zdravá. Bezejmenná vypravěčka se živí „jenom“ korekturami a trpí stále se zhoršujícími střevními problémy přerůstajícími ve vážnou chronickou nemoc. Pátrání po její příčině je dalším motivem pohánějícím vyprávění.

Nejde však o jedinou záhadu v příběhu: není totiž úplně jasné, co k sobě obě přítelkyně osudově váže a proč se z nich vůbec staly kamarádky. Většinou je pozorujeme v konfliktní, nebo přímo násilné situaci. Netušíme, jak vypadají jejich jiné vztahy, z jakého pocházejí rodinného zázemí, podružnostmi, jako je psychologická kresba nebo pečlivá konstrukce fikčního světa, se autor nemá potřebu zabývat. Ostatně při otevírání témat není podstatná věrohodnost nebo psychologická přesvědčivost, ale modelovost, schematičnost a afekt a v tom Stanjurovy knihy vynikají.

A tak v Srpnech nestačí běžnější formy manipulace. Danielina matka schválně v pračce sráží oblečení svých dcer, aby je mohla obviňovat, že tloustnou. Z Danielina přítele Štěpána se vyloupne psychopat, který ji přiměje opustit vysokou školu, sociálně ji izoluje a nakonec i zamyká v bytě a sleduje kamerami. Aby čtenáři bylo opravdu vše jasné, převypráví nám to autor ještě jednou skrze autobiografický román, který si Daniela tajně píše a v němž doplňuje a vysvětluje všechna příkoří, která se jí dějí. Obě části se sice od sebe liší jen kurzivou, ne stylem, ale aspoň se čtenář nemusí obtěžovat s pojmem „vložené vyprávění“ nebo „román v románu“, prostě se mu předkládá instantní dva v jednom, ono se to v tom hrnku stejně smíchá.

Podobně v Medúzách nestačí, aby na sebe obě dívky obyčejně žárlily a soupeřily spolu. Nezapomínejme, že jejich — přátelský — vztah musí být toxický. Jedna druhou postupně začne nenávidět natolik, že jí na společné dovolené schová žiletku do ručníku. A ta žiletka nevypadne, zázračně se v látce udrží a Moniku při ranní hygieně pořeže na krku. Ta se sice diví, jak se žiletka do ručníku dostala, přítelkyni však nepodezřívá a nestěžuje si ani hotelové službě, přestože „provizorní náhrada za gázu [myšleno papírové ubrousky] už nasákla, krev přes prsty protéká skoro až na zem. Řez je hluboký“. Prostě poslušně dál krvácí do ručníku. Prohlédne až o pár dní později, když se ji přítelkyně pokusí zabít.

Rivalita mezi dívkami povstává z toho, že úspěšná novinářka Monika není úplně šikovnou pisatelkou, a tak je závislá na pomoci své přítelkyně a přehlížené korektorky, která podle svého přesvědčení vládne jazykem dokonale. Občas si dokonce otevře lingvistická skripta, aby si připomněla, „jak vypadá kontaminace, zeugma a další odchylky od správné větné stavby. To člověka zabaví i nadchne“.

Medúzy ovšem stylistickou bravurou nevynikají, a profese protagonistek tak působí jako střelba do vlastní nohy. Ve Stanjurově próze se setkáváme s různými hádankami: „Přitom můj příchod, tentýž pohyb jako odchod, pouze prohlížený z jiné perspektivy, nastal z dobrých úmyslů.“ Dozvídáme se, že „bohužel ani ultrazvuk, ani rentgen, ani laboratoř zkoumající můj krevní obraz mi nevyšly vstříc“. Nebo že „svět už je zvyklý na to, že hlas Moniky utichá: v Heraklionu, v Praze, v nočním boji i v bankovním styku“. Setkáváme se s podivuhodnými konstrukcemi, například že „Monika […] odešla pracovat, jen jí při tom po cestě vytekla krev“. Nebo když se přítelkyně během dovolené v Heraklionu procházejí ulicí porostlou jedovatými oleandry, „mají smrt na skus“.

