Vzpouru nemám v krvi

P. f. 2026

Novoroční proměna:
jak se barva zachová?
Z karmínové zelená,
z tyrkysové nachová —
a všechny budou bílý sníh!
 
Mumraj barev náhle ztich —
a z ticha zvolna povstává
trojjediná představa:
sněhobílé Léto Páně…

Přijmeme ho odevzdaně,
jako když se přijímá
jitřní světlo očima?

*

Novoroční proměna:
V tom verši čtu narážku na novoroční předsevzetí. Dával jste si je někdy?

Do nového roku jsem si nikdy žádné předsevzetí nedal. — Musím začít od podlahy: Výtvarnice Marie Vrbová mi z Biskupského gymnázia, kde jsem osmnáct let učil, poslala v listopadu sérii pěti obrázků, abych z nich vybral jeden a napsal k němu báseň, která by spolu s ním vytvořila školní novoročenku. Z těch pěti obrázků jsem vybral ten, na němž stojí vedle sebe siluety dvou mužů či chlapců, jedna v zabarvení červeném a druhá zeleném. Tu kombinaci barev mám rád, zřejmě že si libuju v kontrastech a že oranžová je barva nejteplejší a tyrkysová nejstudenější, podle barev ohně a vody. Pak mě napadla záměna, jakési přepólování těch barev a jejich pohlcení absolutní barvou — bílou barvou sněhu. Antilyžař s horkou hlavou, miluju sníh…!

jak se barva zachová?
To už je spíše účet za předsevzetími, ale ještě u nich zůstanu. Básník si na počátku roku určitě dává literární závazky. „Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest.“ (Genesis 49,24) Kam letos namíříte luk?

Loňský rok jsem měl publikačně nadobyčej úrodný: na jaře vyšla v Protimluvu sbírka Azurový inkoust, na podzim v Hostu výbor Filharmonický vřesk, ke konci roku přinesla překlad jedenácti mých básní do novořečtiny Anthologia Tséchikés Poiésés, na Hod Boží vánoční zazněly mé verše v brněnské katedrále svatého Petra a Pavla jako text kantáty „Rosu nám dala nebesa“ od Lukáše Sommera; kromě toho otiskl časopis Kontexty k mým „třičtvrtěstoletinám“ blok mých básní, rozhovor s Markétou Stulírovou — a ukázky z mé tvorby fotografické… Z toho jsem měl obzvláštní radost. A radost mi taky udělalo zařazení básně „Tři hodiny“ do antologie poezie pro děti Už žádný verše o zvířátkách a básně „Veliký sirót hor“ do „nekonečného diáře“ nakladatelství Host Ptačí rok…
Pro letošek mám tedy „nadděláno“ a luk mířím pouze na poslední svou sbírku Eti mian machén / Ještě jednu bitvu; snad do ní ještě nějaký ten šíp pošlu… Má už 130 stran rukopisu a hned tak ji ještě nevydám.

Z karmínové zelená
Barvy jsou fascinující, pro básníka sice jinak než pro výtvarné umělce, ale ani v poezii to bez barev nejde, už jen těch sbírek s barevnými názvy, namátkou: Zeleně bliká Hilversum (Ivan Wernisch), Zelený svetr (Petr Hruška), Holý bílý kmen (Věra Rosí), Černý bílý ano ne (Oldřich Mikulášek), Černý vesmírný popel (Martin Šenkypl), Černá (Jiří Staněk), Červený květ (Jiří Šotola)… Vaše sbírka z roku 1990 nese název Černé písmo, vzpomenete si na bližší okolnosti, proč jste se ji rozhodl takto pojmenovat?

Chtěl jsem tehdy dát sbírce název co nejnevyumělkovanější, nemetaforický, doslovný — a Básně nebo Verše se mi zdály příliš „bezpracné“. „Písmo“ cítím jako krásné slovo, drobnohledně vyjadřuje fyzickou podstatu textu, a je-li černé, dobře odpovídá převážně chmurnému ladění mých básní.
Mírně jsem zakolísal, když jsem se dozvěděl, že malíř Jiří Mědílek vydal v roce 1996 sbírku Bílé písmo…

z tyrkysové nachová
Tyrkysová a nachová, to je sakra kontrast. Česká společnost je drásavě rozdělená už od covidu, nyní dokonce část občanů fandí Kremlu a krvavé okupaci Ukrajiny ruskou armádou. V zákopech nebo pod ruskými drony a raketami přitom zahynulo přes tři sta ukrajinských básníků a prozaiků, tolik členů má zhruba Asociace českých spisovatelů. Co s tím může udělat básník, mohou verše zastavovat kulky?

Silent inter arma Musae? Mlčet nemusejí, ale jejich hlas bohužel žádnou kulku nezastaví… Poezie má obrovskou váhu mravní, ve smyslu vojenském snad může povzbudit bojového ducha obránce vlasti… Ale ke kolika vojákům její hlas za války dorazí? A kolik vojáků má pro něj uši a duši?

a všechny budou bílý sníh!
Moc tomu nevěřím, že lidstvo bude jednou mávat jen bílými prapory. To by se napřed v hlučínské nádražní hospodě Bahnhof, kam chodívám na pivo, už nesměl nikdy nikdo porvat, což je čirá utopie.

