Čtyřikrát Venezuela

Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále ještě tma

Vystudovaná novinářka Karina Sainz Borgo nejprve vydala dvě faktografické knihy, které se věnovaly alternativní kultuře v rodné Venezuele, a teprve poté se přesunula k próze. Není náhodou, že její prozaický debut původně vyšel ve Španělsku. Právě tam Sainz Borgo ve svých 24 letech z Venezuely uprchla.

Proč se prchá z Venezuely? Román má k tomu co říct. Sainz Borgo v něm zachycuje hluboký společenský rozvrat země, která se s dnes již nežijícím prezidentem Hugem Chávezem vydala cestou socialismu 21. století. Chávez, jenž vládl v letech 1999 až 2013, sblížil Venezuelu s Kubou, Íránem či Libyí. Podařilo se mu snížit míru chudoby, zlepšit zdravotní péči a v nebývalé míře uznal nároky původních indiánských etnik. Zemi s největšími zásobami ropy na světě však také uvrhl na pokraj bankrotu a do násilné kriminality. Po Chávezově smrti v politickém experimentu pokračoval prezident Nicolás Maduro.

Karina Sainz Borgo se už ve svých reportážních knihách věnovala komplikované situaci venezuelských kulturních elit v době levicové revoluce. Hlavní postavou jejího románového debutu V Caracasu bude nejspíš stále ještě tma je čtyřicetiletá literární redaktorka Adelaida, která se po smrti matky ocitá sama. „Spolu jsme byly jako rákos nebo jistý druh aloe, které dokážou růst kdekoli. Byly jsme malé a žilnaté, skoro žebrované, snad proto, aby nás nebolelo, když nám kousek utrhnou…“ Vystačily si jedna s druhou, krátká rodinná úsečka mezi dvěma body.

Po matčině odchodu je však z Adelaidy jeden ztracený bod mezi mnoha jinými, monáda v zemi, kterou ovládají gangy a kde se přísahá hlavně na správnou příslušnost. Jeden takový ženský gang vyžene protagonistku z bytu. Jen díky šťastné náhodě nachází azyl ve vedlejším bytě mrtvé sousedky. Postupně klíčí plán přisvojit si její identitu a vycestovat ze země. Zatímco však Adelaida byla intelektuálka, sousedka žila od jednoho dílu telenovely k dalšímu. Někým takovým se má stát? Jenže podobnou devalvací během revoluce asi prošla většina venezuelské elity.

Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále ještě tma
Přeložila Lada Hazaiová
Odeon, Praha 2020
208 stran

Rodrigo Blanco Calderón: Sympatie

Také Rodrigo Blanco Calderón uprchl z Venezuely do Španělska. Ve skutečnosti z Venezuely za posledních deset let emigrovalo těžko uvěřitelných osm milionů lidí. Nejde zdaleka jen o kulturní elity, to by Venezuela musela mít ty nejširší na světě. Země se pod vládou Nicoláse Madura proměnila v semeniště kriminality a korupce, vláda svou moc udržovala díky moci armády a penězům z obchodu s drogami.

Emigrace je podstatná i pro Calderónův druhý román Sympatie, který čerstvě vydal Odeon. Česky mimochodem vyšel i ten první, jmenuje se Kniha noci, a už v něm autor mapoval úpadek venezuelské společnosti. V Sympatii volí nečekaný úhel pohledu. Všichni ti lidé, kteří ze země odcházejí, za sebou často nechávají domácí zvířata. „Když měli koupené letenky a úředník jim vrátil potvrzené doklady, když prodali rodinný dům za čtvrtinu jeho hodnoty, když dali výpověď v práci a udělali poslední kolečko po doktorech, když vzali děti ze školy, dokonce uprostřed školního roku, protože nebylo času nazbyt, když bylo všechno hotové, naposledy vzali auto a odjeli do nějakého dalekého parku. Tam zastavili, otevřeli zadní dveře a vypustili psy. A když pak psi vyskočili ven blázniví radostí, oni zadní dveře rychle zavřeli, šlápli na plyn a odjížděli pryč.“

