Obecní přízraky Sudet

Slezská Harta — Hartau

Po Němcích
zůstaly obecní přízraky
tonoucí v Hartě  

nejčistší dno přehrady
omílá mramorové desky
kroniky rozpustily inkousty 
do kružberských přivaděčů    
aby ji vypili Moravané

nevědí co pijí

pomník rozbité hladiny
plující v našich tkáních
rostoucích jako lymfatické vrbiny
zatopeného Karlsbergu
když se voda zakalí
všichni si stěžují

Po Němcích
I tak lze rozdělit časovou osu českých dějin. S Němci, a po Němcích. Od raného středověku s německými sousedy, po jejich násilném odsunu z let 1945 a 1946 již bez nich. Kdy jste si tyto souvislosti uvědomil?

Uvědomění by bylo přirozeně jednodušší, kdybych byl očitým svědkem tohoto předělu, ale otázky na mě začaly vyskakovat při toulkách v krajině. Člověk zná nějaký historický kontext, ale uvědomění se dostaví, až když se tématem nechá pohltit. Startovacím impulsem byl, jako asi u mnohých, prožitek genia loci. A pokud jdete vylidněným krajem a začnou na vás vyskakovat německé náhrobky anebo ruiny kostelů, hned vám začne docvakávat, že tady k něčemu došlo. První takové vážnější políbení nastalo o letních prázdninách roku 2014, kdy jsem se vrátil z Rumunska, ale stále jsem lačnil po nějakém dobrodružství. Sbalil jsem si batoh a odjel ostravskou tramvají do Vřesiny a odtud vyrazil pěšky do Bruntálu. Procházel jsem tedy Nízkým Jeseníkem, většinou v těsné blízkosti řeky Moravice. A pamatuji si, že když jsem objevil sudetský Budišov nad Budišovkou, německy Bautsch, byl jsem městečkem naprosto pohlcen. Ze všech koutů na mě dýchalo to, co jsem později identifikoval jako „genius loci Sudet“, a tak nějak mě to přivedlo pod povrch všeho ostatního. Z počátku jsem si představoval, že bych celou sbírku napsal právě o Budišově, ale nakonec jsem v knize zvolil širší záběr na Sudety.

zůstaly obecní přízraky
Oproti mé generaci jste měl výhodu, že jste vyrůstal v demokracii. Za komunismu nám ve škole o odsunu Němců neřekli nic. I když pocházím ze smíšených německo-českých rodin (otec Günter, matka Hermina), doma to bylo tabu téma. A vyhnání jsem pochopil, až když jsem na zlomu sedmé a osmé třídy (1980) tábořil s ostravským turistickým oddílem v místech, která jsou nyní pod hladinou přehradní nádrže Slezská Harty. V rámci táborové hry jsme dostali úkol vyzpovídat pamětníky a narazili jsme i na několik neodsunutých Němců. Vlastně na jakési obecní přízraky, byl to pro mě zásadní objev.

Výhodou vaší doby byl fakt, že ještě žili přeživší pamětníci v dobré kondici, existovala tak možnost přímého styku. Nevýhodou bylo tabuizování a nemožnost hovořit o věcech otevřeně. Pro mou generaci jsou přístupné všemožné materiály, od archivních pramenů až po filmové archivy. Ale také je tu mnoho autorů, které tematika uhranula podobně jako mě, a do problematiky se ponořují podle své svobodné vůle.

tonoucí v Hartě
Ono tábořiště, které bylo součástí opuštěného německého statku, se od konce osmdesátých let začalo utápět ve Slezské Hartě. Krutá tečka za odsunem, jakési zamáčknutí toho, co zbylo po Němcích, až na dno nádrže. Vy jste vodař, či spíše vodohospodář, s vodou pracujete jako profesionál a v debutu Obecní ampliony často Sudety vnímáte i přes vodu. Čím vás zaujala Slezská Harta?

Zámek, který se ztratil s princeznou pod hladinou jezera, to je klasická pohádková předloha. A my jsme skutečnými vykonavateli tohoto příběhu. Princezny bývají zakleté a čekají, až je někdo vysvobodí. A my jsme vystavěli přehrady a zakleli minulost, která by měla být rehabilitována, a to i pod hladinou Slezské Harty. Od nastolení demokracie se to také děje a témata, která byla tabu, se otevírají, takže přízraky, které zůstaly v paměti národa, můžeme zbavit kletby. Je to mravenčí práce, ale otevírají se stavidla přehrad, aby se pročistila voda, i když ze dna už téměř nic nevyzvedneme. Můžeme však zachránit odkaz. A snad i ponaučení.

nejčistší dno přehrady
Přehrada je obrovská intervence člověka na vodním toku. Odpustí někdy řeky lidem jejich touhu zaškrcovat něco, co věky věků teklo úplně svobodně?

