Téma jako alibi

„Chovám apriorní nedůvěru ke knihám, které mají téma. (…) Jak napsat něco nového, esteticky hodnotného, pokud nás převálcuje téma?“ Poznámka francouzské spisovatelky Neige Sinno v literárním eseji Smutný tygr (Paseka, 2025) nevyjadřuje odpor k závažným látkám — násilí, traumatu, moci — ostatně její kniha je riskantním zkoumáním a hledáním jazyka, formy, stylu, pomocí nichž by bylo možné zprostředkovat a zobecnit vlastní zkušenost sexuálně zneužívaného dítěte. Míří k něčemu jinému: k přesvědčení, že nebezpečí pro literaturu tkví ve spoléhání se na to, že téma samo nese význam, že legitimizuje dílo. Jako by stačilo psát o správné věci — a ještě lépe ze správné pozice —, aby se text stal významným, nebo dokonce nutným.

Současný literární provoz tuto logiku ochotně přijímá. Nakladatelští marketéři, mnozí recenzenti a publicisté se sjednocují: román „řeší“ trauma, „otevírá“ otázku tělesnosti, „pojmenovává“ politickou krizi. Téma se stává předpokladem clickbaitu, základní jednotkou porozumění textu, jeho vstupním kódem i ospravedlněním — a zároveň náhražkou interpretace. Jakmile víme, o čem text je, máme pocit, že víme, co dělá. Místo abychom sledovali, jak význam v textu vzniká, spokojíme se s tím, že jej rozpoznáme a pojmenujeme.

A právě v tom vězí jádro pudla. Téma funguje jako interpretační alibi: umožňuje text rychle ocenit, obhájit a použít. Pokus o vklad a porozumění se redukuje na rozpoznání obsahu. Čtení se mění v identifikaci. Jenže téma není význam. Je to jen předběžná kategorie, orientační bod, není to výpověď, ale předpoklad výpovědi. Téma patří do definující roviny o čem, zatímco literatura se — pokud má být literaturou — odehrává v rovině jak. Ne jako projev do sebe zahleděného estétství, ale jako způsob myšlení. Proto sémiolog Umberto Eco mluví o tom, že význam není v textu přítomen předem jako hotový obsah, ale vzniká až v procesu čtení, v napětí mezi povahou díla a kompetencí čtenáře, kdy jeden druhého spoluutvářejí. Próza nemá být interpretačně uzavřenou tezí, ale polem hermeneutických možností. Nebo jak by řekl Eco: tematická čitelnost je jedním z mechanismů, kterým se čtenář snaží otevřenost díla neutralizovat. Jakmile ví, „o čem je“, přestává se zajímat o to, jak je utvořeno. Jenže Kafka není jen „o vině“, Ferrante není jen o „ženské rivalitě“ a knihy W. G. Sebalda nejsou jen „o paměti“.

Vezměme si rozdíl mezi textem, který téma ilustruje, a textem, který ho myslí. První má ambici reprezentovat: uchopit konkrétní téma, například migraci, a zprostředkovat ho skrze příběh, který má být typický, reprezentativní, poučný. Výsledkem je text, který můžeme shrnout, jehož „poselství“ můžeme vypreparovat a předat dál. Takový text má hodnotu informační nebo afektivní — dojme nás, poučí, někoho možná politicky aktivizuje. Ale jakmile jsme jej přečetli, můžeme ho odložit, jeho funkce byla naplněna. Naproti tomu text, který téma myslí, klade odpor. Nedává se snadno shrnout, protože jeho význam není jen ve sdělení, ale v tom, jak je uspořádán, jak zachází s jazykem, rytmem, časem, perspektivou. Takový text se nedá nahradit parafrází. Nečteme ho proto, abychom se dozvěděli něco o migraci, ale proto, že přináší jedinečnou zkušenost podanou jedinečným pohledem, jazykem, formou.

Z těchto důvodů je problematická současná tendence hodnotit literaturu podle toho, jak „dobře“ nebo „zodpovědně“ zpracovává svá témata. Vzniká tak vlastně paralelní hodnotový systém: na jedné straně se váží literární kvalita (styl, kompozice, originalita), na druhé straně tematická odpovědnost (správná reprezentace, etická korektnost, společenská relevance). A protože první je obtížně uchopitelná a vyžaduje interpretační úsilí, zatímco druhá je snadno identifikovatelná a nese morální a emocionální naléhavost, preferuje se tematická odpovědnost. Text pak hodnotíme podle toho, jestli „dává prostor“ určitým hlasům, „reflektuje“ určitou zkušenost nebo „problematizuje“ určitou strukturu moci. Jsou to ale kritéria sociologická, politická nebo literární?

Důsledkem je čtenářská i literárně kritická homogenizace. Knihy čteme jako varianty témat, nikoli jako jedinečná díla. Vznikají tematické clustery: „knihy o traumatu“, „próza o toxických vztazích“, „literatura klimatu“. V rámci těchto shluků se pak hodnotí, která kniha téma ztvárňuje nejlépe, nejexplicitněji, nejdojemněji, nejpolitičtěji… Ale tím se vytrácí právě to, co dělá literaturu literaturou: její neredukovatelnost, to, že každé skutečné dílo si žádá vlastní způsob čtení. Kafka přece není „lepší“ nebo „horší“ než Beckett v tom, jak zpracovává absurditu. Každý z nich vytváří vlastní poetiku. Srovnávat je na základě tématu je jako srovnávat je podle toho, kolik mají jejich knihy stránek.

Past tematizace obdivuhodně reflektuje zmíněný Smutný tygr Neige Sinno. Autorka se brání tomu, abychom její knihu četli jako ilustraci traumatu, a dělá z této obrany formální princip svého eseje. Její pochybnosti, nejistota, opakované otázky po legitimitě a smyslu terapeutického a autobiografického psaní nejsou jen rétorická gesta. Je to tvůrčí způsob, jak zabránit tomu, aby vlastní trauma proměnila ve schematický, exploatovaný, a tedy spotřebitelský obsah.

Námitka proto nesměřuje proti tématům, ale proti tematickému myšlení. Proti představě, že literatura má především „říkat něco důležitého“ — a že tohle „něco“ můžeme oddělit od formy a stylu. Takový přístup nevyhnutelně směřuje k instrumentalizaci literatury. Text přestává být polem významu a stává se nástrojem — k terapii, k osvětě, k politické mobilizaci, k potvrzení identity. Má ale literatura potvrzovat, nebo znejišťovat? Nespočívá její politická a etická síla v tom, že nutí k myšlení tam, kde by bylo snazší se spokojit s názorem?