Cena literární kritiky: Sbírky 3. čtvrtletí 2025

Proč porotci vybrali právě zmíněné sbírky, napověděli už ve svých anotacích, ke kterým přiložili vybrané ukázky (viz níže). V Centru Pant diskutovali třeba o tom, zda je sbírka Tomáše Gabriela Venkovní stání skutečně o autech a na čem v ní autor vlastně ujíždí, ve kterých chvílích nevadí, že sbírka Radovana Jursy Koncept transparence přepadá do patosu, jak Jan Musil ve sbírce Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti hackuje poezii nebo jestli by Pavel Novotný neměl být ve své sbírce Mistr, závěrečném díle své pentalogie, výbojnější.  

Debatu si můžete poslechnout zde.

Anotace vybraných sbírek a ukázky 

Tomáš Gabriel: Venkovní stání (Dusot)
Když se řekne, že je to kniha o autech, bude to myslím pravda jen zčásti. Je taky o řečových a myšlenkových figurách, klišé a způsobech jednání, které soužití člověka — u Gabriela teda typicky, i když nikoli výhradně, muže — a motorového vozidla podněcuje i způsobuje. A možná ta kniha o tomhle vlastně není a na motorismus můžeme v klidu zapomenout: všechno to těkání, záznamy surových vět někde na pomezí pomyslného monologu a bezděčného hovoru během jízdy mají jednoduše přiblížit způsob, jak lze prožívat životní vášeň.
Jakub Vaněk

Vybraná ukázka z knihy (s. 7):

***

Na tomhle kopci jsem nejrychlejší. Kopec:
vyvýšený kus krajiny, ovinutý silnicí, vedoucí až na vrchol
k odpočívadlu. Malý volant. Nové gumy. Turbo.
Když v noci vypnu horký motor, světla ještě chvíli svítí,
abych mohl odnést nákup, já si ale u nich balím cigaretu.
Něco pak nesu potmě k vrátkům. Je to nákup, zelenina,
někdy ale nakupuju taky součástky.

Znám tady všechny zatáčky. Když jsem byl malý,
otec mne vozil na spolujezdci, na mámě.
Sledoval jsem horizont a snažil se pochopit,
na co táta myslí. Je odtud vidět spousta věcí,
kterých si řidič nevšimne. Větvička čouhající z kanálu,
nerovnoměrné zapuštění dlaždic ve žlabu,
jako když jsem zkoušel dělat dlažbu v koupelně,
způsob, jakým se voda slévá do potůčků při dešti.
 

Radovan Jursa: Koncept transparence (Galerie Věž)
Básník a kardiochirurg Radovan Jursa pracuje v nové knize originálně s protilehlými stranami textu (či textu a ilustrace) jako s podivným zrcadlem. Ukazuje, čeho z příběhu se zmocnil básnický jazyk a co stojí ve stínu. Báseň se ukazuje první. Stínová strana pak vyzrazuje obtížné okolnosti, je místem nepohodlných přiznání, obnažuje anatomii věcí srdce — ano, často doslova.
Jitka Bret Srbová

(Vybraná ukázka z knihy s. 116 a 117)

Světlo v prázdnotě je tma

Slepičky moje
mrzáci hrabaví
nesu vám skořápky v igelitce
živé skořápky
živému člověku

***

Odběr od dárců s nebijícím srdcem je vždycky divný. Když nelze prokázat smrt mozku, vypne se ventilátor a sleduje se pokles tlaku. Od chvíle, kdy spadne pod určitou mez, orgány začnou strádat, odpočítává se doba teplé ischemie. Všichni se modlí, aby se srdce zastavilo co nejdřív. Čím déle to trvá, tím hůř pro orgány. Zástava a dalších pět minut se mrtvého nikdo nesmí dotknout. Personál se stahuje kolem lůžka. Zdálky vypadají jako hrozivý kruh hyen. Kdyby ses mohla posadit vedle mrtvého a podívat se jim do očí, smetla by tě vlna laskavosti a soucitu. Pět minut, pak vyrazí. Násilí střídá něhu.