Přehrada je zásah člověka, ale z určitého pohledu to může být nádherný zásah. Když se na celé zařízení přehrady podíváme zblízka, můžeme být i fascinováni. S rozmachem urbanizace a průmyslu na Ostravsku se výstavba přehrad stávala nutností, neboť stávající podzemní zdroje vody nedosahovaly potřebné vydatnosti. Třeba v letech 1948 až 1955 byla v Nízkém Jeseníku vybudována přehrada Kružberk a hned nad ní později vyrostla zmiňovaná Slezská Harta. Kružberská nádrž měla původně sloužit výhradně k energetickým účelům, ale posléze bylo rozhodnuto o jejím vodárenském využití, plní však i funkci protipovodňové ochrany a je i rezervoárem pitné vody. Pokud už by neměl přijít žádný déšť, v Moravskoslezském kraji bychom díky přehradám vydrželi s vodou celé tři roky.

První osobností, která si pohrávala s myšlenkou využití vody v této oblasti, byl podnikatel Carl Weisshuhn (1838—1919) z Budišova nad Budišovkou, tohle městečko už jsem připomenul. Mimochodem to byl též pradědeček Joy Adamsonové, která sepsala slavné příběhy o lvici jménem Elsa. Na svých cestách po Americe se dokonce Weisshuhn setkal s Edisonem, jenž mu nabízel profesní partnerství, nicméně pro mě je důležitý jeho projekt přehrady Kružberk z roku 1911. Zajímavé je, že jeho práci a odkaz rád připomínal i skutečný budovatel současné kružberské přehrady Jan Čermák. Než ovšem Čermák nádrž postavil, prožil si nacistický pracovní tábor, zatímco jeho manželka skončila v Terezíně. Oba válku přežili.

omílá mramorové desky
Symbolika zatopených či jinak zničených sudetských hřbitovů. Před čtyřmi lety se krnovská radnice pokusila zničit opuštěné německé pohřebiště v místní části Chomýž, ale tohle se děje v pohraničí pořád dokola. Jak vnímáte neúctu k někdejším německým sousedům?

Věřím, že se to postupně mění.

kroniky rozpustily inkousty
Voda, papír a písmo, ten dotek je třeba při povodních smrtící, voda vždy zvítězí. Ale vy asi narážíte na to, že v Sudetech se všechno německé ničilo i bez vody.

Nebyli to jenom nacisté, kteří museli pykat a přijmout zúčtování, ale převrhlo se to v pohrdání němectvím jako takovým, odsunuti byli i přeživší židovští Němci. Přetrhla se staletá pupeční šňůra a do vesnic byli naverbováni noví občané, kteří neměli žádnou svázanost s místem a tradicí. Divoká doba.

do kružberských přivaděčů
Jakožto vodohospodář asi znáte i nitro těch přivaděčů. Jaké to v nich je?

Za socialismu se stala tragická nehoda, kdy vodař spravoval na přivaděči svar, rozžhavené potrubí prasklo a tlak ho obrovskou silou vtáhnul dovnitř. Síla vody a tlaku jej nesla mrtvého stovky metrů přivaděčem. Když stojíte v odstaveném potrubí, uvědomíte si tu energii i množství vody, které tudy protéká.

aby ji vypili Moravané
Sudetská voda jakožto životodárná tekutina teče i v Ostravě a na Ostravsku. Kde všude? Určitě nežádám jen technickou odpověď.

Sudetská voda teče dokonce až do Polska, kde z výtlačné stanice v Petrovicích u Karviné proudí do více než osmdesátitisícového města Jastrzębie-Zdrój. Na 95 procent dodávané vody v Moravskoslezském kraji pochází z povrchových zdrojů, přičemž celý vodohospodářský systém je tvořen několika přehradami. Beskydskými nádržemi Morávka a Šance a poté Kružberkem v Nízkém Jeseníku, který je napájen Slezskou Hartou. To vše tvoří obrovskou zokruhovanou síť. Vodou z Morávky je třeba zásobován pivovar Radegast a takto se naše voda dostává do celého světa. Voda z historického moravsko-slezského pomezí se ovšem v síti různě promíchává, takže je to i multietnografická voda, která nabírá také různé místní zdroje.

nevědí, co pijí
Možná nevědí, vy jim to připomínáte. Jakou čekáte odezvu? Teď se trochu ptám i na důvod, proč sbírka Obecní ampliony vůbec vznikla.

Pracuji s atmosférou prostoru, který na mě doléhá a chci si jej uchovat jako básnickou fotografii. Ze samotného prostředí posléze vyvstávají historické otázky, které jsou až druhotným bádáním a doplněním onoho celkového kontextu. Ty staré hroby, hradby či zchátralé statky vytvářejí kouzlo, jež zachytávám. Podobně jako když proteče řeka, tak zachytí nánosy bahna, napadané listí a odhozené smetí. Co si s sebou takto odnesu, o tom napíšu zprávu. Pak když to předčítám, vidím v tom myšlenky a přesahy, které dokážou nabourávat lidské stereotypy. A ano, je v tom i revolta proti současnému světu, je v tom pokus rozdrtit tupou lebku a vysvobodit hlas duše ze zajetí. Hlavní důvod vydání sbírky byl poněkud praktičtější, chtěl jsem nějakým způsobem uchovat text a případně nabídnout obsah čtenářstvu. Teď je vše venku. A co se bude dít, to už je nad moje úmysly.

pomník rozbité hladiny
O vydané knize se často mluví i tak, že autor po sobě aspoň něco zanechá.

