S Camusem v Gaze

Že knihy nestárnou, může být jen klišé. Některé se však znovu stávají aktuálními, jestliže se obrazy ve stínovém divadle dějin začnou překrývat. Albertu Camusovi se to stalo už před pěti lety, to když se během pandemie četl jeho román Mor. Po teroristickém útoku Hamásu na Izrael ze 7. října 2023 však vyvstala ještě jiná analogie. Camus coby alžírský Francouz opakovaně promýšlel vztah arabského a francouzského obyvatelstva, možnosti dialogu a soužití dvou národů. Bylo to v předvečer alžírské války za nezávislost a důvodem Camusových čím dál zoufalejších článků byly teroristické útoky, jež prováděla Fronta národního osvobození, a následná francouzská represe. Většina z těchto článků se nyní ocitla v pozoruhodném svazku Úvahy o terorismu editorky Jacqueline Lévi-Valensiové, jejž vydalo nakladatelství Triáda v překladu Teaty Binar. Je to příležitost konfrontovat Camusovy ideje se současností.     Krvavá svatba

Terorismus byl pro Camuse jedním z klíčových témat. Zabýval se jím obsáhle už v knižní eseji Člověk revoltující (1951), tam ho ještě zajímali hlavně ruští revolucionáři z roku 1905. Klíčová postava těchto úvah, básník a novinář Ivan Kaljajev, se stal už jednou z hlavních postav Camusovy hry Spravedliví (1949). Camus na obou místech uvažuje nad tím, zda existuje něco jako morálka terorismu.  

Ústřední dilema je doloženou historickou událostí: Kaljajev dostal za úkol hodit bombu na kočár velkovévody Sergeje, strýce cara Mikuláše II. V poslední chvíli se však zarazil, protože v kočáře seděly dvě děti. Byl připraven zemřít za spravedlnost a v sedmadvaceti letech ho skutečně oběsili, ale odmítl se stát vrahem. Ve hře se kvůli tomu vášnivě pře s radikálnějším Štěpánem, který tvrdí, že vyšší dobro má před životy dětí přednost. Nebo snad carský režim nenechal vyhladovět tisíce dětí a žen? ptá se Štěpán sugestivně.

Kaljajev však oponuje: „Čest je poslední bohatství chudáka. Víš to dobře a víš také, že revoluce má svou čest. Právě pro čest jsme se rozhodli zemřít.“ Vidí to tak, že kdyby spáchal atentát, během něhož by zemřely děti, jeho vlastní smrt by pozbyla smyslu: lepšího světa není možné dosáhnout způsobem, který si z toho stávajícího vezme to nejhorší. „Ať je věc, za niž bojujeme, jakákoliv, (…) zaslepené vraždění nevinných ji vždy zneuctí,“ říká Camus na jiném místě. 

Podobné úvahy pro něj nabyly na palčivosti v první polovině 50. let. Po druhé světové válce totiž začínalo být zřejmé, že dny koloniálního uspořádání jsou sečteny i v severní Africe. Camus věřil, že existuje možnost vícenárodnostního uspořádání Alžírska, a jako alžírský Francouz se snažil být tlumočníkem požadavků jedné i druhé strany, ty se však záhy ukázaly být neslučitelné. Dostávalo ho to do čím dál obtížnější situace: člověk, který rozumí oběma stranám, se obvykle z obou stran dočká výčitek. 

Zřejmě nejznámější incident se odehrál na stockholmské univerzitě v prosinci roku 1957, tedy jen několik dní poté, co Camus obdržel Nobelovu cenu. Po přednášce ho konfrontoval jeden z přítomných Alžířanů: během posledních tří let jste podepsal několik petic, které se týkaly porušovaní práva ve východoevropských zemích, ale žádnou, která by totéž požadovala v Alžírsku!

Camus odpověděl a svou odpověď zakončil později mnohokrát špatně citovanou větou: „Věřím ve spravedlnost, ale budu před ní bránit svou matku.“ Nemínil tím, že by člověk měl před spravedlností upřednostňovat osobní zájem. Šlo mu o to, že pokud v tramvajích hlavního města vybuchují bomby, které mohou zabít i jeho matku, není to pro něj vůbec žádná spravedlnost. Chudá, slepá a negramotná Catherine Hélène Camusová nebyla představitelkou kolonialismu o nic více, než byly děti ve velkovévodově kočáře reprezentanty despocie.

Intelektuální konsensus ve věci alžírské války byl ovšem jinde a Camus se i kvůli této větě ocitl na indexu. Jean-Paul Sartre v předmluvě k Psancům této země Frantze Fanona v roce 1961 napsal: „V první fázi vzpoury je nutné zabíjet: zabít Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, poněvadž tím naráz odstraníme jak utlačovatele, tak utlačovaného: dostaneme jednoho mrtvého a jednoho svobodného člověka.“

To byly pro Camuse hodně cynické počty. Sartre navíc nevzal v úvahu, že smrt utlačovatele nutně neznamená konec útlaku — z utlačovaného se až příliš snadno stává ten, kdo utlačuje, pokud revoluce už volbou prostředků zradila své vlastní cíle. Svět je komplikovaný, existují i oběti obětí.   

Spor mezi Camusem a Sartrem, v jehož středu stálo odlišné pojetí spravedlnosti, započal už po vydání Člověka revoltujícího. Obvykle se hodnotí tak, že Camus měl pravdu, co se týče Sovětského svazu, jehož totalitní praktiky demaskoval v době, kdy je Sartre obhajoval, ale mýlil se ve věci kolonialismu. Camusovi však nešlo o popírání dekolonizačního nároku, ale o to, jak s ním nakládat. Jednoduše řečeno, ptal se, zda je krvavá svatba terorismu a represe to jediné, co zbývá. A to je něco, na co se v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem ptáme i dnes.   

