Nejsem fanouškem zrcadlových vydání

Píšete, že jste s antologií Dinosauři v ulicích chtěl navázat na předchozí antologie americké poezie, především na tu poslední, Dítě na skleníku, kterou pořádali Josef Jařab a Jaroslav Kořán a na niž odkazujete i formátem. V čem je vaše antologie jiná?

Nová antologie se od těch předešlých liší například tím, že se do překladu amerických básní zapojilo více překladatelů a překladatelek. Zatímco Dítě na skleníku celé přeložil (s výjimkou jedné básně) Jaroslav Kořán, devadesát dva básní v Dinosaurech jsme si rozdělili s dalšími devíti překladateli a překladatelkami. Celkem nás tedy překládalo deset. Každý překladatel se mohl plně soustředit jen na menší počet básní.

Chápu, že poezie se mění, a tak je další antologie více než potřebná, aby opravila naši představu o tom, jak americká poezie vypadá. Není to ale opět jen výběr, který může způsobit zkreslení? Vybíral jste takovou poezii, která navazuje na to, co známe zde, nebo i s ohledem na to, co zde ještě vůbec není?

Cílem bylo představit významné hlasy současné americké poezie, s nimiž se čeští čtenáři, kteří nečtou poezii v angličtině, ještě neměli možnost blíže seznámit. Vybíral jsem básníky a básnířky, jimž doposud nevyšla v češtině sbírka nebo výbor. Do antologie jsem tedy nezahrnul například Louise Glück, laureátku Nobelovy ceny za literaturu, které v českých překladech Veroniky Revické a Terezy Markové Vláškové vyšly již tři sbírky. Antologie pochopitelně mapuje jen malý výsek americké scény, ale snažil jsem se, aby kniha byla pestrá, co se témat i básnických stylů týče.

Stejně tak se nabízí otázka: proč Spojené státy americké? Proč ne Kanada, Anglie, Irsko či jiné anglicky mluvící a píšící národy, z nichž dosud žádné antologie nemáme? Jsou Spojené státy tak významné, aby zastínily ostatní státy, nehledě na ty neanglicky mluvící?

Chtěli jsme navázat na dřívější antologie americké poezie. Ale hlavně: země jako Austrálie, Kanada či Velká Británie by si zasloužily vlastní výbory. Sice převážná část tamních básníků (i když zdaleka ne všichni) píše anglicky, ale každá z těchto zemí má odlišnou historii, kulturu, básnickou tradici. Už tak bylo obtížné vybrat jen čtrnáct jmen. Kdybychom vybírali z celého anglofonního teritoria, zaměření výboru by se rozmělnilo. Musel by vzniknout úplně jiný typ knihy, spíše encyklopedie než antologie.

Vzhledem k tomu, jak je angličtina rozšířená a prakticky už nezbytná pro běžný život, neuvažovali jste o zrcadlovém vydání, které by nabídlo také originální znění? Jak se na takové zrcadlové vydávání poezie díváte vy, kdyby to nemělo žádné ekonomické překážky?

Přiznám se, že nejsem fanouškem zrcadlových vydání. Přeložená báseň má obstát sama o sobě, neměla by být závislá na přítomnosti originálu. Když to řeknu lehce poeticky, překladatel by měl být dostatečně tvůrčí, aby překladu vdechl život. Výsledkem překladatelské práce by neměl být glosář, na jehož základě bude čtenář louskat anglický originál, ale živá báseň, která funguje i v cílovém jazyce, v našem případě v češtině.

Ve svém editorském úvodu píšete, že ve Spojených státech amerických vyjde ročně deset tisíc sbírek poezie, což je zřejmě více knih, než se dá za lidský život přečíst. Jak se v takovém množství orientovat?

Zorientovat se není snadné. Vodítkem pro mě byly například literární ceny, produkce renomovaných amerických nakladatelství a literárních časopisů, ročenky The Best American Poetry a četné osobní rozhovory a debaty s americkými básníky, kritiky i dalšími lidmi, kteří americkou poezii sledují. Výběr autorů byl ale jen první krok. Klíčové pak bylo sehnat povolení k vydání českých překladů a hlavně básně kvalitně přeložit.