Ze země se rozhodne zmizet také manželka vypravěče Odyssea Kana, kterému jeho tchán říká Odýsku. A právě tchán mu odkáže dům spolu s úkolem: zřídit v něm útulek pro toulavé psy, které jejich majitelé nevzali s sebou navzdory brečícím dětem do Ameriky, do Kolumbie, Argentiny ani do Španělska. Kan v Caracasu zůstal a odměnou mu snad může být, že po odchodu manželky se znovu setká se ženou svého života. Titulní sympatie ho tak pojí nejen ke zvířatům, ale i ke zvířeckosti a lidskosti jeho tanečnice Nadine. Román je to nakonec možná víc poetický a erotický než politický, ale o současné Venezuele říká hodně.    

Rodrigo Blanco Calderón: Sympatie       
Přeložil Vít Kazmar.
Odeon, Praha, 2025
256 stran

Eduard Freisler: Venezuela - Rozklad ráje

Kniha novináře Eduarda Freislera míří na ty, kdo se chtějí o současné Venezuele dozvědět víc než jen to, že jde o „zkrachovaný stát" nebo „selhání socialismu". Autor nabízí dlouhodobý pohled člověka, který zemi opakovaně navštěvoval a část času v ní přímo žil – mezi roky 2018 a 2020 působil v Caracasu jako korespondent pro několik zahraničních médií, mimo jiné Miami Herald, Christian Science Monitor a Daily Beast. Nepíše z bezpečné vzdálenosti analytika, ale z pozice svědka každodennosti, v níž se politická rozhodnutí projevují v prázdných regálech, nedostatku léků a neustálém loučení s těmi, kteří odcházejí do emigrace.

V centru pozornosti stojí strategie přežití: shánění jídla, výpadky elektřiny, únava z permanentního provizoria. Právě v těchto drobných, opakujících se situacích kniha nejpřesvědčivěji ukazuje, co znamená žít v zemi, kde se krize proměnila v normu. Venezuela se tu nehroutí v dramatických zvratech, rozpadá se pomalu, plošně, všudypřítomně vyprázdněním institucí, práva, slov i gest, která kdysi držela společnost pohromadě.

Už názvy kapitol – hlad, tma, nemoc, kriminalita, státní teror – naznačují, že jde o mapování základních podmínek existence, a ne reportážní exotiku. Za každým abstraktním pojmem se skrývají konkrétní lidské osudy a jejich způsoby, jak si uchovat zbytky důstojnosti. Prostor dostávají hlasy, které se nevejdou do politických zkratek: dětská vůdkyně gangu Liliana zvaná Caramelo, neurochirurg Edgar Sotillo operující v podmínkách připomínajících polní nemocnici, univerzitní profesor Carlos Molina, který opouští akademii a živí se farmařením. Jejich portréty jsou ilustrací kolapsu i svědectvím o tom, jak se v rozpadu rodí nové, improvizované formy sociálního řádu – gangsterské hierarchie, lékařská improvizace, návrat vzdělané střední třídy k zemědělství a zajištění základních životních potřeb.

Vedle každodennosti se Freisler vrací i k politickému a ideologickému pozadí krize. Připomíná nástup Huga Cháveze, jeho spojenectví s Kubou i postupnou proměnu demokracie v autoritářský systém založený na loajalitě a kontrole. Zvláštní pozornost věnuje mesiášskému rozměru venezuelské politiky – očekávání vůdce, který „vše zařídí“, a ochotě společnosti tuto roli přijmout. Chávez zde vystupuje jako historická postava i symbol udržovaný při životě propagandou a rituály. Napětí mezi vyprázdněným totemem a realitou prostupuje celou knihou: ideologie přežívá v heslech, zatímco skutečný život se řídí improvizací a únavou.

