Dějiny situací

K překládání Anne Carson mne nepřilákal její věhlas, o tom jsem se dozvěděl až zpětně, ale doporučení básnířky Zofie Bałdygy v době, kdy byla Carson pozvána na slovenský literární festival Novotvar. Michal Tallo pro tu příležitost přeložil část její přednášky Lecture on the History of Skywriting. Na internetu jsem si potom našel několik jejích přednášek v záznamu a doslova jsem se do autorky zamiloval. Neohromilo mne ani tak to, s jakou lehkostí a vtipem kombinuje poezii, prózu, překlad starověkých textů, esejistiku a vlastně cokoliv dalšího, ale že bezprostředností promluvy skutečně dokáže tato „prostředí“ žánrů zrušit. Nemizí přitom jen hranice mezi nimi, ale také nároky na porozumění velmi intelektuálně nabitému textu, dotýkajícímu se značné části kulturního dědictví lidstva — od antiky přes védy, světové války, literaturu a drama až po pop kulturu. Aby Carson člověk rozuměl, není podstatné být v tomto všem vzdělán, ale jen pochopit konkrétní situaci. Když například v knize Autobiografie rudé, kterou jsem si před pěti lety impulzivně vybral k překladu, Héraklés zabije netvora Geryona, jeho stádo dobytka a také psa, jde především o samotnou situaci, ne o historii. Nesmyslnost heroického násilí je tak hmatatelná, že se ani nepozastavíme nad tím, když se formát knihy náhle překlopí od mystifikačního překladu Stésichorových zlomků v novodobý příběh dospívání silně introvertního chlapce Geryona a jeho lásky k extrovertnímu Héraklovi.

I. Geryon

Geryon byl monstrum vše na něm bylo rudé
vystrčil ráno čumák z pelechu a ten byl rudý
jak ztuhlý je rudý kraj kde drhne jeho stádo
v rudém větru o své řemeny
Ponořil se do rozbředlých červánků svého
snu

Geryonův sen začal rudě pak unikl z kádě a prchal
plachtil se stříbrným zábleskem skrz kořeny jako štěně

tajné štěně Na prahu nového rudého dne

III. Geryonovi rodiče

Jestli vážně trváš na tom že budeš u večeře nosit svou masku
tak to tedy dobrou noc řekli a poslali jej nahoru
po těch krvácejících schodech do horké suché náruče
do upírova tikajícího rudého taxíku
nechci jít chci zůstat dole a číst si

IX. Geryonův záznam z války

Geryon leží na zemi a zakrývá si uši Zvuk
koní jako růží upalovaných zaživa

XV. Vše co víme o Geryonovi

Miloval blesky Žil na ostrově Jeho matka byla
nymfou řeky která vtékala do moře Jeho otec byl nástroj na
řezání zlata Stará scholia říkají že Stésichoros říká že
Geryon měl šest rukou a šest nohou a křídla Byl rudý a
jeho zvláštní rudý dobytek vzbuzoval závist Héraklés přišel a
zabil jej pro jeho dobytek

psa taky

I. SPRAVEDLNOST

O spravedlnosti byl Geryon svým bratrem poučen poměrně brzy.

