Slovo tělem

„Dvojjazyčná sbírka debutující brněnské básnířky Lucie L. Fišerové představuje imaginativní nahlédnutí vnitřní spirituality i nevšední tělesnosti textu.“ Už v první větě nakladatelské anotace sbírky S přesností nasekat astry je formulováno to nejpodstatnější: její dualita, dvojjedinost, neustálé napětí mezi dvěma póly: mezi zaujatým pozorováním vnějšího světa a hlubokým osobním prožitkem, mezi profánním a sakrálním v každodenním lidském životě, mezi přesným teoretickým jazykem, jímž popisuje text, a opatrným dotýkáním se „zjevení a zamlčení“. Mezi těmito protiklady splétá básnířka bohatou síť významů, která nám umožní přecházet z jednoho pólu k druhému stejně přirozeně, jako se autorka pohybuje mezi češtinou a slovenštinou.

Nejzajímavější a nejnapínavější na knize Lucie Fischerové je to, jak se během četby utváří, vrství a upřesňuje význam jednotlivých motivů. Pečlivá kompozice umožňuje čtenáři pozorovat postupné vynořování takových souvztažností a nutí ho vracet se k přečtenému, aby se ujistil o existenci těchto spojnic; básně na první pohled jednoduché získávají hloubku.

Stěžejním motivem sbírky je text. V prvním oddílu, „V korunách textu“, nám ho autorka představuje jakoby z pohledu někoho, kdo se texty zabývá každodenně a ve velkém množství. Nápaditými obrazy, ale bez výraznějšího citového zaujetí evokuje text jako něco, co houstne a tmavne, světlá a řídne před očima. Vnímá jeho vizuální stránku („někdy mám chuť / rozdrtit text jako čínskou nudlovou polévku“), zvukovou podobu i haptický zážitek při listování knihou. Mluví o vrstvení textů, o vztahu mezi texty i o kontrastu procesuálnosti čtení a psaní s dokončeností textu samotného. Nastoluje otázku smyslu neustálé produkce textů, přestože máloco už nebylo popsáno či řečeno, zatím se ale nijak nezabývá tím, jaký je obsah textů. V této fázi si i čtenář může položit otázku, zda mu Lucia Fischerová říká něco nového. Nemáme se čeho zachytit a neudiví nás, když celý oddíl ukončí pád z koruny textů.

Na začátku druhého oddílu s názvem „Milostivé léto“ nás Lucia Fischerová upoutá tím, jak dokáže zprostředkovat bohatství smyslových vjemů a přitom zůstat soustředěná na jeden okamžik: „Tisícročná lipa hučí včelami / Nie je to jeden tón, sú to všetky tóny / Stojíš v nej, vôňa je hlboká a žltá / Tú vôňu počuť, včely odnášajú lipu“. Významným zdrojem její obraznosti je podobnost věcí a struktur. V takových verších Fischerová nezapře fotografku; sluneční paprsky jí připomenou zlaté jehly, skelnou vatu či karamelové nitě.

Po chvíli čtení si uvědomujeme, že některá spojení či verše odkazují k předchozí části sbírky. Mluví se o korunách stromů, bzukot včel ve větvích lípy připomene zvuky textu, báseň o rubu a líci výšivky přiměje čtenáře znovu si nalistovat verše o textu, který „zezadu nově nedává smysl“. Jednoduché letní úkony, jako je třeba mytí a okrajování jahod a jejich prosypávání cukrem, se propojují s lidským údělem (láska, trápení) a ve verších se zprvu nenápadně, ale potom stále častěji a výrazněji objevují náboženské motivy. Nejdřív jde o přirovnání („oranti stierače“) či dvojznačné užití slov (krucifix, sakra), postupně se atributy léta proměňují v symboly tradičně užívané v náboženské literatuře (jahoda jako srdce, med, sklizeň…) a nad texty o textu a texty o létu se pomalu začíná klenout nová významová vrstva odkazující k víře a prožitkům duchovním. I poslední básně oddílu, které připomínají modlitbu a mluví o vztahu člověka, krajiny, vesmíru a víry, jsou ale zakotveny v současném a fyzickém světě, spirituální prožitky mají vždy podobu fyzického poznamenání („Rukáv rozpáraný o súhvezdia“).

Výraznou částí druhé poloviny sbírky je básnická skladba „Vstup ranou“ s výrazně velikonoční tematikou a přímými odkazy na liturgické texty. Je postavená na kontrastu smrti a života, temnoty a světla, bolesti a vysvobození. Verše jsou litanicky monotónní, výrazně se uplatňuje opakování, variování. Stěžejní motiv rány jako by se promítl i do rozlomené větné stavby; nedořečené, neúplné věty ale umožňují, aby (v duchu názvu básně) do textu vstoupil nový význam: „tvůj domov je jen tam / že není / je jenom tehdy / aby zatím“.

Poslední část sbírky, „Záhrada, kde spím“, se opět vrací k motivu textu. Vzájemná podobnost věcí a struktur, na kterou nás básnířka v celé své sbírce upozorňovala, jako by byla ozřejmena, osmyslena aktem víry a přítomností Krista: „v mäkkých nikách spresnení odpočíva Duch“. Ke známým významům se přidávají nové, z písma se stává Písmo, každý člověk je nějakým způsobem psán a také čten. Text je tentokrát představován jako živý a žitý, obyvatelný, tvárný, „telo pohltené slovom je modlitba“, „s tebou / je text večný“.