Právo na nudu

V roce 2014 publikoval profesor Timothy Wilson v časopise Science výsledky experimentů, při nichž nechal účastníky patnáct minut sedět o samotě v malé místnosti, odříznuté od jakýchkoli vnějších podnětů vyjma jednoho: účastníci si mohli vpravit do těla lehký elektrický šok zmáčknutím červeného tlačítka. Čtvrtina žen a dvě třetiny mužů tlačítko zmáčkly alespoň jednou, někteří mnohokrát. Zdá se, že je nám milejší trpět než se nudit. Před nudou utíkáme, zabavujeme se všemožnými způsoby, vyhýbáme se nudným lidem a činnostem. Jsou k tomu také dobré důvody. Nuda může stát za tím, proč se někteří lidé uchýlí k hazardu, alkoholu, nevěře, a dokonce i zločinu. Požadovat v této perspektivě něco jako právo na nudu tak zní jako naprostý nesmysl. Proč bychom měli mít právo na něco, po čem netoužíme, co je nebezpečné, případně čeho máme příliš?

Na jednu stranu bychom právo na nudu mohli vztáhnout k právu na život a bezpečí. Občas totiž hovoříme o nudě ve významu absence negativních zážitků a ohrožení. Nostalgicky vzpomínáme na „nudu“ dětství, těšíme se na „nudu“ v důchodu. „Nuda“ v tomto spíše přeneseném významu představuje klid okurkové sezony, který už však příliš často nezažíváme. Právo na nudu jako právo na život, klid a bezpečí může znít triviálně, i když v reálu o nic triviálního nejde. (Giacomo Leopardi popsal nudu jako „smrt zaživa“ či ne-život. To by z práva na nudu dělalo něco jako právo na smrt…) Existuje ovšem i sofistikovanější interpretace práva na nudu, která zahrnuje nudu v pravém slova smyslu. Potřebujeme se nudit, jako děti i jako dospělí. Potřebujeme se naučit nudit, abychom se nenudili, a to je jeden z paradoxů nudy.

Paradoxy nudy

V době, kdy máme nepřeberné množství informačních kanálů a možností rozptýlení, se paradoxně nudíme víc než kdykoli v historii. Podle norského filosofa a autora knihy Malá filosofie nudy Larse Fr. H. Svendsena je nuda vynálezem devatenáctého století a typickým fenoménem moderní doby, relevantním téměř pro každého. „Nuda je ‚privilegium‘ moderního člověka.“ Víme o význačných předchůdcích moderní nudy — autor starozákonní knihy Kazatel píše: „Oko se nenasytí viděním, ucho se nedosytí tím, co slyšelo… Nic nového není pod sluncem.“ Ve středověkém křesťanství se rozšířil pojem acedie, který označoval nechuť k dobru, neochotu, duchovní ospalost, hřích, jenž plodil další hříchy a postihoval hlavně mnichy. Slavná je také například Ludvíkova replika z Shakespearova Krále Jana: „Život je jenom otřepaný příběh, co dráždí dávno otupělé uši.“ („Life is as tedious as a twice-told tale…“) Avšak oproti dobám, kdy se mohla nudit pouze úzká skupinka aristokratů, dochází v devatenáctém století k demokratizaci nudy. To souvisí jednak s rostoucí movitou střední třídou a objevením „volného času“, ale také s přesunem důrazu ze smyslu nacházeného ve světě na smysl tvořený jednotlivcem u německých romantiků. Oproti vnějšímu smyslu, který světu dodávala představa Boha, je námi vytvořený smysl jen dočasný a neuspokojivý, čímž se otevírá prostor pro nudu. Ta by se totiž také dala popsat jako zkušenost ztráty smyslu ve světě. Svendsen tvrdí, že jelikož nemůžeme přestat být romantiky a zároveň nemáme jejich důvěru v božskou moc tvůrčího jedince, jsme odsouzeni k nudě.

Autorka knihy The Science of Boredom (Věda o nudě) Sandi Mannová dokládá, že současná moderní společnost, která se snaží děti stimulovat ve všech ohledech a za všech okolností, vytváří generaci, která nudě nedokáže čelit. Pozornost dětí i dospělých se zkracuje. Cituje studii Nicholase Carra o vlivu internetu na naše mozky. Zatímco v roce 2000 jsme se dokázali na jednu činnost soustředit v průměru dvanáct vteřin, aniž by nám začala těkat mysl, v roce 2010 to bylo už jen osm vteřin. Se zkracující se pozorností jsme čím dál náchylnější k nudě: pro zabavení potřebujeme stále více podnětů. Nadměrná stimulace vede k dopaminové závislosti, při níž cítíme potřebu neustále zvyšovat dávky nových vjemů a zážitků. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu nudy a prahnutí po novostech.

