Odešel britský velikán, který si čím dál víc připadal jako „vyhozený Čech“

Autor divadelních komedií nápadů, absurdních zápletek, historických dramat a vědeckých paradoxů, filmový scenárista a autor adaptací klasických dramat i románů, přední britský spisovatel narozený v předválečném Československu byl jedním z těch šťastných autorů, jejichž dílo se těšilo jak kritické, tak divácké popularitě, protože v jeho hrách se snoubila přízemní, až pudová jednoduchost a komika s intelektuální jiskrností. Přitom tyto dva póly dokázal snoubit takovým způsobem, že se divákovi na jedné straně nepodbízel, ale naopak jej přirozeně bavil, a na druhé straně se nad něj svými vědomostmi nepovyšoval, ale naopak mu pomáhal odcházet z divadla s pocitem, že je vlastně ještě chytřejší, než si předtím sám o sobě myslel.

Náhradní identita

Pochopitelně i ve Stoppardově díle vidíme několik trendů, které se postupně vyvíjejí, mizí a nové se objevují. S přibývajícím věkem v jeho hrách čím dál víc rezonuje fakt, že tento navýsost britský autor, který učinil z britské kulturní identity jeden z ústředních motivů celé své tvorby, své vlastní „britství“ přijal až v pozdějším věku coby svou druhou, náhradní identitu.

Zatímco ještě v roce 1977 se vůči profilu své osoby od předního britského kritika Kennetha Tynana v New Yorkeru „V osm nula tři musíte snít“, který jej označil za „českého emigranta“, hlasitě vymezil s tím, že jinou než britskou identitu nemá, od devadesátých let na svůj český původ sám upozorňoval a svým typicky hravým způsobem se coby Čech neznalý jediného českého slova častoval roztodivnými přídomky. Tím nejslavnějším se stal výraz „vyhozený Čech“ („a bounced Czech“), který k bolestivé minulosti poznamenané ztrátou rodné identity přidává onen pro Stopparda tolik typický sebeironický náboj, jako by snad byl jakýmsi dotěrným opilcem, kterého z rozjetého večírku vykopne na chodník vzteklý vyhazovač. Takové označení osudu mnoha československých židovských dětí, které v poslední minutě uprchly před nacismem, je na první pohled necitlivé, až urážlivé, a snad by takové bylo, kdyby se netýkalo především jeho samotného, ale zároveň prozrazuje Stoppardovu schopnost využívat těch nejjemnějších jazykových nuancí na spojování zdánlivě nesouvisejících dějových, ideových a historických linií, a s komickým efektem navrch.

V roce 2007 přivedl Stopparda jeho původ do Brna, kde na JAMU obdržel čestný doktorát — jeden z mála, které se rozhodl přijmout. Důvod, proč neodmítl, byl čistě osobní. Brno bylo pro Stopparda městem, kde se spojovala jeho minulost a přítomnost. Stoppardovi rodiče Evžen a Marta Sträuslerrovi během studií a po svatbě krátce žili ve zdejší Francouzské ulici, než se přestěhovali do Zlína. Stoppard v děkovné řeči vysvětluje, jak otcova studia medicíny v Brně a jeho následná lékařská praxe zůstávají jedním z mála momentů, které jej pojí se zemí jeho původu: „Před několika lety jsem potkal starou paní, která žila ve Zlíně jako dítě. Když jí bylo pět, ošklivě se řízla do ruky a doktor Sträussler prý jí ránu zašil. […] Natáhla ruku a ukázala mi, kde jí zůstala jizva.“ Tato jizva byla stará bezmála sedmdesát let.

Tři životy

Právě o tolik let dříve, než tuto anekdotu vyprávěl, se v roce 1937 Stoppard narodil ve Zlíně jako Tomáš Sträussler. Z dětství v Československu si kromě svého o dva roky staršího bratra Petra nepamatuje prakticky nic, ani život v Baťových závodech, ani úprk před nacisty, když jim coby Židům Baťa zajistil přesun do svých závodů v Singapuru. Když po japonské invazi při evakuaci otec Evžen zahynul, Marta se s oběma chlapci přesunula do Indie. Tam, v pahorkatině Darjeelingu, Petr a Tomáš navštěvovali anglickou školu a zde se také jejich matka seznámila s Kennethem Stoppardem. Do Británie se po válce, v roce 1946, přestěhovali už jako Stoppardovi: z Petra byl Peter, z Tomíka Tom a Marta si nechala říkat Bobbie.