— — — —

Do školy chodívali spolu. Geryonův bratr byl větší a starší
chodil vepředu
někdy se dal do běhu nebo si kleknul na jedno koleno, aby zdvihl kámen.
Kameny dělají bratrovi radost
pomyslel si Geryon a studoval kameny, zatímco poklusával za ním.
Tolik různých druhů kamenů
ty obyčejné a ty zlověstné, ležící vedle sebe v rudém prachu.
Jen se zastavit a představit si život každého z nich!
Teď pluly vzduchem od veselé lidské ruky
jaký to osud. Geryon si pospíšil.
Dorazil na školní dvůr. Upřeně se soustředil na svoje nohy a kroky.
Děti kolem něj proudily
a nesnesitelný rudý nápor trávy a vůně trávy odevšad
jej k sobě táhly
jako silné moře. Cítil, jak mu to vyklání oči z lebky
na jejich drobných konektorech.
Musel se dostat až ke dveřím. Nesměl ztratit kontakt se svým bratrem.
Tyhle dvě věci.
Škola byla dlouhá cihlová budova na ose sever–jih. Jih: Hlavní vstup
kterým všichni kluci a holky musejí projít.
Sever: Školka s velikými kulatými okny zírajícími do zálesí
obehnaná živým plotem z kalin.
Mezi Hlavním vstupem a Školkou byla hala. Pro Geryona byla
statisícem mil
hromových tunelů a vnitřní neonovou oblohou proraženou obry.
První školní den Geryon přešel
toto cizí území za ruku s matkou. Jeho bratr pak
tuto úlohu zastával každý další den.
Ale jak září přecházelo v říjen, v Geryonově bratru rostl neklid.
Geryon byl vždycky hloupý
v těchto dnech však jeho výraz v člověku vzbuzoval zvláštní pocit.
Vem mě už jenom jednou teď už to zvládnu
řekl by Geryon. Oči hrozné díry. Blbečku, řekl Geryonův bratr
a nechal ho tam.
Geryon nepochyboval, že označení blbečku bylo oprávněné. Když se však vykonává spravedlnost
svět jde stranou.
Stál na svém malém rudém stínu a přemýšlel, co dál.
Hlavní vchod se před ním otevřel. Snad–
Geryon si s upjatým pohledem razil cestu skrz plameny ve své mysli až
k místu, kde měla být mapa.
Na místě mapy školy zela temně pulsující prázdnota.
Geryonův vztek byl absolutní.
List se vznítil a shořel na prach. Geryon běžel.
Potom už chodil Geryon do školy sám.
K Hlavnímu vchodu se ani nepřiblížil. Spravedlnost je čirá. Vybral si cestu
podél dlouhé cihlové zdi
kolem oken sedmé třídy, čtvrté třídy, druhé třídy a klučičích toalet
až na severní konec školy
a postavil se v křoví před školkou. Tam zůstal
ani se nehnul
dokud si jej někdo uvnitř nevšiml a nevyšel ven, aby mu ukázal cestu.
Nedělal žádná gesta.
Neklepal na sklo. Čekal. Malý, rudý a napružený čekal
v jedné ruce pevně svíral svou
novou aktovku a druhou rukou se v kapse kabátu dotýkal mince pro štěstí
zatímco první sněhy zimy
padaly na jeho řasy a pokryly větve kolem něj a ztišily
všechny známky světa.

IX. PROSTOR A ČAS

Tváří v tvář jiné lidské bytosti nabývají naše vlastní způsoby jasnějších kontur.

— — — —

Geryon byl ohromen sám sebou. Vídal teď Hérakla skoro každý den.
Okamžik přírody
který se mezi nimi vytvořil, vysál každou kapku ze zdí jeho života
nechávaje za sebou jen přízraky
šustící jako stará mapa. Neměl už nikomu co říct. Cítil se volný a zářný.
Hořel v přítomnosti své matky.
Už tě skoro ani neznám, říkala, když se opírala o dveře jeho pokoje.
Kolem večeře náhle zapršelo,
západ slunce teď plašil kapky na okně. Zatuchlý mír dávných ukládání k spánku
plnil místnost. Láska mě
nedělá vlídným ani laskavým, pomyslel si Geryon, když se na sebe s matkou dívali
z protilehlých břehů světla.
Plnil si kapsy penězi, klíči, filmy. Oklepala si cigaretu
na hřbet ruky.
Dala jsem ti odpoledne do horního šuplíku nějaká čistá trička, řekla.
Její hlas nakreslil kruh
kolem všech let, která strávil v této místnosti. Geryon shlédl dolů.
Tohle je čisté, řekl
má takhle vypadat. Tričko bylo tu a tam roztržené.
BŮH MILUJE LOLU červeným písmem.
Ještě že nevidí, co je vzadu, pomyslel si, vklouzl do bundy a strčil
foťák do kapsy.
V kolik budeš doma? řekla. Ne moc pozdě, odpověděl.
Plnila jej čistá a neurvalá touha být pryč.
Poslyš Geryone dokážeš mi říct co se ti tak líbí na tom Héraklovi?
Dokážu ti to říct, přemýšlel Geryon.
Tisíce věcí, které říct neuměl, mu letěly hlavou. Héraklés toho ví hodně
o umění. Dobře se nám spolu diskutuje.
Nedívala se na něj, ale za něj, když zakládala nezapálenou cigaretu
do přední kapsy na košili.
„Jak vypadá vzdálenost?“ je jednoduchá přímá otázka. Rozprostírá se od bezrozměrna
uvnitř, až k samému okraji
toho, co je možné milovat. Závisí na světle. Mám ti ji zapálit? zeptal se
a z džínů vytáhnul
platíčko sirek a vykročil k ní. Ne díky drahoušku. Odvracela se.
Vážně bych s tím měla skončit.

