Duševní mapa okupace

První část románu popisuje skupinu izraelských vojáků, kteří na hranici s Egyptem budují tábor, hledají a zabíjejí zbylé Araby, aby si zajistili nadvládu nad územím nového státu. Vyprávění, které se mechanicky soustředí na každodenní „pracovní“ a hygienické úkony nejmenovaného důstojníka, ale naruší příběh hromadného znásilnění a vraždy beduínské dívky. Druhá část knihy popisuje pár dní v životě palestinské ženy, která o mnoho let později narazí v izraelských novinách na článek o této vraždě a s vypůjčenými doklady se vydává ze Západního břehu do Negevu hledat příběh oné zavražděné dívky.

Bezejmenná vypravěčka popisuje průběh svého pokusu proniknout do archivů a na místo činu. Místo informací, jimiž by dávné oběti vrátila tvář, však nachází prázdno — zemi zbavenou původních obyvatel, identity a sebezničující pohled do minulosti. I tato část se suše soustředí na postup a překážky při neúspěšné cestě za pravdou, která se nakonec točí v kruhu.

Postupně chápeme, že vyprávění neslouží rekonstrukci zločinu. Jde o literární uchopení současné palestinské bezmoci, stejně jako o hledání jazyka, který by umožnil dobrat se pravdy o palestinském údělu.

Výmluvné detaily

Román není na první pohled politický. Vypravěčka si o vraždě z roku 1949 náhodou přečte článek v novinách a zaujme ji jen proto, že se popisuje událost, která se stala na den přesně dvacet pět let před jejím narozením. Pomíjí historický kontext: nevíme, jestli se tento příběh opravdu stal — i když tušíme, že ano —, neznáme jméno jediné postavy, nevíme, kdy se odehrává jeho druhá část. Autorka téměř nepoužívá politické pojmy, nezmiňuje jména států ani příslušnost vojáků. Text se věnuje popisu jednání dvou lidí a jeho praktickým okolnostem. Právě tato absence kontextu ale nutí čtenáře si jej domýšlet a být vnímavý k mimoděk zmíněným detailům. Odpovídá to ostatně i situaci vypravěčky, která se soustředí na drobné okolnosti svého jednání, na to málo, co má ve své moci.

Datum oné vraždy je detail, jehož absurdnost vypravěčka přiznává: „[…] na ústředních podrobnostech není popravdě nic výjimečného, když je porovnáte s každodenním děním na místě, kde vládne vřava okupace a kde se zabíjí neustále.“ Za svou posedlost se omlouvá: „Já ale nemám svůj život — ani život jako takový — nijak zvlášť ráda. Momentálně se veškeré moje úsilí soustřeďuje na přežití, takže pochybuju, že by se na mne vztahovala diagnóza narcismu. […] má to co do činění s mou neschopností vnímat hranice mezi věcmi a vyhodnocovat události logicky a racionálně, což následně vede k tomu, že si na obraze většinou všimnu spíš mušího hovna než obrazu samotného.“

Vedlejšími podrobnostmi — oním podružným detailem z názvu knihy — je poset celý příběh. Vypravěčka si například nechá od žebrající dívky vnutit balík žvýkaček. Během celé cesty se k žvýkání utíká jako k prostředku uklidnění. Její poslední nervózní gesto, když si před namířenou hlavní sáhne pro balíček do kapsy, je však interpretováno jako akt hrozby. Jiný symbolický detail ztělesňuje pes. Beduínská dívka byla vojáky zneužita a zahrabána jako obyčejná věc. Jejího neustále štěkajícího a dorážejícího psa ale důstojník nechal být, umlčel ho téměř lidsky, stiskem ruky. Vojákům jeho štěkání nevadí, zatímco vypravěčku psí štěkot nekontrolovatelně zneklidňuje.