Mezi paradoxy nudy patří to, že ačkoli většina z nás nudu někdy prožívá, nedokážeme přesně říct, co nuda je. Je to emoce, nebo nějaké naladění, případně nějaký stav (nízkého vybuzení, ztráty pozornosti…)? Je to emoce jednoduchá, vrozená, „primární“, nebo komplexní, „sekundární“? Mannová nudu označuje za komplexní emoci, což znamená, že je spíše kulturně podmíněná než vrozená a zahrnuje „interakci mezi činností, prostředím a jednotlivcem“. Což ale vybízí k dalším otázkám: Je nuda spíše uvnitř, nebo vně? Je svět nudný, protože se nudím, anebo se nudím, protože je nudný svět? Pokud se mi v nudě vytrácí svět se smysluplnými vazbami a pokud se rozpouštím i já jako jednotlivec, pak je možné říct se Svendsenem, že „nuda není nic“, nebo s Heideggerem, že spíš než já se „nudí nuda“.

Univerzální nuda

Zatímco psychologové chápou nudu jako emoci komplexní a sekundární, najdou se filosofové, kteří ji mají za jednoduchou, základní, či dokonce univerzální. Většinou mi sice přijdou relevantnější výzkumy psychologů než spekulace filosofů, zde však můžeme získat zajímavé podněty. Martin Heidegger například nechápe nudu jako emoci, ale jako základní (fundamentální) naladění. Zatímco emoce se vztahují k nějakému konkrétnímu předmětu, jako když se bojím tygra nebo jsem zamilovaný do konkrétní osoby, naladění či rozpoložení zabarvuje celý svět. V naladění vnímám sám sebe uvnitř světa. Můžu se vztahovat ke světu jako celku a zároveň jsem přiváděn sám k sobě. Heidegger říká svým filosofickým jazykem, že základní naladění nám „otevírá naše bytí“, což můžeme vyjádřit tak, že nějakým hlubším způsobem vnímáme naši celkovou situaci. Známá je Heideggerova analýza úzkosti z knihy Bytí a čas. V přednáškách Základní pojmy metafyziky však Heidegger mezi základní naladění přidává i nudu.

Heidegger rozlišuje mezi povrchní nudou a hlubokou nudou. Povrchní nudu zažíváme, když nás nudí nějaká aktivita či vjem nebo když se nudíme v nějaké situaci. Takovou nudu se snažíme zahnat, hledáme rozptýlení, „zabíjíme“ čas. To je trefný výraz, neboť když se nudíme, připadá nám čas nekonečně dlouhý. Zpětně se však pronuděný čas jeví nicotně krátký, jako by ani nebyl. Hluboká nuda se oproti tomu nepojí s žádnou konkrétní situací. Zároveň platí, že jakákoli povrchní nuda se může proměnit v hlubokou, pokud se jí dostatečně oddáme, pokud se jí necháme přemoci. Hluboká nuda nám podle Heideggera ukazuje svět jako svět možností (které jsou ovšem momentálně odejmuté nebo leží ladem, jsou vůči nám lhostejné) a nás samé jako časové a svobodné bytosti. Při nudě můžeme přehodnotit naše snažení a priority, můžeme získat svobodnější a autentičtější vztah k sobě samému a ke světu.

Heideggerovou teorií se inspiroval britský filosof James Tartaglia, který v ní hledá oporu pro svou nihilistickou filosofii. Podle Tartaglii je to tak, že zatímco úzkost nám ukazuje naši svobodu a možnost autenticity, nuda nám dokládá absenci smyslu bytí. V hluboké nudě vidím, že nejsem nucen dělat nic konkrétního, žádná možnost mi není daná jako nutná, není ukotvena v nějakém posledním smyslu a cíli veškerenstva. Naopak vidím, že jediným tvůrcem smyslu svého života mohu být já sám. Pro Tartagliu je nuda jednoduchým, vrozeným a univerzálním rozpoložením. Ve skutečnosti nikdy nemizí a neustále přetrvává na pozadí našich životů. Dalo by se tak říci, že se částí svého bytí neustále nudíme a že kdesi hluboko v mysli neustále tušíme, že žádná naše činnost není nutná a že život nemá žádný finální smysl. Pro Tartagliu je nuda důkazem, že svět či vesmír nemá smysl.

