Srdce v pytli

„Rozhodčí posuzují údery na základě toho, kterou část těla zasáhnete. Rameno, břicho, žebro, ruka, ucho a přímo obličej se posuzují na základě anamnézy, jakou by daný úder způsobil, kdyby soupeřku zasáhla holá pěst bez rukavice,“ vysvětluje vypravěčka románu Rity Bullwinkelové Úder na hlavu. Je to tak, jsme v boxerském ringu a proti sobě nestojí dvě stokilové hory masa, ale dvě dospívající dívky, které těch sto kilo mají možná dohromady. Vítejte v Bobově boxerském paláci v Renu v Nevadě na Poháru amerických dcer.

Rita Bullwinkelová (1988) na sebe poprvé upozornila povídkovou sbírkou Břichem vzhůru (2018), svižná próza Úder na hlavu (2024) je její románový debut a také první kniha přeložená do češtiny. Postarala se o to Olga Bártová, která román převedla pro nakladatelství Argo a jeho edici AAA. Že nejde o štítek energetické náročnosti, to je jasné nejen z dynamiky překladu, ale především kvůli síle, kterou juniorky vkládají do svých háků. Energie se ostatně vrátila, román se ocitl na longlistech nebo shortlistech takových cen, jako je ta Bookerova nebo Pulitzerova.  

Pohár amerických dcer je jakési neoficiální mistrovský Spojených států amerických v boxu juniorek. Do Bobova boxerského paláce, ve skutečnosti nevzhledného předělaného skladiště, se na dvoudenní turnaj sjely ze všech koutů Ameriky. Je jich osm a utkat se mají v osmikolových zápasech vyřazovacím systémem, jinak řečeno, čtvrtfinále, semifinále a finále. Nebylo by vůbec nutné to rozebírat, kdyby pavouk turnaje netvořil kompozici románu. Bullwinkelová skutečně zvolila radikální, dost tvrdohlavé řešení: každá část románu popisuje jeden z devíti zápasů a zvlášť v případě těch prvních se jde pěkně kolo po kole. Ale popisují se samozřejmě nejen direkty, háky a zvedáky, krosy a kontry, mezi svištícími údery nebo v pauzách mezi koly mají boxerky až překvapivě hodně času přemítat o svém životě. Ačkoli přemítání není dobrý termín — v rychlém tempu, ve staccatu odstavců skáčou od jednoho k druhému, vypravěčka nás bere do minulosti i do budoucnosti, jako by se i čas sevřel do podoby pěsti, která míří na bradu. Někdy se ti podaří uhnout, jindy to pěkně schytáš.

Zvolené řešení znamená, že loserky už nepotkáme, kdežto vítězky si to rozdají v dalším kole. Gamifikovaná kompozice je běžnější v žánrové literatuře a je otázka, jakou službu dělá tady. Nezdá se, že bychom se v dalších kolech dostávali hlouběji do nitra postav nebo že by se až ve finále šlo pořádně na dřeň. Bullwinkelová sice zvolila půdorys zápasu a turnaje, ale celou dobu předvádí spíš umaštěnost a nezáživnost celé akce, než že by vsadila na sportovní náboj a napětí, kdo vyhraje. Zápasy skutečně prožívají jen samy boxerky a jejich doprovod, a to ještě ne pokaždé, ostatně kolem ringu se motá jen pár dalších lidí. Postupně nám dochází, že i pro juniorky je tohle jen podivná epizoda v životě, na niž budou jednou vzpomínat všelijak. Možná akorát nebyly dostatečně krásné, ani chytré, ani jemné, a tak je rodiče šoupli na box — když už do pytle dvakrát týdně mlátí starší brácha… Jsou ve věku, kdy člověk přijme za svoje všechno, co mu aspoň trochu jde, a tak tady na dvě stě stranách pruží.

Román vymezený provazy samozřejmě není špatný nápad. Už proto, že otisk boxu je v populární kultuře hluboký. A to ani není třeba myslet hned na Scorseseho Zuřícího býka nebo na sérii s Rockym. Dokonce i ženský box už díky Eastwoodovu pochybnému trháku Million Dollar Baby udělal před dvaceti lety díru do světa. Jenže to všechno jsou hodně falešné stopy, stejně jako by jimi byly Camusovy krásné pasáže o rohovnických zápasech v alžírském Oranu nebo skvělé Cortázarovy povídky o boxerech. Bullwinkelové nejde ani o archetypální poměřování sil za povykování davů, ani o etiku souboje jeden na jednoho. Scéna je úplně jiná nejen proto, že jsme kdesi ve skladišti a že proti sobě stojí dvě holky. Hlavní je, že se tu boxuje o něco jiného. Ono vlastně srdce taky vypadá trochu jako červená boxerská rukavice a v tomhle věku je potřeba zkontrolovat, jestli v něm není schované železo.   

Snad by se dalo říct, že Úder na hlavu je originální román o zmatcích a zvláštním smutku dospívání. Americké dcery hledají samy sebe tak, že jedna do druhé buší. Životním obdobím a ženskými hrdinkami může upomenout na slavný debut Jeffreyho Eugenidise Sebevraždy panen (1993). I ten obsahuje hodně smutku a zmatku dospívání a také Eugenidis zvolil výrazný formální klíč, když celý román odvyprávěl v první osobě množného čísla. V obou případech jde o coming-of-age story, které zachycují, že vyrůstat je divné v každé době a každá doba má navíc své vlastní způsoby dospívání.