Příliš mnoho, ale ne dost

Prohlásit, že nejnovější román Thomase Pynchona není dobrý, je snadné. Obtížnější — a bolestné pro každého Pynchonova adoranta — je formulovat proč. Na román Shadow Ticket se čekalo dlouhých dvanáct let. V roce 2013 vydal autor román Výkřik techniky (Bleeding Edge, česky 2017), v němž se — na svou tvorbu nezvykle — vyjadřoval k poměrně čerstvé minulosti: útokům z 11. září 2001, a tudíž i ke konci jedné americké éry. Od roku 2013 se v Americe opět mnohé změnilo, a proto byla očekávání, zda a jak se behemot americké literatury vyjádří k současnému dění, velmi vysoká. A když držím přečtený Shadow Ticket v ruce, na mysli mi nutně tane ona Cimrmanova maxima o fázi očekávání a fázi zklamání.

Řekněme, že Pynchon udělal taktický úkrok stranou, když děj umístil do roku 1932 a do amerického Milwaukee, kde se odehrává téměř polovina románu — druhá polovina mapuje hrdinovu cestu divoce bublající střední Evropou. Vzestup německého fašismu tak sledujeme pouze nepřímo, na vtipně glosovaných setkáních pravicové americké mládeže („We’re National Socialists — so we’re socializing!“) a poté v několika zlověstných evropských epizodách. Paralely s trumpovskými MAGA „faschos“ by se tu asi najít daly, ale bylo by to hledání chtěné a nucené. Mnohem více prostoru autor věnuje například drobnokresbě milwaucké a chicagské mafie.

V evropské polovině románu pak Pynchon až obsedantně rozebírá rozpad Rakouska-Uherska a jeho důsledky, téměř k hranici nostalgického, poblouzněného snění. Českého čtenáře potěší četné zmínky o československých motocyklech nebo pasáže s mechanickým golemem Zdeňkem aneb předchůdcem robota, ale současně mu také pozvedne obočí poznámka o československých legiích opakovaně vraždících svobodymilovné bratislavské občany.

No nic, dobrá — mistr se nevyjádřil k dnešnímu stavu Ameriky, zklamání politicko-společenské skousnu. Pynchon píše především romány s historickou tematikou (nazývat jeho knihy historickými romány je asi stejně netrefné jako nazývat Hubbleův teleskop dalekohledem), k současné situaci se vyjadřovat nechce, nebo ho dokonce nezajímá, těším se tedy na literární zážitek podobný těm, jaké jsem zažíval u románů-eskapád Dražba série 49, Výkřik techniky, Inherent Vice, V. či (v menší míře) Vineland. K nim má totiž Shadow Ticket nejblíž — hrdinou je opět „malý“, nedůležitý člověk, který se vydává po stopách monstrózního spiknutí a zabředává do něj až k mentálnímu zahlcení.

A zde přichází zklamání literární. Podobný zážitek ani zahlcení hrdiny/čtenáře se nekoná. Přitom všechny potřebné pynchonovské ingredience jsou zde přítomny: neuvěřitelně plastický místní a dobový kolorit, jako vždy zmiňovaný jen letmo, jako bychom se všichni samozřejmě vyznali v topografii meziválečného Fiume alias Rijeky; záplava odborných, oborových, technických a slangových výrazů a technikálií, ať už jde o motocyklisty, kteří v dálkovém závodě objíždějí bývalé země uherské části císařství, nadšené spiklenecké radioamatéry, kteří ze všeho nejvíc připomínají dnešní nerdy, prodejce dobových vírníků, probírající nejvýhodnější poměry mezi rychlostí motoru a otáčkami rotoru, či kuřáky cigaret a doutníků, porovnávající si specifika jednotlivých značek či styly kouření; přehršle slovních hříček, často vyloženě praštěných a infantilních, zástupy postav s výstředními jmény, propracované songy a taneční čísla, nahláškované dialogy, ztřeštěný humor i transcendentální momenty… ale pořád to není dost a celé to nějak nelepí.

Hlavní hrdina Hicks McTaggart se po dlouhé pasáže v knize nevyskytuje, a když už, děj ho vleče vpřed, vzad, do stran bez jeho sebemenšího přičinění. Toto by se Oidipě Maasové, Maxine Tarnowové, Larrymu Sportellovi a dalším z výše jmenovaných knih nestalo. Ne že snad pod rozmary děje pravidelně nescházejí na tu či onu falešnou stopu, vždy se však snaží o vlastní pohyb, mají vnitřní motiv a autonomní „agency“. To vše Hicksovi zoufale chybí.

A kde je ta typická pynchonovská paranoia, na niž už má autor ochrannou známku? Kde je všudypřítomná kritika systémů, které obyčejného člověka drtí, přehlížejí, a většinou obojí? Kde je hrůza z všepronikající entropie a aspoň drobná útěcha v každodennosti, vztazích nebo dětech? K čemu směřuje ta silně avizovaná paranormální schopnost „asportace“, proč nikdy nedojde ke slovu ona s významným pomrkáváním předávaná telepatická píšťalka? Proč vedou některé dějové linky naprosto do zdi?

Vytýkat Pynchonovi rozevlátost je sice jako vytýkat chobotnici rozprostraněnost, ale přece jen, i ta chobotnice si drží svůj ladný tvar, jakkoli poddajný a proměnlivý. Je těžké připustit si, že i milovaný mistr stárne. Stěžovat si, že Shadow Ticket — vzhledem k autorovým téměř osmdesáti devíti letům věku dost možná poslední román, který za života vydá — není, co to bývalo, je ale stejně platné jako fňukat staré mamince do rukávu: „Mami, proč už ta kofila nechutná jako dřív?“ „Inu, Martínku, to víš, entropie…“