V básni ovšem nejde o dějiny lidstva ani o jejich filozofii. Bílá barva sněhu prostě pozře barvy ostatní a chvíli je klid a mír… V krajině domova, nikoli ve světě! Zvrácená touha vládnout druhým nikdy bílý prapor nevyvěsí.

Mumraj barev náhle ztich
Rozhodně nezavíráte oči před básnickým mumrajem dnešního světa. Díky redakční práci na knihách básnických debutů edice Mlat v nakladatelství Větrné mlýny se neustále a dobrovolně konfrontujete s mladou poezií, a to i s autory narozenými po roce 2000. Jak na vás působí nejmladší poezie česká?

Edice Mlat je vysoce záslužná a do značné míry reprezentativní; pracuju pro ni ovšem jen jako korektor, co tu a tam udělí jazykovou radu… Nejmladší českou poezii z ní poznávám jen částečně, a netroufám si proto vynášet nad tvorbou mladých celkový soud. Z šestnácti svazků, které jsem korigoval, mi vyčnívají dva tvůrci, že jsou mi vnitřním světem blízcí: nejvíce Ondřej Krystyník, zřejmě i pro výraznou metaforiku a názvuky holanovské, a potom Eva Marie Růžena, jistěže nejenom proto, že bez okolků vyznává své katolictví… Naprosto jinou než já má životní cestu Krista Kašpar, a právě ta odlišnost mě na její poezii přitahuje… O budoucnost české poezie se nestrachuju — zvláště když o ni budou pečovat duchové, jako je spiritus movens Mlatu Dominik Bárt.

a z ticha zvolna povstává
A kam se bude poezie ubírat dále? Nevadí vám, když někteří autoři nechávají verše „povstávat“ z umělé inteligence? Adam Borzič v poslední sbírce Paví logika zveřejňuje báseň, kterou si nechal složit AI. Sice to v knize přiznává, ale nevíme, kolik jiných autorů to zatlouká.

Nedávno mi jeden můj bývalý student — bude mu pětašedesát — doporučil, abych při tvorbě básní spolupracoval s umělou inteligencí…Vyděsil mě! Nikdy, nikdy, nikdy! Stačí mi takový strojový hluk, jako je techno, vydávající se za hudbu! Poezie je výsostné území svobodného lidského ducha, lidského citu a paměti prožitého, výraz jedinečné lidské subjektivity, a takového území umělá inteligence nikdy nedobude.

trojjediná představa:
Jaká?

Ta představa vychází z oné dvojice mužských siluet na novoročence. Původní rým zněl „povstává — postava“. Ale pak se mi zachtělo odpoutat se od konkrétna lidských těl směrem k abstrakci, k trojné bytosti… Posunout se od rozdvojeného člověka k trojjedinému Bohu… A zimní běl „Léta Páně 2026“ v sobě chová zelené jaro, rudé léto i hnědý podzim.
Báseň se vlastně pohybuje na stupnici 2 — 3 — 4.

sněhobílé Léto Páně…
Anno Domini trochu jinak. Vidím jasnými barvami tropické léto na vaší pověstné chatě „Bouda“ v rodném Hradci nad Moravicí. Oslavíte narozeniny v rodišti? Anebo jinak, dá se v Brně zbavit slezské krve?

Jistě by to bylo přiléhavé, narozeniny v Boudě. Jenže má žena je právě po třetí mrtvici, děti u ní se mnou bdí, starší syn přilétá do Brna z Ameriky. Co tam nějaké narozeniny…
Nicméně: v mém už moravském těle stále koluje slezská krev!

Přijmeme ho odevzdaně,
A co se vzepřít tomu všemu? Nesnesitelnému letnímu žáru, ideám i ideologiím, tělesnému konci. Proč odevzdaně?

Vzpouru nemám v krvi. Pokorně se připravuju na smrt. Umřít bez slzy, požehnat dětem — jediná moudrost, k níž mé stáří dospělo. Jitřní světlo nového dne není samozřejmé a přijímat ho očima při probuzení znamená znovu se odevzdat životu, s radostí, že ještě trvá.

jako když se přijímá
Nemyslete si, celou třetí sloku vnímám závažně. Čtu v ní skepsi i naději pro rok 2026, ale také spoustu otazníků. Můžete jít v našem rozhovoru trochu za oponu tohoto přání?

Za oponou jsou třeba odpovědi na otázky rázu řemeslného. Jedna z možných odpovědí, nejspíš zcela nečekaná, zní: Když tvořím báseň rytmicky pravidelnou a rýmovanou, vždycky jsem ve vleku zvukových daností jazyka. Báseň je pak dobrá, nebo i znamenitá, naleznu-li k těmto zvukovým danostem smysluplné, citově působivé obsahy. V tom tkví jedno z největších básnických mistrovství. Volný verš je něco jako atonální hudba. Popření sebe sama. Ale popření verše prapůvodního, rytmem (a případně rýmem) zvukově organizovaného. Píšu i volné verše, znám jejich sílu. Jenom jsem ještě nezachytil okamžik, kdy se v mé mysli rozhoduje, zda bude mít báseň formu pevnou, nebo volnou, a nepochopil, co o tom rozhoduje.

A odpověď druhá: Jsem příliš zaujat sebou a svými blízkými, než abych do novoročního přání vkládal naděje na změnu světa… Nejsem táborový řečník, jsem intimní lyrik.

jitřní světlo očima?
Jasně, ale co s těmi slepými?

Sžívat se s nimi němou modlitbou. Pokud vůbec možno.