Všichni jsme trochu jako Nick Cave

„LOLITA, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.“ Jednu z nejslavnějších vět světové literatury otevírající Lolitu Vladimira Nabokova lze v kontextu Caveovy výstavy chápat jako motto. Na stěně visí román ve fyzické podobě, s mladou dívkou v červených slunečních brýlích na přebalu. Možná trochu překvapivě je součástí expozice o Caveově dětství — i vzhledem k námětu by člověk tento titul bez kontextu zařadil spíše do doby dospívání či rané dospělosti. Nick Cave však tato slova uslyšel poprvé v devíti letech, od svého otce, učitele literatury, jakožto příklad vycizelované literární formy. Přestože nebyla zvolena jakožto první exponát, jejž návštěvnictvo spatří, a v nejužším smyslu výstavu neuvozuje, byla tato věta a celý první odstavec románu iniciační pro samotného Cavea: na jejím základě si vytvořil představu, jak správně číst a psát. Během jeho dalšího života se stala referenčním textem, jejž se má člověk snažit dostihnout. Odkaz k Lolitě tudíž předznačuje, jak je pro Cavea zásadní literatura a ještě obecněji příběh.

Kromě písňových textů je Cave autorem dvou próz A uzřela oslice anděla a Smrt Zajdy Munroa. Žánrovému zařazení se vymykající prvotinu A uzřela oslice anděla musel Cave dvakrát přepsat, ovšem nikoli z tvůrčích důvodů. Rukopis, tehdy doslova v papírové podobě, se mu totiž podařilo dvakrát ztratit: jelikož si nikdy nepořizoval kopie, stačilo igelitku s popsanými stránkami textu zapomenout v metru. Imaginaci Smrti Zajdy Munroa kromě popsaných zápisníků doplňují i kresby a plyšová zaječí hlava. Cave v audiokomentářích, kterými je virtuální výstava doplněna, vysvětluje, že nejprve vše píše rukou do zápisníků a až následně nechává poznámky přepsat do počítače. Přemítá přitom, jak rozdílně na něj působí ručně psaný text a ten, který je napsán na stroji — v jeho myšlenkách se tak proplétá tvůrčí rovina s rovinou recepce, s úvahami o tom, jak strojopis a tisk proměňují prožitek z četby.  

Krom toho, že je Cave literátem, je také dychtivým čtenářem. Na původní výstavu věnoval svou knihovnu, včetně knižní pozůstalosti po jednom ze svých přátel, a nechal do ní čtenářstvu nejen nahlédnout, ale i libovolně knihami listovat a začíst se, o což jsme v on-line výstavě jako návštěvníci ochuzeni. V jednom z komentářů Cave prohlašuje, že je možnost se nerušeně ponořit do knihy privilegium i dovednost a že on možná patří k poslední generaci, které se obojího dostává. Jedním dechem však dodává, že se nechává čím dál častěji vyrušit mobilním telefonem, jenž mu jako komukoli jinému přináší dávku dopaminu rychleji než četba. Kromě knihovních regálů jsou důkazy o Caveově lásce k literatuře rozptýleny i na místech, kde bychom je nečekali, třeba na nákupním seznamu z jeho mládí: potřeba pořídit si kvalitní slovník pro něj byla stejně takt silná jako potřeba jíst, což dokazuje i tištěné vydání slovníku synonym Thesarus na jednom z psacích stolů.

Literatura a příběhovost je s výstavou nazvanou Stranger Than Kindness spjata těsně, což potvrzuje i úvodní text na webu knihovny, který výstavu výstižně označuje za „nekonvenční fúzi autobiografie, biografie a fikce“, kurátorka Christiana Back pak vyzdvihuje jedinečnou schopnost Nicka Cavea „vyprávět příběhy, a to i prostorově“. Odkazem k prostoru naráží na Caveovo zapojení do příprav a instalace výstavy, jako by byl kromě výše zmíněného i architektem či scénografem. Avšak osobitost výstavy a dost možná i celku Caveovy tvorby spočívá v jeho schopnosti vyprávět, ohledávat možnosti a formy vyprávění, zkoumat potenciál psaného slova, aby jej mohl vzápětí opustit a kýžený příběh sdělovat jinak, v médiu typicky náležícím jinému uměleckému druhu, nebo ještě jednodušeji, pomocí předmětů každodenní potřeby. I ty mohou vyprávět, ať již jde o suvenýry, dárky, nebo mnohem prostší věci, jimž jistou auru propůjčuje sama skutečnost, že patřily právě Caveovi. Avšak i obyčejné předměty se v Caveových rukou stávají nositelem příběhu, nezřídka mimoděk, ještě častěji však zcela záměrnou a pečlivou manipulací, například když náboženské obrázky kombinuje s erotickými fotografiemi a pornografií a vytváří z nich větší celek, neslučitelnou, a přesto soudržnou nástěnku touhy.

