Nerybařím

Když mi byly asi tři roky, utopil jsem se v bazénku na zahradě. Strejda Honza, který šel kolem, si všiml, jak ležím odevzdaně na dně, oči doširoka hledící do zelenavé mlhoviny ořešáků nad bazénkem. Když jsem se rozdýchal, prý jsem ještě hodnou chvíli zpitoměle hleděl do dáli. A pak jsem začal řvát jak na lesy, až jsem z toho usnul. 

Od té doby chovám k hladinám podezření. Děsily mě vodácké pokusy rodičů, povinnému plavání v druhé třídě předcházely úpěnlivé modlitby k evangelickému pánubohu, aby mi seslal horečku, černý kašel nebo aspoň alergii. Bůh mlčel, a tak jsem se naučil plavat. 

Hladiny moří, řek i jezer na mě dodnes koukají lačně. Skutečnost ale staví víc na paradoxech než na logickém vyplývání. A navíc: máte-li pocit, že se na vás něco dívá lačně, je lačnost ve vás, protože jevu samotnému jste fuk. A tak se stalo, že chytám ryby. 

Táta mě učil pytláctví v Alpách. Plížit se podél bystřin a pouštět splávek s žížalou do tůní nad vychytralé pstruhy by mi nevadilo. Pocit, že v té vodě vlastně kradu, to ale kazil. Při studiích v Norsku se ovšem dalo chytat ve fjordu legálně. Hladina ukrývala hejna bojovných makrel nebo těžkopádných, silných tresek. Neměl jsem prachy, měl hlad i prut. Moře v klidných dnech dýchalo člověku u nohou, působilo trpělivě, dalo se s ním mluvit.

Pak jsem nerybařil snad deset let, až se najednou stalo, že jsem táta, jezdíme na chatu a je tu řeka. Příležitost se nedala nerozpoznat, a tak jednou stojíme s Joskou u břehu a na třpytce se zmítá štika jako stehno. Povolenku jsem měl v kapse, ale pytlácký instinkt zavelel: zabít, vykuchat a začerstva povečeřet. Jak jsem ji žvýkal, hořklo mi lovecké vítězství s každým soustem. Po večeři se ztráta smyslu nedala skrývat — bylo nám jí všem vlastně hrozně líto. To vítězství byla prohra. Přesto jsem na druhý den šel na ryby znovu. A doufal, že už nechytnu nic.
Proboha proč? Asi proto, že o ryby nešlo. Stát u hladiny, soustředit se jen na ni a na návnadu, kterou vedu tak, že by se mohla ryba chytit, je víc než ji chytit doopravdy. Ta chvíle je plnoprázdná, jsem v ní víc než v sobě. Jsem břeh i ta třpytka ve vodě, možnost, že se něco stane, i to, že k tomu dojít nemusí. Jsem i ta hladina a jsem ta ryba pod ní, myslím hladinou a myslím rybou, která by tam mohla být. Jsem ty olše kolem a kos, který frnkne do hlohů vedle a vyplaší nehybnost nad hladinou, na ní i pod ní. Topím se v té chvíli, ale netonu. Vlastně nerybařím, smiřuju se s hladinou. 

Autor je básník.