Občas tu ale zasvítí i hluboký, pronikavý postřeh. To když protagonistka vypráví, jak si cvičně sepisuje svou výpověď pro policii na toaletní papír, který se dá snadno a bezpečně zničit. „Kdyby si všechny celebrity zpětně prošly, co před lety psaly na sociální sítě, a daly si tu práci, aby po sobě digitální stopu smazaly, neměly by tolik problémů,“ uvažuje. Nestačí však psát na toaleťák namísto na instáč, podstatné je použít při tom obyčejnou tužku. „Dalo mi to práci, protože toaletní papír je tak nadýchaný, že se v něm slabé linky snadno ztratí; i to je však další důvod, proč ho použít,“ uzavírá lišácky vypravěčka. (Mimochodem v Srpnech Daniela doporučuje používat tužku i při psaní románů — je to autentičtější.)

Těžké a lesklé slzy
Jediným skutečně detailně zpracovaným motivem Medúz je chronická nemoc. S až nepříjemnou podrobností vypravěčka popisuje symptomy svého trápení: bolesti břicha, pálení žáhy, reflux, průjmy, nutnost plánovat si každý odchod z domu podle blízkosti toalet, nepříjemné diety, ledabylý a necitlivý přístup některých lékařů, ponižující prožitky během kolonoskopie. Nevyhýbá se ani nejintimnějším nepříjemnostem a bolestem, jako jsou vyhřezlé hemoroidy a podrážděný konečník. V tomto ohledu autor skutečně zprostředkuje intimní téma, s nímž se v literatuře běžně nesetkáváme, a přibližuje potíže lidí s Crohnovou chorobou nebo ulcerózní kolitidou. V klopotné snaze podat téma co nejsugestivněji se však uchyluje ke stále stejně patetickému rejstříku.

Krev „stříká“, kleštičky kolonoskopu „rvou tkáň za tkání“, bolest „stahuje do tmy“, „zavrtává se hluboko do šlach“. Nebrečí se tu, ale „slzy kanou“, „řeč se vypouští slzami“, oči vytvářejí „slzám překážku“, „slzy jsou těžké, lesklé“. Vypravěčka zatouží vyhřezlý „hemoroid rozmáčknout, aby praskl, ale vzápětí ho přece jen vsunu prsty dovnitř a skryji zpět v temnotě“.

Stanjura není schopen nic popsat prostě a kondenzovaně. Neustále zabředá do melodramatické manýry, emotivních klišé, nadbytečného popisování a zvýznamňování banalit. Líčení tak vyznívají spíš jako úporná snaha zasáhnout čtenáře na citlivém místě než jako citlivé zprostředkování života s chronickou nemocí.

Podobně je to s medúzami z titulu. Vznášejí se tu jako skutečné organismy na výstavě mořských živočichů, metaforicky svými chapadly žahají vypravěčku ve střevech, jícnu a dalších útrobách a pak se tu objevuje i Medúza z řeckých mýtů a Ovidiových Proměn. I její příběh ale Stanjura ve snaze o efekt násilně roubuje na vytyčenou tezi. Podobně jako Medúza trpící dvojím nespravedlivým trestem (znásilnění Poseidonem a proměnou krásky v netvora kvůli znesvěcení Athénina chrámu) i vypravěčka strádá několikerou křivdou — chronickým onemocněním, nepochopením okolí a narůstající psychickou deprivací, které ji proměňují v člověka schopného zabít. Sám autor nejspíš tuší, že tato analogie příliš nesedí, a tak spekuluje o žárlivosti a rivalitě mezi Athénou a Medúzou, pomrkává na čtenáře a doufá, že mu to spolkne i s navijákem.

Co je tedy krásného na toxicitě, která kape ze Stanjurových próz? V čem spočívá suprovost jeho schematického líčení narušených vztahů? Nápovědou by znovu mohla být většina čtenářských reakcí na Databázi knih nebo Goodreads. Spíše než o probuzeném soucitu vypovídají o rozjuchané konzumaci papírové bolesti, kterou před nimi Jakub Stanjura teatrálně kašíruje a zdobí.