Významnou vrstvu knihy tvoří téma politických vězňů. Freisler popisuje osudy lidí zadržovaných tajnou službou či armádou za protesty, kritiku režimu nebo prosté odmítnutí mlčet. Scény věznění, izolace a psychického nátlaku nejsou podávány senzacechtivě. O to silněji ukazují, jak se represe stává součástí běžné zkušenosti a jak strach postupně proniká do každodenních rozhodnutí: co říct nahlas, komu věřit, kam jít. Politické násilí zde není oddělené od chudoby, emigrace či kriminality, tvoří propojené vrstvy.

Rozklad ráje tak není knihou s jednoznačným výkladem Venezuely. Spíše skládá mozaiku situací, hlasů a fragmentů zkušenosti, z nichž se obraz této latinskoamerické země postupně vynořuje.

Eduard Freisler: Venezuela - Rozklad ráje.
Deník N, Praha 2022
304 stran

Tomáš Forró: Zlatá horečka

I slovenský reportér Tomáš Forró přijíždí do Venezuely v době státního rozvratu, ale míří jinam než Freisler. Zatímco Rozklad ráje sleduje, jak se krize usazuje v každodennosti velkého města, Zlatá horečka se soustředí na jih země, do savan a lesních oblastí kolem nelegálních zlatých dolů, kde prázdné místo po institucích zaplnily syndikáty, ozbrojené skupiny a surovinová ekonomika. Jde o prostor, kde se kolaps státu přetavil v otevřené, brutální násilí. Zatímco v Caracasu se lidé učí přežívat v tichu a tmě, zde se obchoduje, vyjednává a umírá.

Forró sleduje svět zlatých dolů očima těch, kteří do něj vstoupili z nouze. Bývalí učitelé, řidiči, studenti i vojáci opouštějí města bez perspektivy a míří na jih, do krajiny savan a zalesněných údolí řek, s nadějí na rychlý výdělek. Spíš než o dobrodruhy a desperáty jde o lidi, které krize vytlačila z domova a kteří hledají poslední záchranu v rizikové práci. Práce v dolech, rozesetých v otevřené krajině i skrytých v lesních pásech, je extrémně náročná, nebezpečná a krátkodobá. Nemoci, úrazy a násilí patří ke každodenní rutině. Přesto je tu stále v oběhu naděje – že někdo vykope velký valoun, že se mu podaří vydělat a odejít. Tato naděje drží v chodu celý systém, i když většina těžařů zůstává na dně hierarchie.

Nad tímto světem stojí systém moci ovládaný zmíněnými syndikáty – kontrolují doly, vybírají poplatky, určují pravidla a trestají jejich porušení. Nahrazují stát ve všech jeho základních funkcích, od bezpečnosti po „řád". Armáda není jejich protikladem, ale jedním z aktérů tohoto systému, často spojeným s těžbou a vlastními zájmy. Moc se zde odvozuje od zbraní a přístupu ke zdrojům. Rozpad státu se tak neproměnil v chaos, nýbrž v bezohledně hierarchický a dravý systém, který funguje podle vlastní logiky. Forró ukazuje, že absence státu neznamená absenci pořádku – znamená pouze jinou, surovější formu organizace.

Silnou linii knihy tvoří střet těžební ekonomiky s domorodými komunitami. Forró se věnuje osudům Pemonů v oblasti Gran Sabana, jejichž území je postupně pohlcováno těžbou. Pokus o domobranu, která měla chránit krajinu i způsob života, končí neúspěchem – proti synové plné automatických zbraní a ekonomických vazeb nemá šanci. Domorodé komunity se ocitají v kleštích mezi syndikáty, armádou a státem, který je přítomen jen tehdy, když jde o zisk. Těžba zde ničí přírodu, sociální vazby i kulturní kontinuitu. Autor popisuje tento proces nesentimentálně, jako součást širšího mechanismu, v němž se prosazuje logika extrakce, ať už jde o suroviny, půdu nebo lidsku práci.

Forróova reportážní kniha tak ukazuje, jak se ve Venezuele paradoxně rozvíjí nová forma kapitalismu, dravějšího a bezohlednějšího než ten, proti kterému se kdysi bolivarianismus vymezoval.

Tomáš Forró: Zlatá horečka. Venezuela a pád civilizace
Paseka, Praha 2023
304 stran