Jan Musil: Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti (Větrné mlýny)
Musilovy verše jsou škvarečky, které padají pomalounku jako konfety. Vypráví nám příběhy, které neznají ani jeho nejbližší přátelé. Je to další případ hacknutí poezie, Musil je vůdcem básnického gangu, snaží se vám šahat do jídla, snaží se montovat básně tak, aby verše bouchly čtenáři do očí, jako když vzpomíná na právě skončený sen. Musilova poezie je pandemií, ve které panuje celkem dobrá nálada.
Roman Polách

(Vybraná ukázka z knihy s. 40)

čekali jsme napjatě na to malé dítě
co přináší déšť a všechny nás zachrání
už se začalo smrákat a lidem světlo ohně
znetvořilo tváře najednou nastalo ticho lidé přestali
žvanit objevil se ozbrojený průvod žen
našlapovaly jako mlha jejich ptačí oči po nás
těkaly nikdo se ani nehnul já jsem to říkal slyšíš
a najednou vidíš to dítě je větší než ty vlastně to
asi není dítě ani holka ani kluk slyšíš křivé nohy
až si všimneš uší jako by mělo přidělaná zvířecí
ušiska připadá ti to tak roztomilé ale zároveň
přihlouple teatrální náš malý prorok věštkyně
plačící planety má na hlavě zvířecí ušiska
pozoruješ to představení a směješ se
do zbožného ticha směješ se stále hlasitěji tomu výjevu
nebyl to kompars několik lidí kolem klečí část skepticky
frflá nemůžeš přestat tak přece jen jsme v bohémii
to se nedá vydržet vždyť i tohle je postapokalyptická
inscenace planeta země nepláče radostí když přicházíš
planeta země nepláče to se jen lituje člověk
 
 

Pavel Novotný: Mistr (Trigon)
Po máti, dědkovi, multimediálním tvůrci Ferdinandu Kriwetovi a babičce, ústředních postavách předchozích čtyř svazků volné autobiografické pentalogie Pavla Novotného, došlo na Mistra, autorova otce, malíře Pavla Novotného (1951—1989). Kompozice skladby odráží autorův záměr (re)konstruovat podobu ztraceného otce i jeho výtvarného díla. V průniku textu, obrazu a zvuku — součástí knihy jsou fotografie otcových děl i radiofonická kompozice sestříhaná z výpovědí pamětníků — se rýsuje osobnost člověka, jehož život v některých ohledech zrcadlí život autorův i životy naše.
Martin Lukáš

(Vybraná ukázka z knihy s. 64—66)

***

Mnoho let potom,
na opakované naléhání
mé nezdolné babičky
(měl bys tam zajít, než umřou!),
vydal jsem se ke svým
druhým prarodičům,
které jsem pamatoval
jen matně.

Prošel jsem kolem
strýcovy rezidence,
okolo viaduktu,
k dávnému domu u silnice,

tam ve Stráži Pavlova matka,
někdejší třídička korálků,
seděla vprostřed světnice,
a drobounký dědeček
usrkával v koutě polívku,

hned vrhla se ke mně vzlykajíc,
chňapla mi hlavu do dlaní,
čelo mi přitiskla na čelo,
zkoumala mi šátravě ruce,
deklamovala:

taky si koušeš nehty, viď!
máš podobný gesta
a chůzi máš podobnou,
hned jsem to viděla,
a ten hlas, to je ten hlas!
ale jinak jsi úplně od nich,
úplně z tý jejich větve,
a máš mnohem zdravější pleť,
ty jsi z těch silnejch a odolnejch,
průbojnejch, zdravejch a lepších,
to my byli vždycky slabí,
nemocní, příliš citliví!

Tiskla mi ruce
jak ve svěráku,
nechtěla se pustit,
tvář měla nejasnou,
nepamatuju si z ní nic
než pláč a děsivej stisk,

dědeček řezbář,
někdejší loutkář z Naivního,
neřekl ani slovo,
srkal dál polívku,
díval se na ubrus,
musel jsem zmizet.

Už nikdy jsem se tam nevrátil,
pryč, pryč lehkou svižnou chůzí
kopcema domů k nám, dál jsem si
radši přemejšlel o svejch věcech.

Ten barák tam pořád ještě stojí,
ale bydlí v něm dávno už
někdo jinej.

Cena literární kritiky je ocenění založené stejnojmenným spolkem sdružujícím literární časopisy A2, Host, Souvislosti, revue Prostor a Tvar. Uděluje se jednou ročně a kromě samotného vyhlášení na sebe v průběhu roku bere podobu veřejných debat ve vybraných univerzitních městech.