Následovala britská výchova v čistě anglicky hovořícím prostředí (byť Bobbie až do smrti hovořila se silným přízvukem) včetně pobytu na internátní škole a zájmu o typicky britské sporty (oba bratři hráli skvěle kriket). Tom přišel o českou identitu zcela, byť své češství chápal jako součást svého původu, o který se ale příliš nezajímal, a o té židovské neměl až do devadesátých let ani tušení. Stoppard tedy třikrát v životě musel objevovat to, kým je, sžívat se se svým původem a budovat si identitu: nejprve jako britský chlapec, jenž vyrostl v Československu a Indii, potom od šedesátých let jako onen „vyhozený Čech“ a nakonec od devadesátých let také jako potomek sekulárních středoevropských Židů.

K Československu a Čechům měl silné, byť až v pozdějším věku vytvořené pouto. Je pro nás významný tím, že udržoval kontakt se spisovateli a disidenty, především pak písemně s Václavem Havlem, kterého považoval za své intelektuální málem dvojče, a dalšími, a tím jim jednak dodával naději v dobách totality a jednak byl jejich jakýmsi neoficiálním mluvčím. Publikoval o jejich aktivitách v britských i amerických periodikách, podporoval je na společenských akcích a v rámci organizací jako Index of Censorship, PEN a další. Významnou se stala Cena Toma Stopparda, která poskytla českým autorům finanční prostředky, takže je režim nedržel v hrsti ekonomicky.

Pro Stoppardův umělecký odkaz je důležité, že v rámci jeho díla existuje celý soubor českých děl — v roce 1977 napsal scénář k filmu Profesionální faul, který srovnává profesionální chování fotbalistů s etickými kompromisy britských filozofů váhajících, zda se dopustit „faulu“ za účelem reálné podpory československého disentu; hra Krhútův Makbet z roku 1979 vytváří paralelu mezi atmosférou po vraždě v Macbethovi a příchodem tajné policie na představení Bytového divadla Vlasty Chramostové této Shakespearovy tragédie; historická hra Rock’n’Roll z roku 2006 se odehrává napůl v Praze a napůl v Cambridgi a její děj sleduje proměny v názorech Jana mezi roky 1968 a 1990, který se z marxistického zastánce pražského jara postupně přerodí v disidenta a obhájce ideálů Charty 77. Hra spojuje témata jako dějiny rockové hudby, překladatelské oříšky antické poezie básnířky Sapfó a materialistické pojetí lidské mysli a duše a především pak dějiny československého disentu včetně výměny názorů na českou povahu a společnost mezi předními intelektuály jako Milan Kundera, Václav Havel a Ludvík Vaculík. Divák z Rock’n’Rollu odchází s detailním prožitkem československého disentu a jeho názorového zázemí (a při tom si s Mickem Jaggerem pobrukuje „It’s only Rock’n’Roll, but I like it!“).

Neustále se překonávat

Češi možná ve Stoppardově životě i díle mají speciální místo, ale jeho zájem se neomezoval jen na ně. Stoppard byl především britský autor a jeho humor, kulturní reference i jazyk jsou britské. Jeho vlastní koncepce britské identity stála mimo hlavní proud britské dramatiky druhé poloviny dvacátého století. Jen málo z jeho her je explicitně politických v tom smyslu, že by vyjadřovalo nějakou konkrétní agendu; čiší z nich obdiv k Británii a k její politické tradici – mnohé britské intelektuály na obou koncích spektra a umělce doslova šokuje Stoppardovo tvrdohlavé lpění na názoru, že základem britské společnosti je láska ke svobodě, a také jeho přiznaný konzervativismus (jak sám tvrdil, ten „s malým ká“, tedy nikoli jako politická příslušnost, ale jako světonázor); obrací se k základním stavebním kamenům britské kultury a dějin, od Shakespeara až po Becketta (ano, typického Brita narozeného v Dublinu a žijícího v Paříži). Od šedesátých let se zajímal o osudy ruských spisovatelů, které držel sovětský režim v zajetí, často v psychiatrické léčebně. Nebyli mu lhostejní ani Jihoafričané a v poslední době se snažil angažovat ve prospěch běloruských umělců a intelektuálů.

Jedním z rysů jeho dramatického díla jako celku je, že po celou svou kariéru neustále překonával dosažené mety. Přitom kariéru dramatika zahájil velmi vysoko: Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1966) byla první prvotina, kterou uvedlo Královské národní divadlo, a doslova ze dne na den jej proslavila po celém světě. Dnes už klasická komedie o dvou alžbětincích, kteří netuší, jak a proč se ocitli na hradě Elsinor povoláni královnou Gertrudou, aby rozveselili svého bývalého spolužáka, truchlivého prince Hamleta, a přitom jej tak trochu špehovali, a nakonec byli zavražděni, se hraje dodnes. Už v ní Stoppard předvedl svůj neotřelý přístup k jazyku, který používá tu referenčně, tu pragmaticky, tu metajazykově, avšak vždy komicky, a k tradici, když na půdorysu nejvýznamnější anglické hry všech dob, Shakespearova Hamleta, rozehrává vlastní absurdní a existencialisticky laděnou nápaditou komedii. Své tvůrčí nadání potvrdil v hrách jako Skokani (1972) či Travestie (1974). Za tyto hry raného období si vysloužil označení jako autor tzv. „komedií idejí“ či „komedií nápadů“, tedy her komickým způsobem spojujících různé intelektuální či filozofické koncepty v často metadivadelních, až přízemně fraškovitých taškařicích.

