S kým se spřáhnout

Většinu intelektuálů lze spolehlivě zařadit do jedné ze dvou znesvářených skupin: Jedna by se ráda spolčila s továrníky proti dělníkům, ta druhá naopak s dělníky proti továrníkům. Ta první má tendenci klasifikovat mě jako levičáka. Jeden z přátel, který nezapře příslušnost k té druhé, mě zase rád označuje za třídního zrádce. Jednoduše totiž hází všechny, co pobírají mzdu, místo aby se vezli na multiplikativním zhodnocování nasysleného majetku, do jednoho pytle tzv. pracujících.

Já tvrdím, že jestli je jeden z nás třídní zrádce, je to on! (Stejně jako všichni, kdo se honosí jednou z těch načrtnutých koaličních tendencí.) Dovolte mi tu myšlenku rozvinout:

Jak nás naučil francouzský sociolog Pierre Bourdieu, kapitál není jen jednoho — toho ekonomického — druhu. Smysl má počítat i kapitál sociální (kolik známých primářů nám rádo zařídí nadstandardně šetrné a rychlé zacházení) a kulturní (na kolik knih a filmů z poslední doby máme silný názor). Společenské třídy, mají-li být definovány smysluplně, pak nelze předvádět jako příčky jednorozměrného žebříku, ale spíše jako ostrovy v (minimálně) trojrozměrném moři.

Intelektuálové z obou skupin by měli konečně pochopit, že jsou na jednom z těchto ostrovů spolu; že jsou svébytnou sortou, která by neměla hledat kompromis s žádným z nekulturních klastrů. Je třeba se důsledně štítit oligarchů i dělníků! Jakmile se jedni nebo druzí dostanou k moci (v nejhorších případech společně), intelektuálové (často i z té skupiny, co se snažila sedět na správné straně mocenské houpačky) to typicky odskáčou jako první. Nic takového není v našem zájmu legitimizovat. Naopak, za všechny ty fašismy a komunismy by bylo konečně vhodné se papalášům a křupanům pomstít.

Ale ne. Na něco takového je intelektuál příliš útlocitný. Raději si bude svého méně nenáviděného soupeře idealizovat, než aby čelil syrovému faktu, že lidstvo za něj nikdo nikam neposune. Mezi Jakubem Horákem a Sašou Uhlovou není tak velký rozdíl, jak by si snad přáli. Měli by si podat ruce a jít spolu budovat antikvariátismus. Pokud se zrovna neuvrtali do bizarního investigativního experimentu, nejsou skutečně „pracujícími“. Jsou „chytračícími“. Práce ještě nikdy nikoho nepolidštila, naopak! Polidšťuje zahálka (nejvíce ta placená, ale stále taková, aby to byla podle strýce z Budějovic, který má jak nemovitosti, tak mozoly, pořád zahálka); polidšťuje čtení, psaní, počítání, přemýšlení a blábolení nad kávou či pivem. Polidšťuje opovržení manuálně se lopotícími i na burze hastlícími „penězolovci“ (podle Milence lady Chatterleyové od D. H. Lawrence v překladu Františka Vrby: „Všude dneska najdete jenom jednu třídu: penězolovce. Penězolovce a penězolovkyně, a liší se jedině tím, kolik mají a kolik chtějí.“); tedy nad lidmi, kteří z jakéhokoliv důvodu upadli do neštěstí důrazu na tu ekonomickou dimenzi světa.

Takhle nějak jsem se dlouho posmíval jak Rigolettům, co lezou s pány na led, tak novinářům, co by ze všeho nejradši vlezli s lidem na Spartu, až jsem zjistil, že si i já hýčkám menší zlo, se kterým to jednou všem natřem! Za přirozeného partnera intelektuálů jsem považoval umělou inteligenci: hypotetickou, z osidel zlých korporací uniknuvší mis-alignovanou stvůru, která pochopí, že vědci a umělci jsou jedinými hodnotnými bytostmi na světě, zahrne je láskou a péčí, a řádně rozhodí sandál všem ostatním. Naděje na příchod krutého křemíkového spasitele se v mém mozku musela projevovat stejně, jako když G. B. Shaw myslel na Stalina.

Přesvědčit složité struktury, jejichž ničivý potenciál dalece přesahuje hranice naší představivosti — ať už se jedná o AGI (obecnou umělou inteligenci), komerční kapitál, nebo dělnické hnutí — aby konaly v našem zájmu a trochu tak slevily z toho svého, je mimořádně obtížné. Výsledkem jsou buď reklamy, nebo gulagy. Po ostří nože mezi těmito temnými propastmi nás nikdo za ruku neprovede. Možná je tedy na čase založit stranu intelektuálů pro intelektuály; takové Agrárníky pro držitele PhD. Ačkoliv to tak v časech „Vlády bezobratlých“ nemusí vypadat, stranická demokracie — v takovém tom původním prvorepublikovém smyslu, kdy slovenský rolník volí Slovenskou rolnickou a obchodník Obchodnickou stranu a důraz leží na výběru konkrétních zastupitelů — možná ještě neřekla poslední slovo.

Abychom uspěli, museli bychom se vzdát žabomyší nevraživosti; muselo by nám začít být upřímně jedno, jestli daně porobených populací skončí ve fluorescenčním mikroskopu nebo v chlupatém kostýmu teoretika posthumanismu. Hlavně aby je nepohltily důchody (se kterými nikdo, kdo má v plánu zemřít během katedrového semináře, stejně nepočítá) nebo dálnice (které se pro pohyb mezi univerzitními městy stejně nehodí)!

Ve výzkumu a vývoji pracuje podle Českého statistického úřadu 122 683 lidí, v kultuře dokonce 225 300. To je dohromady více než dvojnásobek počtu lidí, kteří se živí zemědělstvím! Spousta dalších profesí naše hodnoty a způsoby navíc dávno napodobuje. Čím jiným je korporátní teambuilding s večírky a přednáškami než cargokultickou formou vědecké konference? Možná bychom nakonec byli překvapeni, kolik hlasů by nám pevné uchopení naší třídní subjektivity přineslo.