Environmentální spravedlnost se u nás teprve zabydluje

Vaše kniha pátrá po stopách environmentální spravedlnosti v etnické americké literatuře. Můžete tento klíčový pojem představit i čtenářům, kteří knihu zatím neotevřeli?
Environmentální spravedlnost vychází z jednoduchého, ale často přehlíženého poznání: dopady znečištění, průmyslových zásahů nebo degradace krajiny nedopadají na všechny stejně. Nejvíce je pociťují lidé, kteří žijí v sociálně či ekonomicky znevýhodněných komunitách — a v americkém kontextu to platí zejména pro etnické menšiny.
Tento pojem se začal používat v 80. letech, jeho kořeny však sahají mnohem dál, do historie rasové nerovnosti a kolonialismu. Zároveň nejde o téma čistě ekologické. Je to spojnice mezi krajinou, společností a lidskými příběhy. A právě díky tomu v literatuře ožívá velmi silně — protože literatura umí ukázat nejen fakta, ale také žitou zkušenost, emoce i dlouhou paměť míst a lidí.

Co vás k této výzkumné otázce přivedlo?
Teprve nedávno jsem si vzpomněl, že jedním z mých prvních publikovaných překladů byl článek nazvaný „Environmentální rasismus“. Originál vyšel v časopise The Ecologist, překlad zveřejnil měsíčník Poslední generace (dnes Sedmá generace) v roce 1998. Původcem myšlenky byl ale kolega Jan Beneš, koeditor knihy, který identifikoval toto téma jako průnik odborného zaměření literárních vědců z naší katedry. Má ekokritická specializace se tak protnula se zaměřením na etnické americké literatury, kterým se věnují mé kolegyně a kolegové.

V knize analyzujete ukázky prózy, dramatu i poezie. Já jsem z vybraných děl znal jen části díla Toni Morrisonové a některé básně Ofélie Zepedy. Podle čeho jste vybírali, kterým dílům se budete věnovat?
Snažili jsme se vybrat texty, které představí co největší rozmanitost americké etnické literatury, a zároveň takové, kde je environmentální téma opravdu organickou součástí příběhu, většinou vycházejícího ze skutečných událostí. Nešlo o to sestavit „povinný seznam četby“, ale ukázat, jak různě mohou autoři z různých prostředí o krajině, zátěži či ekologických krizích psát. Proto se v knize potkává poezie, próza i drama, autoři známí i méně známí. Každý z těch textů nabízí trochu jiný úhel pohledu a jiný tón a dohromady vytvářejí pestrou mapu tématu.

A na co jste při analýzách přišli?
Ukázalo se, že literatura slouží v kontextu environmentální spravedlnosti několika účelům. Jednak poskytuje postihnutým komunitám a jejich členům platformu a hlas pro vyjádření žitých zkušeností s environmentálním rasismem. Tím tedy beletrie, drama a poezie, byť mají i jakousi dokumentární a informační funkci, doplňuje existující literaturu faktu, dodává jí lidský rozměr a emoce. Zároveň však mají námi analyzované texty také varovnou a aktivizační roli — varují čtenářstvo před vznikem a dopady environmentálního rasismu a následně jej mohou aktivizovat, ať už k osobním krokům, jako je omezení konzumace masa, nebo organizování se na komunitní či celonárodní úrovni. Například romány pojednávající o afroamerických farmářích či hispánských zemědělských dělnících představují modely aktivismu proti diskriminaci, znečištění, environmentální a ekonomické exploataci. Domorodá poezie zase aktivizuje čtenářstvo k ochraně jazyka, kultury a obecně životního prostředí domorodých komunit.

I když u nás nejsou tito autoři příliš známí, rezonují jejich hlasy za oceánem?
Některé hlasy rezonují velmi výrazně — třeba Toni Morrisonová, Octavia Butlerová nebo Ruth Ozekiová patří ke stálicím americké literatury. Jiní autoři nejsou v hlavním proudu, ale mají silné postavení ve svých komunitách a často mluví o tématech, která z hlavního proudu naopak vypadávají. Poezie v indiánských jazycích, drama o vodní krizi ve Flintu nebo román o černošských farmářích není masovou záležitostí, ale o to víc dokáže pojmenovat to, co jinde zůstává skryté.
Rezonance tedy není měřitelná jen počty čtenářů. Někdy má text největší sílu uvnitř samotné komunity, protože přesně pojmenuje její zkušenost — a tam je pak jeho dopad nejviditelnější.