Podrobnosti se týkají i jazyka a rámování. Scéna vyvlečení dívky do pouště na popravu je nazvána „výjevem“. A stejné slovo uvádí i popravu tří mladistvých, které v Ramalláhu izraelská armáda za bílého dne vyhodí do povětří s celým domem, jenž stojí vedle vypravěččiny kanceláře. I tuto událost vypravěčka zmiňuje mimoděk jako pozadí momentu, kdy najde zmíněný novinový článek. Soustředí se raději na úklid hrubého demoličního prachu, který se vetře do její kanceláře. Absurdnost omlouvá tím, že je součástí její každodennosti. Později se motiv demoličního prachu vrací jako detail zakrývající násilí, když vypravěčka zdálky, z izraelské osady, pozoruje bombardování Rafahu v Gaze. Místo politického komentáře jen nechává „oči, aby se tím pohledem nasytily“. Dělá to za své kolegy z práce, „kteří čekají dlouhé roky na povolení k návštěvě“ svých rodin, které v Rafahu žijí.

Zrádná lehkost pohybu mezi světy

Příběh zločinu i jeho pozdější ohledávání jsou popisy zápasů: zápasu důstojníka s horkem, s uštknutím škorpiona a se zápachem beduínské dívky a petroleje použitého na její odvšivení; zápasu vypravěčky se svými úzkostmi, neklidem a panikou. Text nastavuje až tělesný kontrast mezi oběma částmi. Zatímco důstojník, dobyvatel poloprázdné pouště, se svými tělesnými potížemi pracuje odhodlaně, tvrdě, až chladnokrevně, systematicky loví a ničí hmyz, zvířata i lidské obyvatele, vypravěčka druhé části neustále propadá svým nejistotám a paralyzujícím panikám a jen těžko kontroluje své reflexy; mohou ji totiž v situaci ohrožení zradit. Navykla si co nejvíc sedět doma a věnovat se činnostem, z nichž „nevyplynou strašlivé následky“. V každé stresové situaci, jakou je třeba ozbrojená kontrola v autobuse, se nutí logicky vyhodnocovat nejbezpečnější postup a nenechat se rozhodit například tím, že někde vyhodili do vzduchu dům nebo že zase není zboží na trhu.

Zatímco důstojník násilím vládne, vypravěčka je neustálou přítomností násilí, hluku a ohrožení psychicky a tělesně ochromena. Nakonec podléhá riskantnímu puzení alespoň jednou překročit všechny vnucené hranice, jednat impulzivně, a tedy svobodně. Meze jazyka se projevují právě v těchto popisech: jaký má význam slovo svoboda pro člověka, který je naučen si odepírat své vlastní „unáhlené nápady, které mají nevyhnutelně bolestivé následky“?

Nečekaně lehce se však vypravěčka vydává do míst, kde by po odhalení byla považována za bezpečnostní hrozbu. S palestinskou občankou zóny A do Izraele nesmí. S vypůjčenou jeruzalémskou občankou se odváží: Počítá s tím, že pro vojáky na checkpointech jsou všichni Palestinci, natož Palestinky, stejní. Vypadají dokonce jako Izraelci, dokud nepromluví arabsky. V Izraeli se pod smyšleným jménem a v jiném jazyce pohybuje lehce. Navštíví vojenský archiv, muzeum kibucu Nirim, najde místo činu, vystoupá tam na vojenskou věž. Tato nečekaná lehkost pohybu na druhé straně, doprovázená úzkostným vědomím transgrese, však narazí na své meze.

Lehkost pohybu totiž kontrastuje se ztrátou orientace. Palestina se od časů oné vraždy zcela změnila a vypravěčka proto na své cestě používá hned tři mapy: starou palestinskou, současnou izraelskou a praktickou z autopůjčovny, kde jsou zakresleny checkpointy a zeď. Ta arabská je plná dnes již zničených vesnic s důvěrně znějícími jmény. Izraelská mapa „potvrzuje nepřítomnost všeho palestinského“, současné izraelské osady, vojenské tábory a zemědělské podniky.