Píšete, že se myšlenka na antologii objevila v roce 2023. Strávil jste tedy s americkou poezií celé dva roky?

Nepřímo to vlastně začalo už v roce 2015, kdy jsem se stal redaktorem anglickojazyčného literárního magazínu B O D Y, který se zaměřuje zejména na současnou americkou a britskou poezii. Uveřejnili jsme již verše řady výtečných básníků, jako jsou Richard Siken, Diane Seuss či Emily Berry. Právě díky magazínu jsem více pronikl do současné americké poezie. Tyto vazby jsem následně využil při práci v Českém literárním centru, kde jsem působil do února 2025 a kde jsem se hodně věnoval propagaci české poezie v Británii a Spojených státech. Během zahraničních cest s českými básníky jsem pak měl možnost některé americké autory a nakladatele poznat osobně, což se velmi hodilo zejména při shánění práv na básně, které jsem chtěl v Dinosaurech mít. Osobně jde řadu věcí domluvit snadněji.

V antologii padne spousta jmen nejrůznějších básníků, vy sám v úvodu zmiňujete například O’Haru nebo Jamese Wrighta, ale i básnictvo ve vaší antologii odkazuje k jiným autorům, jako Sylvia Plath, Carl Sandburg. Jsou to stále zásadní autoři? A jsou ve Spojených státech i jiní, o nichž my tady nic nevíme?

Zrovna Sylvia Plath stále rezonuje, básníci i kritici se často vracejí k jejímu životu i literárnímu dílu. Jednou z amerických knih roku 2020 se stal nový životopis Sylvie Plath, Red Comet. The Short Life and Blazing Art of Sylvia Plath, z pera literární historičky Heather Clark. V naší antologii se Plath objevuje v pozoruhodné básni „Moderní poezie“ od Diane Seuss. Z autorů, kteří nebyli zahrnuti, zmíním Terrance Hayese, držitele Pulitzerovy ceny. Je to jediný básník, na kterého se nám nepodařila sehnat práva, respektive podařila, ale poplatky za užití básní by byly příliš vysoké. Proto v knize není. Mary Oliver, která v češtině vychází časopisecky v překladech Sylvy Ficové, by si zasloužila český výbor. Ze silné generace básníků (a hlavně básnířek) narozených ve čtyřicátých letech a na začátku padesátých let stojí za pozornost, kromě těch v antologii, například Rae Armantrout či Robert Pinsky.

Tématem prosincového Hosta je společenská angažovanost v poezii. V Dinosaurech je taková poezie zastoupena především u autorů Reginalda Dwayna Bettse a Danez Smith. O čem píší? A proč jste vybrali právě tyto dva?

Zrovna Reginald Dwayne Betts má neobvyklý životní příběh. Jako mladík byl odsouzen za loupežné přepadení a strávil osm let ve vězení. Po propuštění se vypracoval, kromě tvůrčího psaní vystudoval i práva a Barackem Obamou byl jmenován do Rady pro reformu vězeňského systému ve vztahu k mladistvým. Jeho nejsilnější básně se týkají jeho zkušenosti s vězením a obtížným návratem do běžného života. Neotřele píše také o nechvalně proslulém Druhém dodatku Ústavy Spojených států či policejní brutalitě. V tom jsou si on i Danez Smith podobní. Aby společensky angažované básně mohly mít dopad, měly by být autentické a nápadité (a to i po formální stránce). Myslím, že Betts i Smith oba tyto předpoklady splňují.

Oba tito autoři jsou Afroameričané, a je pro ně tedy důležitá černošská kultura a černošská zkušenost Ameriky. Jak se v poezii tato zkušenost projevuje u dalších kultur, jako jsou hispanoamerická nebo asioamerická?