Nevím, proč by nuda měla být relevantnějším ukazatelem než třeba radost (jakou můžeme pociťovat, když se svět celý zabarví do růžova večerními červánky), při které nám všechno dává smysl a do sebe zapadá. K vesmíru beze smyslu, který nikam nesměřuje, a je tudíž sám o sobě nudný, mě ale napadá: Pro staré Řeky byl kosmos „šperk“ či „klenot“, který vzbuzoval údiv, jenž dal podle Platóna a Aristotela vzniknout filosofii. Dnes díky vědeckému pokroku víme, že většinu vesmíru tvoří prázdný prostor se vzdálenostmi a časy naprosto nelidskými. (Hezky to ilustruje zajímavě nudné sci-fi Ad astra z roku 2019, v němž se hlavní hrdina vydává na nekonečnou cestu ke kraji naší sluneční soustavy.) V současnosti nás tak může spíš udivovat, jak nekonečně nudná většina vesmíru je.

Pšenice, šimpanzi a život

V určitém ohledu je i pro Heideggera nuda fenomén univerzální, nepodmíněný historií. Na druhou stranu ovšem také říká, že je typická pro moderního člověka, protože ten již není sužovaný stísněností pramenící z potřeby vykonat něco velkého, co by nás zároveň ohrožovalo a činilo heroicky velkými. Život je již příliš lehký. Heideggerův závěr nápadně připomíná stereotyp týkající se minulosti, jaký nacházíme i u autorů jako Steven Pinker nebo Yuval Noah Harari (s tím rozdílem, že zatímco Heidegger minulost romantizuje a idealizuje, Pinker a Harari ji malují načerno a zatracují): Dnes se nám žije lépe. Život našich předků byl prý násilný, temný, vyplněný nekonečnou lopotou (případně heroickým vypětím), potřebou uspokojit základní potřeby, nejistotou a nesvobodou. Až se člověk diví, že dřívějším pokolením stálo za to žít. Čím dále do minulosti, tím je situace horší.

Tento mýtus přesvědčivě vyvracejí David Graeber a David Wengrow v knize Úsvit všeho. Naši dávní předkové a rovněž nedávní současníci v jiných kulturách byli podle posledních archeologických nálezů totiž mnohem rozmanitější, svobodnější, tvořivější a často radostnější, než jsme se domnívali. Zatímco Harari mluví o zemědělské revoluci a o tom, jak si nás pšenice domestikovala, Graeber s Wengrowem argumentují, že je sporné hovořit o „revoluci“ u něčeho, co probíhalo minimálně tři tisíce let. Mnoho komunit zkusilo zemědělství a opět jej opustilo, pokud jim přišlo jako příliš časově náročné. Autoři spolu s antropologem Marshallem Sahlinsem říkají, že některé skupiny sběračů „zavrhly neolitickou revoluci, aby si mohly ponechat volný čas“. Některé skupiny kombinovaly zemědělství a sběračství a lov v různých poměrech na základě svobodného rozhodnutí a kulturních preferencí. I v nehostinných podmínkách namibijské pouště dokázaly skupinky sběračů nakrmit všechny členy svého kmene a „stále mít tři až pět dní v týdnu volné na takové výsostně lidské aktivity, jako bylo klábosení, debatování, hraní her, tančení nebo cestování z plezíru“. Klíčová slova jsou tu hra, experiment, svoboda. Dávní lidé měli dost času, který vyplňovali experimenty s vařením, pěstováním, malováním a také se společenským uspořádáním, které mohlo být značně flexibilní. Velkou roli zde hrály ženy coby první vědkyně, mající na účtu některé z největších vynálezů všech dob — třeba kváskový chléb. Je příliš troufalé doplnit, že se naši předkové měli příležitost „nudit“ — tedy nejenže měli dostatek volného času, ale dostávali se i do stavu, ve kterém na ně netlačila žádná nutnost konkrétního jednání, a naopak se jim nabízel svět pro svobodné a tvůrčí uchopení?

