Rozmývá se oblast soukromého a veřejného

Vaše kniha vychází ze sloupků, které jste začala psát pro Mediažurnál před více než deseti lety. Během té doby prošel mediální svět výraznou proměnou, prožili jsme pandemii, do Česka přišly kvůli válce statisíce Ukrajinců. Dá se říct, jakou nejvýraznější změnu prodělala čeština v médiích?

Obě události, které zmiňujete, pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině, samozřejmě média reflektovala a obě se odrazily i v jazyce. S pandemií přišla do každodenního slovníku prakticky nás všech slova a slovní spojení jako rouška, respirátor kategorie FFP2, koronavirus, počty nakažených, dezinfekce rukou, antigenní testy, preference platby kartou, bezpečná dvoumetrová vzdálenost, zakrytá ústa a nos a mnohá další, jež jsme z médií slýchali pravidelně. Právě prostřednictvím médií — a také prostřednictvím doslova všudypřítomných nápisů typu Z důvodu bezpečnostních opatření, nařízení vlády a v zájmu ochrany zdraví platí do naší prodejny zákaz vstupu bez ochranné roušky — jsme si tato slova, slovní spojení i celé texty velmi rychle osvojili, zautomatizovali. S odezněním pandemie tato slovní zásoba z naší každodenní komunikace postupně vymizela. Náhlou jazykovou proměnu té doby se podařilo zachytit polskému jazykovědci Andrzeji Charciarekovi v knize Polskie i czeskie napisy publizcne (Polské a české veřejné nápisy). Autor i v této neradostné době pokračoval ve svém výzkumu nápisů v polském a českém veřejném prostoru, takže desítky nápisů z této doby vyfotografoval a zanalyzoval.

Ale k vaší otázce. Mediální čeština zahrnuje texty značně různorodé, mluvené i psané, politické diskuse i neformální talk show, takže není jednoduché určit jednu nějakou nejvýraznější změnu. Zcela jistě ale pozorujeme narůstající neformálnost a dialogičnost. Neformálnost se projevuje např. častým tykáním; někdy si moderátor talk show vyjedná se svým hostem tykání přímo v průběhu rozhovoru. Dialogičnost pozorujeme například i v televizním zpravodajství, které je dnes jen z části tvořeno čtenými texty. Jeho důležitou součástí jsou dialogy moderátora s reportéry v terénu, s hosty, kteří přicházejí do studia nebo s nimiž se moderátor spojí telefonicky či prostřednictvím některé platformy umožňující online připojení. Dialogy mezi sebou vedou i moderátoři hlavních zpráv a moderátoři počasí nebo sportovních zpráv, když si předávají slovo.

Za proměnou médií v posledních letech stojí do značné míry rovněž sociální sítě a obecně onlinová či memová kultura. Jak se na tuto kulturu adaptovala čeština v médiích?

Jedním z nejvýraznějších projevů přítomnosti sociálních sítí v mediálních textech je citování z příspěvků na sociálních sítích. Tyto citace jsou jednak zapuštěny přímo do textu, jednak jsou, řekněme jako obrazová příloha, do textu začleněny fotografie (screenshoty) samotného příspěvku ze sociální sítě, často včetně profilové fotografie pisatele příspěvku na sociální sítě, případně ještě nějaké další fotografie, jež téma doplňují. Příspěvky ze sociálních sítí, často ryze soukromé povahy, jsou tedy dnes nedílnou součástí klasických mediálních textů, a to nejen textů elektronických, ale i tištěných. Nezřídka se stává, že táž informace je tak v textu vlastně dvakrát. Jednak autor textu z příspěvku na sociální síti cituje, jednak je zde celý tento příspěvek zpřístupněn pomocí screenshotu. Mediální text mohou dále utvářet reakce na příspěvek ze sociální sítě, případně i informace o počtu sledujících autora příspěvku na sociálních sítích. Citováním reakcí na příspěvek na sociálních sítích se ještě dále rozmývá oblast soukromého a veřejného.

Komunikace na sociálních sítích může být začleněna i do tak klasického formátu, jako je televizní seriál. Příkladem může být seriál Děcko, v němž jedna z postav pracovala jako influencerka. Když vytvářela svá videa, mohli televizní diváci rovnou vidět reakce influencerčiných sledujících, followerů, tedy psané texty obsahující běžně mnoho emoji, případně byla emoji jediným obsahem takové reakce.

S internetovou kulturou souvisí jiná tradiční položka debat o vývoji češtiny. Na anglicismy se nadává od devadesátých let. Předpokládám, že v popkultuře a technologické sféře bude vliv angličtiny vždy silný. Existuje ale nějaká mediální sféra, kde čeština odolává?