20 tisíc dětí v kočáře

Otázka násilí byla vždy v centru Camusova politického myšlení. Pokud bychom parafrázovali začátek Mýtu o Sisyfovi: jestliže je jediným skutečným filozofickým problémem sebevražda, násilí představuje jediný problém politické filozofie. Camus se neustále vrací hlavně k tomu, že násilí je současně nevyhnutelné a neospravedlnitelné.

V lidském životě i v dějinách skutečně dochází k situacím, kdy se násilí rozumně nedá vyhnout. I trestní zákoníky pracují s konceptem nutné obrany a krajní nouze. A stejný princip platí i na úrovni vyšších celků, zejména státu, který si v moderní době násilí monopolizuje. Na konci roku 1941 bylo například zřejmé, že Amerika zareaguje na útok na Pearl Harbor. A stejně tak se dalo čekat, že Izrael odpoví na útoky ze 7. října 2023. Tam ani tam nešlo nic nečinit.

Camuse by zajímalo hlavně to, že zatímco v prvním případě šlo o vojenský útok, v tom druhém o teroristický. Ten rozdíl je z hlediska reakce zásadní. V případě vojenské agrese je tu armáda, proti níž se lze postavit. Oproti tomu terorista během útoku buď sám zahyne, anebo se vmísí zpět mezi civilní obyvatelstvo. Právě to činí boj proti terorismu tak obtížným a nevděčným — armádu to staví před neřešitelné úkoly, jejichž řešení nejednou vyústí v katastrofu, jak to poslední dva roky sledujeme v Gaze.

V Alžírsku před sedmdesáti lety to nebylo jiné. „Kolektivní vina je totalitární princip,“ připomíná Camus, když kritizuje reakci Francie na alžírský terorismus. „Nelze uvěřit, že by ji Francouzi uplatňovali nedopatřením, a nelze ani pochopit, že je vláda ochotna na ni přistoupit a rozšířit represe na celé vesnice kvůli zpravidla vynucené účasti na terorismu.“ Camus zde správně upozorňuje, že civilní obyvatelstvo se často stává obětí hned dvakrát: teroristů, kteří si vynucují jeho poslušnost ve jménu boje za společnou věc, i následné represe druhé strany, která má tendenci kolektivizovat vinu.  

Jestliže je boj proti terorismu obtížný, protože terorista na sobě nemá uniformu a skrývá se mezi civilisty, co se tedy dá dělat? Camus by zřejmě souhlasil s tím, že reakce na teroristické útoky by především měla být vedena rozvahou, o co terorismus usiluje. Jistě, různé skupiny mají různé cíle, ale mechanismy, kterými se jich snaží dosáhnout, jsou podobné. Způsobit šok a vzbudit mediální zájem je pouze začátek krvavé hry. Podstatné je spíše to, že terorismus nikdy nevítězí na bojišti; nemá na to prostředky a není to ani jeho cílem. Terorismus vítězí ve chvíli, kdy způsobí takový chaos a takové rozhořčení, že donutí stát k neoprávněnému použití násilí, a tímto způsobem rozvrací jeho ideové, právní nebo demokratické základy. Pregnantně to vyjadřuje autor doslovu Antoine Garapon: „Jestliže nás totiž protivníkovy zločiny doženou k páchání stejných zločinů, pak se hroutí i morální svrchovanost našich institucí: už nemáme nic, čím se odlišit.“       

To je klíčový moment. Právě proto, že existují situace, kdy je nevyhnutelné odpovědět násilím, záleží vše na podobě této odpovědi. Právě ta se totiž stane stvrzením, nebo naopak zpochybněním našich vlastních hodnot. Camus například jako jeden z mála nejásal, když Američané necelé čtyři roky po útoku na Pearl Harbor svrhli bombu na Hirošimu. Samozřejmě znal argument, že atomová bomba urychlí konec války. Nenašel však způsob, jak ukončení války smířit s 200 000 civilních obětí, jež podlehly ozáření, popálení, zasypaly je trosky nebo zemřely na pozdější zdravotní komplikace. Stejnou nemožnost zažíváme i dnes: Jak vysvětlit zabití 20 000 dětí v Gaze vraždou 36 dětí 7. října 2023? Ne, nejde o počty. Jde o společnou nevinnost obětí, které ve svém srdci nemohly mít nic společného ani s teroristickým hnutím Hamás, ani s izraelským nacionalismem. Všechno to byly děti ve velkovévodově kočáře, jen nikdo neměl tolik cti jako „útlocitný vrah“ Kaljajev.    

To, že proti sobě stojí dvě strany, totiž v žádném případě neznamená, že proti sobě stojí dvě pravdy. Pravda je taková, že násilí se nikdy nesmí normalizovat. Pokud už se k němu musí přistoupit, tak vždy jako ke krajní možnosti, která vyžaduje pečlivě volit prostředky a dodržovat míru. Jestliže se naopak kdokoli začne více soustředit na to, jak násilí ospravedlnit, než jak ho ukončit, koloběh terorismu a represe se nikdy nezastaví. Strašná vina Hamásu by z Camusova pohledu spočívala v tom, že smýšlí jako Štěpán ze Spravedlivých: čest je přepych, v boji za spravedlnost ve skutečnosti neexistují žádné hranice. A dějinné selhání Benjamina Netanjahua zase v tom, že instituce Izraele ponížil na úroveň teroristického hnutí, které se rozhodl vymýtit. Ve Francii v souvislosti s dekolonizací Alžírska padla čtvrtá republika a něco podobného možná čeká také Izrael. Řešení je vždy jediné: spravedlivé společenské uspořádání.