Autoři jako Svendsen, Goethe, Nisbet nebo Heidegger rovněž tvrdí, že nuda je výlučně lidská záležitost. Zvíře se nemůže nudit, maximálně může postrádat stimuly (Svendsen). Neprožívá nudu, protože nevidí svět jako smysluplný nebo smysluprázdný, tvoří s okolím bezprostřední kontinuum (Heidegger). Nemá dostatečně vyvinutý nervový systém (Nisbet) a postrádá subjektivitu a sebereflexi (Svendsen). Přiznám se, že hledání toho, co činí člověka výlučným, mi vždy připadá úsměvné. Kolikrát už jsme museli přiznat údajně výlučný lidský znak i zvířatům? Mezi adepty bylo vědomí nebo vnitřní zkušenost (dokonce i bolest!), jazyk, humor, hra, soucit a tak dále. Nedávno zesnulá Jane Goodallová v knize Pohled oknem říká, že šimpanzi prožívají stejné či podobné emoce, „jaké my označujeme slovy: slast, radost, smutek, zlost, nuda a tak dále“. Jakožto spolumajitel dvou koček si troufám tvrdit, že i kočky se nudí. Mají nás tak dobře vycvičené, že když v noci zamňoukají, jdeme jim pohotově otevřít dveře, nasypat žrádlo nebo dolít vodu. Stane se ovšem občas, že kočka zamňouká a pak s námi chodí po bytě, přičemž neprojde skrz nově otevřené dveře, nedá si nově nasypaného žrádla, nenapije se vody. Usuzujeme, že se prostě nudila.

Důležitější je ovšem spojení nudy a hry nebo tvořivosti. Když nemají co dělat a nejde jim zrovna o přežití jednotlivce či druhu, kočky si hrají. Experimentují, shazují věci, předstírají, že list je myš, a loví ho a pak se ho lekají a utíkají na strom. Je to stejné, jak když dítě nemá co na práci a začne prozkoumávat svět kolem a zkouší, co by se dalo s čím podniknout. Zde vidím rovinu nudy, která je společná lidem i zvířatům a možná veškerému životu, pokud je tvořivý. Kouzlo života totiž spočívá v tom, že mu právě nejde jen o přežití. Je příznačné, že postoj k nudě u Schopenhauera a Nietzscheho odráží jejich celkovou filosofii. Pro Schopenhauera je svět jen slepou vůlí k životu a lidský život není nic než zmítání se mezi bolestí a nudou. Obojí je nesnesitelné. (Nuda nám podle Schopenhauera ukazuje, že samotná existence, pouhé žití, pro nás nemá žádnou hodnotu.) Nietzsche této představě oponuje svou vůlí k moci. Tím chce říct, že život není jen neustálý defenzivní boj o přežití. Život chce víc, chce se honit za listím a shazovat papíry ze stolu. Je tvořivý. A k tomu je nuda dobrý impulz. Nuda může vést k tvorbě, ke hře, a dokonce k radosti.

Věčné dítě

Svendsen přiznává, že opomíjí téma dětské nudy. Dělá to mimo jiné z toho důvodu, že dětství považuje za stejně novodobý vynález jako nudu. „Dětství a nuda přicházejí na svět přibližně ve stejnou dobu.“ Naše koncepce dětství, toho, že dítě není malý dospělý, ale něco jiného, není univerzální. Hrozí tak, že jej neoprávněně zevšeobecníme. Zároveň hrozí, že si jej budeme idealizovat a nostalgicky vzpomínat pozitivně i na kdysi negativní prožitky. S vědomím tohoto rizika bych přesto rád hovořil o dětské nudě, abych mohl vyzdvihnout rovinu nudy, která je společná zvířatům, dávným lidem i dětem. Dětská nuda není nuda povrchní. Je mnohem blíže existenciální či hluboké nudě. Je to pocit, že „není co dělat“, že svět nenabízí samozřejmé a jednoduché vodítko pro mou aktivitu. Zároveň se nejedná o nudu apatickou, hraničící s depresí. Má snad nejblíž k označení „nuda tvůrčí“ Martina Doehlemanna. Ve stavu této nudy je svět nesamozřejmý a musím v něm hledat prvky, které mohu tvořivě uchopit a přeměnit v něco zajímavého. Tato nuda je počátkem experimentu, hry, která ovšem není pouze mou tvorbou smyslu. Jde o interakci mezi mnou a světem.