Potřeba napsat knihu je asi nějaká úchylka, každopádně člověk má různé druhy výpustí, no a já jsem našel psaní. Našel jsem možnost, jak se odkalit. A také jsem si uvědomil, že žiju ve vlastním časovém pásmu a že mi běžná komunikace nedává prostor ani čas, abych se vyjádřil podle toho, jak uznám za vhodné. Více mě baví psát, mluvení mě vysiluje a v konverzaci neustále narážím na bariéry protějšků, kteří mě často vyvádějí z klidu a soustředění. Každý má svůj názor, to respektuji, ale nebaví mě se s nimi konfrontovat.

plující v našich tkáních
Po zhruba sedmi stech letech společného soužití se český národ vlastně ani nemohl zbavit německé krve, jak si přáli aktéři odsunu v roce 1945. Při tak dlouhém sousedství v jedné vlasti má snad každý našinec i německou pokrevní přízeň. Jak to máte s němectvím vy?

Říkal jsem si, že až vydám sbírku, půjdu po stopách předků a vytvořím rodokmen. V rodině jsem asi jediný, kdo má ambice něco zachytávat a po něčem pátrat. Mám příjmení Grac, co to však znamená, je stále přikryto rouškou tajemství. Odkud migroval můj rod, je zatím záhadou, všechny povrchové stopy ale v tuto chvíli vedou na Slovensko. Že podvědomě inklinuji k Sudetám, může taky něco znamenat, vše se teprve ukáže.

rostoucích jako lymfatické vrbiny
V některých dějinných etapách se možná snažíme, ale vždy znova bývá systém toxikován vyhroceným nacionalismem, který se již tolikrát stal politickým podpalovačem nenávistí a válek.

Když se začnou bortit staré jistoty, chceme si je nějak uchovat. A někdy i reflexivně vezmeme nůž a bráníme je. Nacionalismus na mě působí jako převrácená láska k vlasti. Nemyslím si, že národní cítění je špatné, jen musí vyvěrat z dospělého rozumu, pokory a lásky. Typický Čech je velký posměváček, který má vyhraněnou pravdu na všechno. Nese si v sobě jakýsi černobílý svět. Zabili jsme boha, zabíjíme masarykovské myšlení a touto plesnivinou jsme zašpinili i pojmy jako vlastenectví a národ. A nakonec to ani není o nacionalismu, je to spíše záležitost pokaženého člověka.

zatopeného Karlsbergu
Karlovec. I tam jsme při plnění toho táborového úkolu na počátku osmdesátek našli nějaké Němce ze smíšených rodin, ale i Řeky, volyňské Čechy nebo Slováky. Jak prostřednictvím vody vnímáte zatopený Karlsberg?

V Karlovci zůstal stát kostel svatého Jana Nepomuckého, pouhých dvacet metrů od hladiny Slezské Harty. Stojí tam jako archa očekávající věčné vody, které zaplaví celý svět. I voda z tohoto místa putuje do nádrže Kružberk, posléze raženou štolou do úpravny vody v Podhradí a nakonec přes další rozvody ke spotřebitelům. A když si doma napustím vodu z kohoutku, mohu konstatovat, že piju i vodu z Karlsbergu.

když se voda zakalí
Každá zakalená voda se přece někdy odkalí, anebo ne?

Všechno nakonec dobře dopadne, o tom vypráví mnoho pohádek, prastarých proroctví či mýtů. I zakalená voda v potrubí značí mnohé. Například že došlo k havárii, která je sama o sobě negativní, ale od toho tu jsme, abychom vše dali do pořádku. Problém vyřešili a špatnou vodu odkalili. Je to moje práce i poslání.

všichni si stěžují
To je něco jako národní zvyk. Proč?

Asi bychom potřebovali vakcínu, která by nás přivedla k pokoře. Na nástěnku bych vyvěsil biblické ponaučení: Trám ve vlastním oku nevidíš, ale třísku v oku bližního svého ano. O Vánocích jsme s kolegy museli opustit teplo domovů a rodiny, abychom opravili havárii potrubí v Třinci. Namísto vstřícného přijetí od místních, kterým netekla kvůli nehodě voda, se nám dostalo nadávek a nevraživosti: „Co si to dovolujete, zastavovat vodu bez ohlášení!“ Jenže porucha se nedá předem ohlásit. Auto taky neřekne dopředu, že se pokazí.

Michal Grac: Obecní ampliony
Dobrý důvod, Stará Říše 2025
72 stran

Michal Grac
Rodinné kořeny má na Slovensku v Košicích a Turzovce. Vyrůstal v prostředí ovlivněném prací svých rodičů. Otec byl havíř a maminka švadlena. Část mládí prožil v podhůří Orlických hor, v obci Lukavice, kde se setkával s krajinou Sudet. Vyučil se instalatérem a truhlářem a po škole nastoupil do vodáren jako pátrač a proutkař. V roce 2023 se stal finalistou Literární soutěže Františka Halase. Publikoval v Hostu, Protimluvu a dalších časopisech. (zdroj životopisu: https://dobryduvod.cz/)