Nejlepší knihy letošního roku

Ondřej Nezbeda

Jejich prózy nevznikají z potřeby něco jednoznačného sdělovat, ale hledat, přesně pojmenovávat, pozorovat, naslouchat. Empatie u nich není gesto, póza, je to přirozená metoda: způsob, jak být ve větě a ve světě:
Petr Borkovec: Nějaká Cécile a jiné
Josef Kroutvor: Driftbook
Pavel Novotný: Mistr, s přihlédnutím k celé pentalogii zahrnující Zápisky z garsonky, Dědka, Proceduru a Babičku 

Josefína Formanová

Nadělit pod stromeček následující trio letošních novinek z ranku non-fiction by podle titulů mohlo vzbudit podezření, že nemá-li jít o vzorek vlastního názorového balíčku stran stavu civilizace, snad má obdarovaný rovnou schytat diagnózu. Tři překladové knihy Když Bůh nikomu nechybí, Trýzně narcismu a právě vycházející Společnost singularit jsou ale spřízněny hlouběji než chytlavými názvy. Všichni tři autoři v nich s výjimečným vhledem pojednávají současnou krizi vzájemnosti a také důsledky nemožnosti spoléhat na duchovní jistoty, které držely naši kulturu po staletí pohromadě i v jejích vnitřních svárech.

Václav Maxmilián

Existuje jeden film Clauda Chabrola s názvem Slavnost (La cérémonie) z roku 1995. Sledujeme v něm mladou ženu, jež nastupuje jako pomocná síla k bohaté francouzské rodině do domu na venkově. Vnímáme, že žena v sobě nese tenzi a nedůvěru vůči svým zaměstnavatelům, prakticky nemluví, i když se k ní celá rodina chová srdečně, a úkoly plní jen mechanicky. Vše se promění, když jí paní domu zanechá vzkaz, aby pro ni vyžehlila bílé šaty. Nastává první zvrat, který v celkem poklidném filmu promění napětí. A když se díváme dál, zjistíme, že tento zvrat nebyl poslední a napětí dál stoupá. Chabrol si ve Slavnosti hrál s očekáváním diváka, který od každého žánru požaduje určité naplnění. Režisér se ale rozhodl, že mu je nedá, a místo toho vytvářel stále nová očekávání tím, že proměnil žánr.

Byl to právě tento Chabrolův film, díky němuž jsem si asi před rokem ujasnil, že jednou z věcí, jichž si v umění cením nejvíc, je nepravděpodobnost. Toho, že knihy, filmy, výtvarná díla i hudba jen neuspokojují potřeby, nenaplňují žánrové rámce a příběhy nepřinášejí sečtělejším čtenářům očekávatelná rozuzlení. Dovolí nám tak pobývat v nejistotě nad tím, co nás během četby čeká na další stránce. Zásadní také je, že takto pojatá nepravděpodobnost není jen pouhá vědomá snaha se naplňování rámců a očekávání vyhnout, ale spíš implicitní úspěch, nezaručený, tak jako každý úspěch, protože i to je často jeden z důvodů, proč se s danými díly větší množství čtenářů mine. Těm ostatním bude možná umožněno číst něco nového a vidět něco jinak.

Z knih vyšlých v letošním roce pro mě tuto mou čistě osobní potřebu nejlépe naplnily tyto tři knihy: 

Laura Osińska: Výmysl [           ] smysl. Uspořádala Anna Adamowicz. Přeložil Dominik Bárt

Alžběta Stančáková: Tvoje tvář s hebkým odrazem 

Michal Tallo: Všechno je v pořádku, všude je láska. Přeložila Martina Bekešová 

Jan Němec

Neige Sinno: Smutný tygr (Paseka)

Výjimečná románová esej o tom, co zneužívání dělá s existencí.

Naomi Klein: Dvojnice (Alarm)

Kritická teorie s románovým obloukem, nejosobnější kniha autorky, kterou stojí za to číst už od dob Bez loga.

Jan Douša: Žít, jako by šlo o život. Bob Krčil (1952—1992) (Torst)  

Objevná monografie o českém fotografovi, který projel svět. Když si tvůrce zaslouží svého životopisce.

Zdeněk Staszek

Z devadesátek se stal protivný mem. A pohodlný: už i lidé středního věku v té době spíš maximálně objevovali hospody, takže lze pohodlně kritizovat a příliš se neumazat. Do poctivého kritického hledáčku proto vstupují nultá léta. A málokomu se podařilo drnknout na strunu tak silně a citlivě zároveň jako kulturní publicistce časopisu The Atlantic Sophii Gilbert v knize Girl on Girl. How Pop Culture Turned a Generation of Women Against Themselves (Holka na holku. Jak popkultura naučila celou generaci žen sebenenávisti). Jak naznačuje název a podtitul, Gilbert sleduje popkulturu po roce 2000 feministickou perspektivou, nezapře v sobě přitom novinářku: její vyprávění o pronikání pornografie do mainstreamové kultury, utržení bulváru ze řetězu, proměně vyobrazování žen ve filmech a televizi nebo o zrození fenoménu girlboss má spád a týká se spousty dnešních problémů, ať už je to manosféra, nebo bezzubost online liberálního feminismu. A zasáhne mileniály na citlivém místě — na rozdíl od privatizačních machinací máme všechny ty teenage komedie, reality TV a misogynní kydání hnusu na celebrity v živé, formativní paměti. Girl on Girl není příjemné ohlížení, protože to je pohled na sebe sama (aspoň pro ty, kdo vstoupili do puberty někdy na přelomu milénia). Pokud však chceme porozumět dnešku, je to vynikající kniha.