Myslím, že častým tématem jsou stereotypy. Řazení do škatulek podle rasy a původu, ze kterých se těžko uniká. Ada Limón, která má kořeny v Mexiku, to zajímavě ukazuje v básni „Ve smlouvě stojí: Rozhovor musí být dvojjazyčný“, kterou čtenáři najdou v Dinosaurech. Limón odhaluje pokrytectví různých amerických charitativních akcí, kde se může básnířka jiné barvy pleti cítit spíše jako cvičené cirkusové zvíře. Báseň v překladu They Radky Harris začíná slovy: „Až přijdete, vezměte s sebou svoji / snědost, abychom mohli potěšit // sponzory.“ Pořadatelé happeningu básnířku zjevně pozvali s jasným, dopředu promyšleným cílem — její společensky kritické básně mají dát přítomným mecenášům pocit, že přispívají na dobrou věc, ale zároveň je neurazit („Můžete nám předčítat příběhy, při kterých / se budeme ošívat, aniž bychom se cítili provinile?“).

To je myslím výborný příklad. Mám dojem, že čteme-li poezii nějakého jiného státu, trochu nás zajímá, jaké to tam je. Dozvídáme se skrze poezii v Dinosaurech i něco o tom, jaká je Amerika nyní?

To je těžká otázka. Přemýšlím totiž, jaké by to bylo, kdyby se situace obrátila a já bych se cizinci zkoušel popsat život v České republice jen prostřednictvím české poezie. Každopádně odpověď je, že částečně ano. Zprávy o násilí, masových vraždách nebo přetrvávajícím rasismu ve Spojených státech konzumujeme denně na internetu, ale naléhavost a syrovost, s níž o těchto tématech píše například Danez Smith, se čtenáři vryje pod kůži víc než novinový článek. Na druhou stranu, troufám si říct, že větší část amerických básníků ve své tvorbě veřejné dění v zemi nekomentuje. Někteří, například A. E. Stallings, navíc ani ve Spojených státech nežijí.

Co dalšího je cílem společenské kritiky? Jaká témata jsou nejviditelnější?

Kromě témat, o kterých jsme se už bavili, jsou pro americké básníky podstatné environmentální otázky. Ada Limón například loni sestavila antologii You Are Here, sborník básní o vztahu člověka k přírodě. Přispěla do něj spousta významných amerických autorů a autorek. Limón publikaci zaštítila coby oficiální básnířka Spojených států. A právě k podobným iniciativám je myslím post „oficiálního básníka“ (Poet Laureate), který zřizuje Kongresová knihovna, dobrý. Je otázka, zda by v budoucnu neměla podobná funkce vzniknout i v České republice. Oficiální básník může nejen přispět ke zviditelnění poezie jako literární formy, ale může také zdvihat důležitá společenská témata.

Musím říct, jak mě překvapilo, že se v antologii vyskytují básně syna Egona Hostovského, který za druhé světové války emigroval do Spojených států. Jak jste se k němu dostal?

Nejprve jsem jej znal jen jako básníka, ale nevěděl jsem, že jde o syna Egona Hostovského. Loni jsem pak recenzoval jeho předposlední sbírku pro časopis B O D Y. Při přípravě recenze jsem si načetl většinu jeho předchozích básnických knih, včetně povedeného výboru z poezie. Během četby jsem narazil na dvě tři básně o básníkově otci — většinou se týkají toho, jak Egon Hostovský, coby přistěhovalec, zápasil s angličtinou. Což bylo pro malého Paula Hostovského, který se narodil už ve Spojených státech, střídavě vtipné, střídavě frustrující. Do češtiny jsou zrovna tyto básně v podstatě nepřeložitelné, a proto jsem do antologie zařadil jiné Hostovského verše. Líbí se mi, jak je vnímavý k mluvenému jazyku, někdy postaví celou báseň jen na jednom slově či větě, kterou zaslechl.

V posledních letech vyšly v překladu ze Spojených států minimálně zmíněná Louise Glück a Richard Siken. Plánujete v návaznosti na antologii pokračovat s přípravou nebo vydáváním dalších celých sbírek?

Ano, přál bych si, aby vydání Dinosaurů v ulicích vedlo k tomu, že se alespoň dva nebo tři autoři z knihy časem dočkají vydání celé sbírky či výboru v českém překladu. Tak jsem zvědav, zda nějaké české nakladatelství bude mít zájem. Například v případě Ilyi Kaminského by se to nabízelo, protože ze sbírky Tanec v Oděse má už Martin Světlík přeložených sedm básní.