XXVII. MITWELT

Není člověka bez světa.

— — — —

Rudý netvor seděl u rohového stolu Café Mitwelt a zapisoval si úryvky z Heideggera
na pohlednici, kterou si koupil.

Sie sind das was betreiben
v Buenos Aires je spousta
Němců všichni jsou to
hráči fotbalu počasí
je výtečné kéž bys tu byl
GERYON

napsal bratrovi, nyní sportovnímu komentátorovi jednoho rádia ve vnitrozemí.
Za barem na druhém konci
poblíž lahví whisky Geryon sledoval, jak číšník přes dlaň mluví k druhému.
Usoudil, že jej
brzy vyhodí. Mohli z naklonění jeho těla, ze způsobu
jakým se hýbala jeho ruka poznat, že
píše německy, ne španělsky? Dost možná to bylo nelegální. Geryon poslední tři roky
studoval německou filosofii
na vysoké škole, to číšníci bezpochyby věděli také. Narovnal své horní
zádové svalstvo uvnitř
obřího kabátu, přitáhnul křídla a otočil další pohlednici.

Zum verloren Hören
v Buenos Aires je spousta
Němců všichni jsou
to psychoanalytici
počasí je výtečné kéž
byste tu byl
GERYON

napsal svému profesoru filosofie. Ale teď si všimnul jednoho z číšníků
jak k němu jde. Chladná sprška strachu
mu cákla do plic. Zašátral v sobě po španělských frázích.
Prosím nevolejte policii –
jak španělština zněla? nemohl si vybavit ani jediné slovo.
Německá nepravidelná slova
mu pochodovala myslí, zatímco číšník zastavil u jeho stolu
zářivě bílou utěrku
přehozenou na předloktí, a lehce se naklonil ke Geryonovi. Aufwarts abwarts
ruckwarts vorwarts auswarts einwarts
se v bláznivých kruzích rojily kolem sebe, zatímco Geryon pozoroval číšníka, jak hladce
vyprostil hrnek od kávy
zpod sutin pohledů pokrývajících stůl, urovnal si utěrku
a perfektní angličtinou se jej zeptal
Dá si pán další espresso? ale Geryon už se sbíral
na nohy s pohledy
v jedné ruce, mince mu padaly na ubrus a potom vyletěl ven.
Nebyl to strach ze zesměšnění
kterému Geryon žijící jako rudý okřídlený netvor přivykl již ve svých raných letech
ale ta prázdná opuštěnost jeho vlastní mysli
co jej uvrhnulo do zoufalství. Možná byl šílený. V sedmé třídě k této své obavě
vypracoval projekt na přírodopis.
Bylo to v tom roce, kdy se začal zajímat o hluk, který dělají barvy. Růže po něm šly
s rykem přes zahradu.
V noci ležel na posteli a poslouchal, jak stříbrné světlo hvězd naráží
do okenních tabulek. Většina
těch, kterých se dotazoval pro svůj projekt, musela uznat, že neslyší
křik růží
upalovaných zaživa v poledním slunci. Jako koně, snažil se Geryon napovědět
jako koně ve válce. Ne, kroutili hlavami.
Proč se říká, že má tráva čepele? zeptal se jich. Není to kvůli řinčení?
Zírali na něj. Měl by ses ptát
růží, ne lidí, řekl mu učitel přírodopisu. Ten nápad se Geryonovi zalíbil.
Poslední stránkou jeho projektu
byla fotka matčina růžového keře pod kuchyňským oknem.
Čtyři z růží hořely.
Stály na stoncích vzpřímené a čisté, svíraly tmu jako věštci
a kvílely kolosální intimnosti
z hloubi svých propletených hrdel. Nevadilo to vaší matce? –
Signor! Něco pevného dopadlo
na jeho záda. Geryon se zastavil uprostřed chodníku
v Buenos Aires
mezi lidmi proudícími ze všech stran okolo jeho velkého kabátu. Lidmi, pomyslel si Geryon
pro které je život
úžasné dobrodružství. Vyrazil do tragikomedie davu.