Vezmeme-li v potaz jen samotný obsah mediálních textů, pak nějaké příklady najdeme. Anglicismů prosta bude jistě třeba rozhlasová četba knih Toulky českou minulostí Petra Hory-Hořejše. Anglicismy velmi pravděpodobně neuslyšíme v televizním pořadu Historie.cs, bude-li jeho tématem například kronikář Kosmas, nebo v seriálu Šumná města, v němž architekt David Vávra představuje moderní architekturu našich měst. Je ovšem fakt, že i tento seriál, prošpikovaný jmény architektů, názvy staveb a architektonických prvků, je v úvodu každého dílu prezentován jako street movie… Podobně v cyklu Folklorika, který je věnován lidovým tradicím, písničkám apod., na angličtinu narazíme stěží. Ale i zde tvůrci z nějakého důvodu nazvali díl věnovaný Františku Sušilovi, významnému sběrateli lidových písní, „Sušil happening“. Obecně tedy platí, že přítomnost anglicismů v konkrétním mediálním textu souvisí s prezentovaným tématem, ale najít dnes mediální text, v němž by se skutečně ani jeden anglicismus nevyskytoval, snadné není.

V posledních letech je důležitým tématem také ukrajinština. Jak se příchod spousty ukrajinských mluvčích do Česka propsal do podoby jazyka médií?

V souvislosti s aktuální válkou na Ukrajině můžeme pozorovat v mnohem vyšší míře přítomnost ukrajinštiny v českém jazykovém prostoru. V prvních týdnech války také naše média vysílala zpravodajství v ukrajinštině, což bylo v tu chvíli něco naprosto nového, zároveň zcela přirozeného a potřebného. V té době bylo také možné slýchat ukrajinštinu z nádražního rozhlasu na pražském hlavním nádraží, což byla pro mnohé z nás úplně první příležitost se s mluvenou ukrajinštinou setkat, bohužel příležitost takto tragická. Dodnes vídáme ve veřejném prostoru ukrajinské nápisy, zvláště v místech, kde je možné předpokládat přítomnost většího počtu ukrajinsky mluvících lidí, typicky na autobusovém nádraží na pražské Florenci. Ukrajinština nás provází nadále, i v takové nenápadné podobě, když vidíme české ručně psané nápisy, které patrně psal někdo, jehož mateřským jazykem je ukrajinština. Písmena takových nápisů jsou trošku „hranatější“.

Když dojde na jazyk v médiích, tak se nelze vyhnout tématu přechylování. Sama jste tomu — pokud správně počítám — věnovala minimálně dva texty s poměrně jednoznačným závěrem: debaty byly vyhrocené, čeština nepřechýlená ženská příjmení zvládne. V tomto kontextu mě napadla trochu provokativní otázka: jakou mají jazykovědci vlastně šanci ovlivnit mediální praxi?

Spolu s dalšími kolegy z oddělení stylistiky a sociolingvistiky Ústavu pro jazyk český AV ČR máme v tomto ohledu již od roku 2006 možnost spolupracovat s Českou televizí. Pravidelně posuzujeme jazykovou úroveň vybraných pořadů. Naše analýzy jsou případně komukoli k dispozici na webu ČT. Od kolegů z ČT máme informaci, že tyto naše analýzy dostávají vždy i přímo editoři a moderátoři pořadů, jež analyzujeme. Tímto způsobem tak snad máme možnost mediální praxi ovlivnit. Ve svých analýzách rozhodně posuzované mluvčí jen nekritizujeme, spíše se snažíme pomoci, poradit, nabídnout řešení. A mnozí z nich jsou mluvčími velmi kultivovanými a zkušenými, jimž vlastně není co vytknout. V poslední době s kolegy z oddělení současné lexikologie a lexikografie dále připravujeme jazykové koutky pro Dvojku Českého rozhlasu. Jak Jan Rosák, moderátor, tak Milada Kozderková, dramaturgyně, s námi často diskutují o jazykových jevech, které je v médiích zaujaly. Některé z nich se pak stávají i tématy našich jazykových koutků, čímž snad opět můžeme nějak mediální praxi ovlivnit. Jedním z takových jevů bylo nedávno například zacházení se slovem procenta v kombinaci s desetinnými čísly.

Poslední dotaz se už netýká knihy. Ve spojitosti s nástupem AI obsahu si někteří komentátoři začali všímat proměny mediální angličtiny. Pozorujete něco podobného u nás? Dá se říct, jak se na podobě češtiny projeví používání umělé inteligence?

Netroufám si v tuto chvíli obecně posoudit, jak se situace v souvislosti s AI bude v dalších letech vyvíjet. Již dnes je ale jisté, že mnohé texty, které čteme, jsou vytvořeny umělou inteligencí a že prakticky není v našich silách rozpoznat, který text byl vytvořen skutečným člověkem a který AI. Navíc mezi těmito dvěma póly je široké přechodové pásmo, tedy někdo si může nechat text vytvořit AI a pak jej nějak upravovat. Aktuální je v tomto ohledu samozřejmě otázka autorství. Jazykovědci pochopitelně o využití AI ve své praxi přemýšlejí a publikují o tom studie. Nedávno se například konal seminář Jazykovědného sdružení, na němž se přednášející zabývali například tématy automatické transkripce mluvené češtiny, automatickým generováním korpusových cvičení (jazykový korpus je obrovský elektronický soubor autentických textů psaných či mluvených), automatického hodnocení psaného projevu nerodilých mluvčích češtiny nebo dopadu AI na profesi tlumočnictví a překladatelství.