Jediným důvěrně známým územím pro vypravěčku zůstává moře, kde byla zřejmě jako dítě poprvé a také naposledy. Mezi ukončením stanného práva pro Palestince v roce 1996 a začátkem implementace dohod z Osla z roku 1993 mohli i lidé ze Západního břehu a Gazy cestovat po celém Izraeli. Dnes je ta země labyrintem příkazů a zákazů, omezující Palestince podle druhu občanky a státní poznávací značky. Proto vypravěčka pro orientaci potřebuje ještě onu třetí mapu okupace.

Od aféry Nirim po aféru Frankfurt

Jediné konkrétní údaje týkající se příběhu jsou datum zločinu, bydliště vypravěčky v Ramalláhu, vojenské muzeum v Jaffě a Nirim, jméno osudného kibucu. To poslední umožňuje čtenáři zjistit si skutečné pozadí příběhu. Zmínku o „hrozném zvěrstvu“ obsahoval už deník zakladatele Izraele Ben Guriona, který byl v té době premiérem: „Bylo rozhodnuto a provedeno: umyli ji, ostříhali jí vlasy, znásilnili ji a zabili.“ V roce 2003 deník Haaretz dostal přístup k utajovaným dokumentům a ke svědectví dvaceti vojáků a příběh zveřejnil. V novinářské rekonstrukci, kterou později převzal The Guardian, vyšlo najevo, že velící důstojník dostal rozkaz napsat o incidentu zprávu, v níž uvedl: „Během své hlídky 12. 8. 1949 jsem na území pod mým velením narazil na Araby, jednoho z nich ozbrojeného. Ozbrojeného Araba jsem na místě zabil a vzal mu zbraň. Arabskou ženu jsem zajal. První noc ji vojáci zneužívali a následující den jsem uznal za vhodné ji odstranit ze světa.“

Rekonstrukce obsahovala většinu detailů románu včetně hlasování o osudu dívky během slavnosti. Všichni vojáci stanuli před soudem, důstojník byl odsouzen k patnácti letům vězení za vraždu, nikoli za znásilnění, a zbytek posádky k lehkým trestům za nezabránění zločinu. Tresty byly vyšší instancí podle Guardianu sníženy, všeobecné pohrdání Araby bylo uvedeno jako polehčující okolnost. Soud se vedl v utajení. Jméno dívky spisy zřejmě neobsahují.

Celá historie události však pro román samozřejmě není stěžejní. Pouhá rekonstrukce události, stejně jako pouhá rezoluce OSN zůstávají neúčinné, když přijde na to, změnit palestinskou realitu. I vypravěčka popisuje, jak se spojila s autorem článku v Haaretzu, který však odmítl pomoct jí v pátrání po dívce, ostatně jejím příběhem se ve svém článku nezabýval. Pokusy dotknout se oné události a míst, kde se stala, selhaly. Majitelem paměti je strana pachatele. Strana oběti zůstává pouhým objektem cizí historie.

Literární akt Adaníji Šiblí se sice vyčerpá psaním o nemožnosti si svou historii přivlastnit, nachází ale vlastní jazyk pro vyjádření života pod násilnou okupací. Života odsouzeného k řešení malých detailů přežití a bez schopnosti vytvořit si a vidět svůj celý „obraz“. Skrze vypravěččinu sebeironii pozorujeme pokusy o zachování minima důstojnosti v situaci neustálých omezení. Teprve detaily doprovázející její bloudění vyjeví hloubku, do jaké se okupace lidem vpisuje nejen do tělesných reflexů, ale i do samotného vztahu k sobě. Síla textu tkví právě v chladném, až mrazivém odkrývání a mapování duševních dopadů okupace.

Příznačná je i nedávná dohra knihy: Adaníja Šiblí měla na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2023 přijmout Cenu LiBeratour. Ceremonie však byla bez vědomí autorky zrušena; veletrh chtěl týden po útoku ze 7. října „obzvláště zviditelnit židovské a izraelské hlasy“. I festival literatury tedy proti sobě stavěl izraelské a palestinské hlasy, jako by jeden vylučoval druhý, jako by si právě ten palestinský automaticky zasluhoval potlačit. Na podporu autorky se tehdy v otevřeném dopisu ozvaly stovky spisovatelů a nakladatelů.