Takovouto nudu potřebujeme. Na tomto závěru se shodují Svendsen, Mannová i další. Podle Svendsena se musíme oddávat nudě, „protože v ní rezonuje ozvěna příslibu lepšího života“. Nuda může „vytvořit prostor pro sebereflexi, a tak se stát zdrojem poznání“. Podle Mannové musíme přitakat nudě, aby byly životy našich dětí bohatší a zdravější. Musíme se naučit využít sílu nudy ve svůj prospěch. Nuda může nakopnout kreativitu a fantazii, motivovat k aktivitě a podpořit sebereflexi. Harvardský profesor Arthur C. Brooks říká, že bez nudy bychom žili méně šťastné a méně smysluplné životy. Popisuje, jak se při nudě mozek přepne do „bazální“ aktivity (default mode network). V tomto stavu se pozornost odvrací od věcí ve světě k nám samým. Je to příležitost pro introspekci, pro přehodnocení priorit, pro přemítání o smyslu a životě. Pokud dovolíme nudě vstoupit do našich životů, budeme odolnější vůči povrchní, „těkavé“ nudě během běžných aktivit, budeme méně pasivní a více kreativní. Problém možná není v tom, že bychom měli příliš volného času nebo že by náš život byl příliš lehký, málo heroický a tak dále, ale v tom, že chápeme volný čas jako odpočinek od (nudné) práce, jako pasivní čas vyvažující aktivitu, která nás nenaplňuje.

Pozornost a právo na nudu

Sandi Mannová říká, že nudu potřebujeme pro zdravý vývoj. Pokud jsme přesyceni podněty, zůstaneme pasivní a roztěkaní. Ke spokojenosti potřebujeme být aktivní, tvořiví, potřebujeme nacházet smysl. Svendsen souhlasí: „Bez schopnosti vydržet určitý stupeň nudy by lidský život nestál za nic, protože by spočíval v neustálém úprku před nudou. Proto by se všechny děti měly vychovávat tak, aby se uměly nudit.“ Pokud je nuda podmínkou tvořivosti a nacházení smyslu, pak je základní (nejen) lidskou potřebou. Máme tedy na nudu přirozené právo?

Zde je ovšem nutné opět zmínit Davida Graebra a Davida Wengrowa, kteří tvrdí, že naše pojetí práv a svobod je vesměs „formální“. Máme sice „právo pohybu“, ale málokdo má reálnou možnost přestěhovat se a najít bezpečné útočiště v cizí komunitě. Oproti tomu členové severoamerických kmenů měli „substanciální“ svobodu neboli reálnou možnost se kdykoli přesunout, neboť věděli, že kamkoli půjdou, nová komunita je přijme a umožní jim založit nový život (díky morálnímu závazku pomáhat ostatním). Hovořím-li o právu na nudu, pak tím myslím „substanciální“ právo v tomto smyslu, reálnou možnost prožívat nudu. V současném světě je však takových příležitostí méně a méně. Můžeme zopakovat, co Mannová a Svendsen říkají o přeplňování programů dětí kroužky a jinými stimuly ve škole i mimo školu. Můžeme ale hovořit i o všudypřítomné hudbě ve veřejném prostoru (snad aby byl méně nudný), neustálém pokušení mít co nejaktuálnější informace z mobilních telefonů, které jsou stále při ruce, o rozvolněné pracovní době prostřednictvím home office, kdy se snadno z víkendu stává další pracovní den, a tak dále. A v neposlední řadě je třeba zmínit zaplavení virtuálního prostoru generickými výtvory AI. V teorii máme neustále „možnost“ se bavit nebo být propojeni, být na dosah, v reálu ztrácíme možnost se nudit a být sami se sebou.

Simone Weilová říká, že naše plná pozornost je největším darem, který můžeme druhému člověku věnovat. Sociální sítě coby „obchodníci s pozorností“ činí komoditu z nejcennějšího výrazu naší štědrosti. Pokud budeme zahlceni natolik, že nebudeme mít možnost nevěnovat pozornost, pak ani nebudeme mít možnost svou pozornost něčemu/někomu darovat. Právo na nudu zakládá možnost daru pozornosti.

Co dělat, aby se právo na nudu zhmotnilo ve skutečnou možnost? Mannová doporučuje zavést ve školách i ve výchově „downtimeovou terapii“. „Downtime“ je opak času naplněného vzrušujícími podněty. Součást downtimeu může být meditace, relaxace, „mindfulness“ nebo čas bez obrazovek. Některé univerzitní programy přistupují k zákazu digitálních technologií v učebnách a vliv na soustředěnost a aktivitu studentů je dle mé zkušenosti velmi pozitivní. V jiných zemích je také běžnější sabatikl pro učitele i jiné profese jako pojistka proti vyhoření. Mohli bychom dále omezit vizuální i zvukový smog ve veřejných prostorech. A pak je tu samozřejmě otázka regulace obsahu internetu a věkové hranice k přihlášení na sociální sítě a tak dále. I zde však můžeme začít u sebe a pokusit se nudit o něco líp.