Dvojlomnost světa

Po silné Evropance přichází Alexej Sevruk se sbírkou kratších textů Kulminace léta, v nichž čtenáři jistě najdou stopy jeho oblíbených motivů. V jedenácti povídkách se setkáme s Radomyšlí a ukrajinskými kořeny, s postavami, které se taktak snaží přežít v dnešním světě, i s postavami, které nacházejí klid v okolní přírodě.

Sevrukovi hrdinové žijí v „obyčejném“ světě, jemuž často konkuruje prostředí blahobytu, nedosažitelného luxusu. K bohatství však nevzhlížejí se závistí nebo zoufalstvím, vnímají úkorně svět rozdělený na dvě části a pohybují se — s jistou dávkou fatality — v té své. Námezdní dělníci z firmy upravující zeleň pracují v zaskleném atriu honosného hotelu, jsouce pozorováni hotelovými hosty z oken. Sice nemají přístup do chodeb, ale na rozdíl od svých pozorovatelů mohou vstoupit do překrásného, nicméně trvale zavřeného dvora. Jsou jako výstavní akvarijní rybičky. Uklízejí různobarevné listí, jehož se mohou dotknout; jsou sice v podřadném společenském postavení, ale krásu mají nadosah, a dokonce mají to privilegium, že si na ni mohou sáhnout (v povídce „Zahradnictví Cajzl“). Dvojlomnost světa Sevruk nenápadně sceluje v „Mikulovských denících“, povídce, v níž protagonista jede na literární rezidenci. Získává společenské postavení, je privilegovaný: „Cítíš se tu pohodlně. Jako všude tam, kde se jih potkává se severem.“ Jen v místě úplného středu se lze cítit „pohodlně“. Na taková místa se ovšem dostaneme málokdy…

Dvojlomnost nachází Sevruk i ve městě, své hrdiny posílá do městské divočiny, která je sice nevlídná, ale je přirozenou součástí našeho světa. Nesentimentální, věcný přístup k okolí byl patrný už v Evropance a je to jednoznačně Sevrukova velká devíza — barvité popisy prostředí, detailů stojí v základu jeho vyprávění, a nahrazují tak trochu řídký děj. Pouze na několika místech Sevruk experimentuje: v povídce „Libordovo dilema“ postavy používají nesmyslný jazyk. Vymyšlený komunikační kód nikdo nekomentuje, sem tam místo očekávaného slova zazní úplný nesmysl, a přesto se jde dál. („Cesta jim spíše neprospěla. ‚Seseska teď keradají,‘ odpověděl to první, co mu přišlo na mysl. ‚Ale to určitě víte ze zpráv.‘ ‚No jo, tahle kerada si nedají pokoj…‘ ‚A co mají dělat? Mají snad povachbout vopaluku? To by byli sami proti sobě.‘“) Potenciální nedorozumění, nesmysl skvěle koresponduje s tématem povídky, kdy se hlavní hrdina rozhoduje, jak povede svůj život dál. Rozpaky, nejistota, možná slabost, zbabělost anebo rozhodnost — to vše nahrává jazykovému experimentu. Sevruk však vymyšlený jazyk používá jakoby náhodně, nahodile a skoro marně, vytrácí se mu. Iracionalita se objevuje v souvislosti se strachem, vypjatými momenty, znepokojivými okamžiky, jinak se autor věnuje spíš realistické drobnokresbě. 

V „Andrejově pokusu o nástup do profese“ si můžeme vybavit Kafkovy ztracené postavy bloudící po chodbách nepochopitelných úřadů a nejasných institucí, ale k pointě Sevruk nedochází. V titulní povídce „Kulminace léta“ je hlavní hrdina za nevysvětlitelných okolností, zcela nepochopitelně — a nespravedlivě — zastřelen. Okamžiky ohrožení jsou banální, nezbadatelné, dřímají pod povrchem. 

Společenský, váhající outsider se v dalších povídkách postupně mění v postavu, která má výraznější autobiografické rysy, akcentuje se cizí původ, Ukrajina, společenský okraj. Ještě výrazněji se motivické propojení s Evropankou objevuje v „Kolednících“, kde také Sevruk pracuje s dalším silným tématem — rodinnými vazbami. Jako otec se hrdina snaží neselhat, nezklamat, jako otec také cítí mnohem silněji společenský okraj nebo vykořenění. Jako by bojoval sám se sebou, se svým outsiderstvím, tak aby ho dále nepřenášel. 

Soubor povídek drží pohromadě do dvou třetin, pak se rozbíjí anekdotickými miniaturami „Šišmáci“, „Starokyjevskou legendou“ a poté se zase vrací k rodinným tématům, ovšem geograficky už zasazeným na Ukrajinu. Jak se přesouvá zeměpisné určení, tak se také vypravěč uchyluje více ke vzpomínkám na dětství. Na závěr přichází už úplně žánrově nepochopitelný dialog, který imituje divadelní hru („Hrušky“). Jako kdyby autor hledal nový výrazový styl, způsob vyprávění, jako by do této formy vtělil jakési pomyslné shrnutí celé knihy (až někam ke sci-fi).

Působivá Evropanka, která vzbuzovala dojem autentických záznamů, ukázala autorovu tematickou sílu, vzbudila silné očekávání svou syrovostí a zároveň prostotou. Najít nové téma anebo nové výrazové prostředky bude možná nyní autorovým hlavním úkolem. V Kulminaci léta si vyzkoušel několik přístupů — uvidíme, jaký zvolí a dále propracuje — pro svou další prózu.