Ještě zřetelnější je Caveova potřeba ohledávat podoby vyprávění u exponátů, jež lze bez nadsázky označit za díla vizuálního umění, především u dle mého nejsilnějšího objektu z virtuální výstavy: upravené svatební fotografie Nicka Cavea a jeho ženy Susie. Původní analogová černobílá fotografie je převedena na digitální a zároveň pohyblivý obraz — zobrazení novomanželů zůstalo nezměněno, dynamiku do něj vnáší rozpohybované konfety, jež po páru ve slavnostní den házeli svatebčané. Padající konfety se na podsvíceném podkladu rozpíjejí, vytvářejí iluzi, že konfetami vůbec nejsou, nejprve vypadají jako nápadně velké sněhové vločky, při soustředěnějším pohledu připomínají slzy stékající po Susiině tváři — alespoň takto bílé potrhané pavučiny interpretuje Nick Cave. V doprovodném komentáři vtiskává posluchačstvu příběh, příběh Susie, sebe sama, vlastního manželství, ale i obecnější narativ manželského svazku a archetyp lásky a jejích podob a proměn v dlouhodobém vztahu. Pro toto konkrétní vyprávění je klíčové nejen to, co Cave přímo zmiňuje, ale i to, co zůstává záměrně nevyřčeno. Susiiny slzy nejsou pouze slzami symbolizujícími obecné problémy a překážky, jež je ve vztahu třeba překonávat, ale i upomínkou na jednu zcela konkrétní událost: ztrátu dítěte. V místnosti vyložené modrým sametem — jehož odstín pro účely výstavy vybíral Cave osobně tak, aby účinek fotografie ještě zesílil — oplakává Susie ztrátu syna Arthura. O tragédii není třeba vyprávět, Cave, jenž se s ní vyrovnával při natáčení alba Skeleton Tree a v dokumentu One More Time with Feeling, předpokládá, že návštěvnictvo jeho příběh zná a vše bez potíží pochopí.

Zajímavým způsobem se zde prolíná biografická a autobiografická linka. Na jedné straně jsou na výstavě k vidění předměty zapůjčené z muzeí a dalších, především australských institucí, ať již koncertní setlisty, rané, ručně psané písňové texty, plakáty z turné, nebo fotografie, artefakty, zkatalogizované dle muzeologických konvencí a pečlivě vybrané kurátorkou výstavy. Na straně druhé je to Caveův hlas, který jednotlivé exponáty komentuje, čímž je oživuje, zasazuje je do kontextu, a především vypráví jejich příběh. Slyšet ve sluchátkách Caveův hlas posiluje dojem blízkosti a vytváří dost možná iluzi pouta mezi vypravěčem a publikem. Jakkoli může mít tento účinek autentický hlasový projev sám o sobě, intimitu prožitku dotváří kontext, v němž ho interpretujeme. Tímto pozadím je sdílnost typická pro Caveovu komunikaci s fanouškovskou základnou.

Výstava Stranger Than Kindness dává vzpomenout na retrospektivu věnovanou jinému umělci a kulturní ikoně, Davidu Bowiemu, jež se na své pomyslné turné vydala více než před deseti lety. Jakkoli byly při tvorbě obou výstav použity některé stejné postupy, prožitek z každé z nich nemůže být odlišnější. Kurátorský tým z Victoria and Albert Musea připravil pompézní přehlídku Bowieho tvorby se silným důrazem na vizualitu, výstava Stranger Than Kindness je v tomto mnohem skromnější, méně okázalá, ale nikoli nepůsobivá. Bowie v průběhu své kariéry stvořil kromě několika mimořádných skladeb a alb i svá alter ega a jistou míru odtažitosti si k nim zachoval i poté, co se s nimi nadobro rozloučil. Cave oproti tomu dává v posledních letech všanc sebe sama, nejen v autobiograficky laděných dílech, ale především na koncertech a sociálních sítích. Zatímco z výstavy Davida Bowieho člověk odcházel v opojení, že se alespoň na chvilku dotkl génia, u výstavy Stranger Than Kindness si sundá z uší sluchátka s pocitem, že všichni jsme tak trochu jako Nick Cave. Takový příběh se o sobě rozhodl vyprávět a zdá se, že alespoň část vyprávění je skutečně založena na autenticitě.

Odkaz na výstavu: https://thenickcaveexhibition.com/