Můžeme doufat, že některá z těchto děl budou přeložena i do češtiny?
Některá už přeložená jsou, jako již zmíněné Morrisonová, Butlerová či Zepedaová, jiná na svůj překlad teprve čekají. U autorů, kteří pracují s menšinovými jazyky, specifickou poetikou nebo s tématy méně známými českému publiku, je cesta k překladu o něco složitější. Věřím ale, že by si řada těchto textů českého čtenáře našla. I proto jsme do knihy zařadili první české překlady kratších ukázek — aby se ukázalo, že tyto texty nejsou vzdálené či neuchopitelné, ale naopak velmi čtivé a aktuální.

Je environmentální spravedlnost silné téma i mimo etnickou americkou literaturu?
Ano, téma samo o sobě je globální a vstupuje do literatur mnoha zemí. Etnická americká literatura mu ale dává zvláštní intenzitu, protože je často psaná z perspektivy komunit, které environmentální problémy nezažívají teoreticky, ale velmi konkrétně. Ekologie se zde často pojí s historií útlaku, s otázkami identity či sociální nerovností. Díky tomu má toto téma v etnické literatuře výraznou hloubku a autenticitu.
Také je v této souvislosti vhodné poznamenat, že environmentální spravedlnost představuje velmi významné téma i na americké politické scéně. Prosazování environmentální spravedlnosti bylo třeba pro prezidenta Bidena jednou z priorit.

Jak dlouhý má psaní o environmentální spravedlnosti vývoj — a je to fenomén americký, nebo celosvětový?
Psaní o environmentálních nerovnostech existovalo dávno předtím, než se objevil samotný termín. Lidé popisovali neférové zacházení s krajinou či zdroji už v 19. století, a někdy i dřív.
Amerika dala pojmu „environmentální spravedlnost“ jasnější strukturu a pojmenování, ale dnes jde o celosvětový fenomén. Narazíte na něj v Latinské Americe, Africe, Austrálii i Evropě. Každý region s sebou přináší vlastní příběhy, ale princip — tedy nerovnoměrné rozložení environmentálních dopadů — je překvapivě podobný.

Je možné mluvit o environmentální spravedlnosti i v českém prostředí?
Ano, i když u nás nevystupuje tak zřetelně jako v americkém kontextu. Máme své vlastní zkušenosti — ekologická zátěž některých oblastí, nedostatek vody, rozdílnou kvalitu životního prostředí mezi regiony, staré ekologické škody. Ne náhodou je environmentální spravedlnost tématem výzkumu i pro kolegy z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Ostravské univerzity. Tento fenomén sledují především v souvislosti s vyloučenými lokalitami v regionu. Obecně lze ale konstatovat, že pojem environmentální spravedlnost se u nás teprve zabydluje, ale o to víc má smysl o něm mluvit. Pomáhá pojmenovat věci, které jsme doposud vnímali spíš intuitivně.

V knize pracujete s prózou, poezií i dramatem. Je to určitý signál směrem k českým autorům nebo badatelům?
Ano, je to i pozvánka. Chtěli jsme ukázat, že environmentální témata nejsou vyhrazená jen určitému typu psaní. Mohou se objevit v poezii, která zachytí jemné proměny krajiny či smyslů, i v dramatu, které dokáže zprostředkovat krizi v přímém kontaktu.
Pokud kniha inspiruje české autory, překladatele nebo badatele, aby se tématu věnovali ve svém prostředí, budeme velmi rádi. Snad k tomu přispěla i speciální čísla českých literárněvědných časopisů věnovaná ekokritice. V roce 2022 jsem byl požádán redaktory Světa literatury, abych jako editor dal dohromady texty o ekokritickém pohledu na literaturu. O rok později totéž učinila Tereza Dědinová pro časopis Česká literatura.

V knize mě zaujal pojem „mimolidské zvíře“. Co jím myslíte?
V češtině jde o poměrně nový termín. Přichází k nám hlavně z angličtiny, kde se používá v kritických zvířecích studiích (critical animal studies). Není to jen jazyková hra — připomíná, že člověk je součástí živočišného světa, i když na to často zapomínáme.
Pojem může působit poněkud rozporně, protože člověka opět odděluje. Ale právě na to poukazuje: náš jazyk nás často nutí vnímat svět hierarchicky. Mnoho původních amerických jazyků tuto hranici nevede — místo dělení na „člověka“ a „zvíře“ pracují s kategoriemi založenými na vztazích, blízkosti a vzájemnosti. Proto lze vnímat tento pojem spíš jako podnět k zamyšlení než jako definitivní odpověď.