Světové publikum včetně toho amerického si získal komedií To pravé (1982), v níž postavy vedle manželských pří a nevěr rozebírají kromě jiného hudební vkus, rozdíl mezi řemeslně dokonalým a politicky angažovaným psaním divadelních her, vhodné formy politického protestu a alžbětinské makabrózní tragédie. Ještě na první pohled nesourodější je další Stoppardův hit — a podle mnohých jeho nejvýznamnější mistrovské dílo — Arkádie z roku 1992. V ní se matematika snoubí s dějinami literatury (především životopisem lorda Byrona) a autorů první poloviny devatenáctého století, proměnami stylu anglických zahrad, a to vše na pozadí několika (komplikovaných) romantických zápletek, které všem postavám komplikují život víc než cokoli jiného. Neboť když Newton psal zákony vesmíru, zapomněl v rovnicích na lásku, onu „přitažlivou sílu, kterou vynechal“.

Další mety pak dosáhl s trilogií Pobřeží Utopie v roce 2002. Pojednává o osudech ruských intelektuálů, filozofů a salonních revolucionářů v druhé polovině devatenáctého století. Toto zdánlivě nepříliš dramatické téma je propleteno s osudy několika generací natolik fascinujících osudů, že broadwayská inscenace se stala nejoceňovanějším dramatem v dějinách broadwayských cen Tony, jichž získala šest, čímž překonala více než padesát let platný rekord, a nebyla překonána dodnes.

Stoppardovou poslední hrou je hra historická, zasazená do židovské Vídně od konce devatenáctého století až po období holokaustu, Leopoldstadt z roku 2020. Tato hra je zjevně bilanční a je výsledkem Stoppardova vyrovnávání se s pozdním poznáním vlastního židovského původu. Podobně jako je postava Jana v Rock’n’Rollu Stoppardovým alter egem, myšlenkovým experimentem, kým by mohl být, kdyby se po válce namísto do Anglie rodina vrátila do Československa, v Leopoldstadtu se do Vídně vrací Leo, mladý Angličan, který se dozvídá o svém židovském původu od přeživších příbuzných, a to v ranějším věku, než toto poznání prožil Stoppard. Leo je také postavou, jež má na dlani jizvu, onu materiální vzpomínku na dobu a místo, na něž si nepamatuje, ale kde se narodil a vyrůstal. Troufáme si tak tvrdit, že Leopoldstadt je svým způsobem také Stoppardovou „českou“ hrou, návratem do místa narození a doby a kultury, která je pryč, cizí, avšak z níž vyšel.

Bez plakety

Za celou svou kariéru si vybudoval reputaci intelektuálního autora, který dokáže bavit každého a nebojí se ani přízemního humoru. Vrchovatě těchto svých vloh využil vedle psaní her také při psaní scénářů, přičemž spoluautorství scénáře k filmu Zamilovaný Shakespeare (1998) mu společně s Marcem Normanem vyneslo filmového Oscara. Vyhledávaným byl také jako autor adaptací pro film, kdy za zmínku stojí jeho stylově excentrická Anna Kareninová (2012) nebo seriál Konec přehlídky (2013).

Na českých jevištích se Stoppardova díla hrají poměrně sporadicky, ale rozhodně nezůstává neznámý. Prakticky všechny jeho významnější hry se u nás hrály a vyšel také český soubor překladů vybraných dramat. Jako významné inscenace výběrově uveďme jen Rock’n’Roll v Národním divadle v roce 2007 (režie Ivan Rajmont), kde hudební skupina The Plastic People of the Universe, o které hra také pojednává, vystoupila na jevišti na závěr s několika písněmi v živém koncertu, a první uvedení Leopoldstadtu mimo Velkou Británii v Mahenově divadle v Brně (2021, režie Radovan Lipus). Žádné divadlo v České republice prozatím jméno slavného československého rodáka světového věhlasu nenese. Obyvatelé domu, do kterého se ve Zlíně dne 3. července 1937 narodil, o slavném předchozím obyvateli neslyšeli a na domě samotném se žádná plaketa nenachází.