Vratislav Maňák

Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza

Adam Borzič: Paví logika

Liv Strömquistová: Hovoří Pýthie

Roman Polách

Vzhledem k tomu, že o knihách roku jsem povinován mluvit jinde, a to jako porotce v oblasti poezie v Cenách literární kritiky (a na prózu mi nezbývá tolik času), tak si dovolím spíše doporučit publikaci, o níž se, zdá se mi, bohužel málo ví, a to publikaci PAKO s podtitulem Historie české patafyziky Teplice 1980—1986, kterou vydal svépomocí Eduard Vacek v nakladatelství FEDNES. Je to ten typ publikace, která vám zase o kousek rozšíří mapu historie české literatury a která je, jak už tematické zaměření uvedené literární scény napovídá, zábavně-absurdním a zajímavým čtením nejenom tehdejší patafyzické literatury, ale rovněž doby jako takové.

Petr A. Bílek

Josef Pánek: Portrét vědce v systému postindustriální společnosti

Takřka dvě stě stran opileckého chrlení a blábolení, které ale je až s podivem svěží, nápadité a diagnosticky přesné.

Jan Němec — Jana Šrámková: Byt

Román-projekt, který se nevyčerpává kompoziční a typografickou experimentací, ale precizně zkoumá témata péče o svět i o druhého člověka.

Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza

Jiskřivě hravý ne-cestopis, v němž dílčí a všední má jen krůček k osudovému a nevídanému. Připomínka časů, kdy literatura se rodila z nápadů a imaginace.

Alice Koubová

Víry od Anny B. Háblové

Ačkoli je to román o ženě, která splácí dluh v bance prostitucí, tak je to také defaultně text o všech ženách, které by chtěly žít v nějakém (možná až moc neproblematickém) míru s okolím a dělají to tak dlouho, až je jejich pokoření takřka neslučitelné se životem. Situace, ve které jsou všechny možnosti špatné, ale v románu není představená jako bezvýchodná. V tom je to román pro nás všechny nesmírně inspirativní a aktuální.

Petr Borkovec

Uvedu knihu, o které jsem něco málo věděl už před vydáním a k níž jsem nakonec napsal i záložku, i když to není fér. Omlouvám se. Ale udělám to, protože si myslím, že básník Radovan Jursa si zaslouží mnohem víc pozornosti, než jaké se mu dostává. Kniha Koncept transparence, kterou vydala galerie Věž ve Frýdku-Místku, je udělána z veršů a odstavců: verše jsou na levé straně, próza na pravé, čtenář rychle zjistí, že spolu nějak souvisejí, že Koncept transparence se nečte po stránkách, ale po dvoustránkách. Ale jak přesně souvisejí? Hledání toho vztahu — pátrání po pravidlu, které se nepotvrzuje — je rozhodně jednou z dobrých možností čtení Jursova díla. Já nakonec zvolil tento přístup: zírám do obou stránek zároveň a snažím se, aby se verše vlevo prolnuly s větami vpravo. Dokonce mhouřím oči, aby se próza a poezie překryly, prosvítaly, nořily do sebe a tak podobně. Výsledek je až nečekaně silný. Už nezjišťuju, co texty Radovana Jursy znamenají. Jsem spíš přítomen okamžiku, kdy si představují samy sebe, kdy samy sebe myslí.

A ještě: Radovan Jursa je povoláním kardiochirurg a obrazy a záznamy z operačního sálu, kterých je v Konceptu transparence hodně (pravé stránky), mě velice přitahují. Neustále se k nim vracím: „Srdce je prázdné, tak prázdné, že není co mačkat. Stejně mačkám.“

Pavel Janáček

John Milton: Ztracený ráj. Přeložil Martin Hilský (Academia)

Z letošních překladů světových i národních „veleděl“ vybírám skladbu, která stála mimo jiné u počátků novočeské literatury, ten zápas s Jungmannem mě dojímá. Najednou to není historie, ale poezie. 

Ondřej Vimr: Atlas české světové literatury (1817—2019) (Academia)

Tohle je kniha, po které už se o místě české literatury mezi jinými literaturami světa nedá uvažovat tak jako dřív, tedy intuitivně a ve znamení sebepodceňování i sebepřeceňování zároveň. Pozorování z veliké distance velkých bibliografických dat ukazuje celek české literatury jako na dlani.

Václav Smyčka, Václav Petrbok a kol.: Tvořeni literaturou. Společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760—1920) (Akropolis)

Kniha, která našla odpověď na otázku, jak vyprávět dějiny literatury v různých zemských jazycích jako jeden příběh: zaměřit se na antropologickou rovinu kultury, na to, co jazyku předchází. Jak je to vlastně prosté, když se výklad tak široké látky celý odvine z jediné funkční hypotézy.