Proti iluzím

Edice Střed nakladatelství Prostor prošla za více než třicet let své existence proměnami jak vizuálními, tak obsahovými. Velmi dlouho přinášela práce prozaické a esejistické, převážně překladové. V roce 2021 u ní nastal zásadní dramaturgický obrat a zařazované tituly mají zacílení historicko-civilizační. A takovými jsou i dvě práce, které edici rozšířily koncem loňského roku a jejichž námětem je ruská politika a společnost převážně v jednadvacátém století. Jednou z nich je soubor textů ruského exilového spisovatele Michaila Šiškina nazvaný Mír nebo válka. Rusko a Západ, druhou pak tenký, znepokojující a diskutovaný spis německého profesora politologie Carla Masaly Když vyhraje Rusko. Možný scénář.E

Co se stalo
Prozaik a esejista Michail Šiškin (1961) žije od poloviny devadesátých let ve Švýcarsku, píše rusky i německy, česky z jeho díla vyšel v roce 2013 epistolární milostný román Listář. Soubor dvanácti textů shrnutých do svazku Mír nebo válka autor napsal německy pro jeden sborník vydaný roku 2019. Po zahájení plnohodnotné rusko-ukrajinské války mnichovské nakladatelství Wilhelm Heyne Verlag seznalo, že Šiškinovy texty nabyly nové aktuálnosti, spisovatel k nim připojil předmluvu a vznikla samostatná publikace.

„Opotřebovaný organismus potřebuje nové vlastenecké stimulanty. Logika války se řídí vlastními zákony. S jistotou lze říci, že v blízké době uvidíme nové vojenské konflikty a lokální války. To zaručí další konfrontaci se Západem a ještě větší izolaci země. Moc se dál bude snažit o diplomacii ostrých loktů, schovávat se pod jaderným deštníkem a občas svět otrávit novičokem.“ Tato slova Šiškin napsal v textu Futurum I, v jednom ze dvou závěrečných příspěvků knihy, v nichž podává svůj náhled na možný vývoj Ruska. Příští roky mu daly za pravdu. V textech předcházejících oněm dvěma předpovědím ovšem cílí především na minulost, potažmo současnost ruského prostoru a státu.

Nynější stav důsledně odvozuje od historie mocenských zvratů na územích, která Rusové považuje za bytostně svá. Ta zhruba tisíc let trvající historie je prostoupena násilím. Dá se jistě namítnout‘, že násilí prostupuje celou evropskou historií, a historií vůbec, ale Šiškin píše o specifikách Rusi a Ruska. V knize průběžně pracuje s termínem ulus, označujícím určité údělné území, které spravuje člen vládnoucí dynastie. Pojem odkazuje na středověkou mongolskou Zlatou hordu, která do sebe Rus začlenila a chánova klika nechala ruská knížata dělat pro něho špinavou práci. Ruská elita si tak, tvrdí autor, osvojila etiku nevolníka. A i když mongolská říše nakonec padla, princip ulusu v ruském živlu již zůstal „jak z hlediska systému vlády, tak z hlediska mentality“. A ulusem je i současné Rusko, chánem pak Putin, tak jako jím byl třeba Stalin.

Není tu prostor pro výčty Šiškinových výkladových nuancí pro epochu předcarskou, carskou, bolševickou i postbolševickou, avšak vždy je to výklad pojmenovávající věci trefnými a znělými formulacemi. Ačkoliv líčí vesměs hrozné věci, je svým způsobem radost jej číst – je to prostě dobře a ostře napsané. Tímto uměním formulovat má Mír nebo válka blízko k jinému svazku publicisticko-esejistických textů ruského spisovatele, k titulu My. Deník pádu Dmitrije Gluchovského (ten česky vyšel pár měsíců předtím). Šiškin připouští, že existují v podstatě dva ruské národy v jednom státě: jeden hledí na svět evropskou optikou a upíná se k demokratickým myšlenkám, ovšem výrazně početnější je ruský národ, jenž žije s představou, že všichni jsou proti němu a Rusko se drží navzdory tomuto ohrožení a nepřátelství coby jedinečný ostrov.

Michail Šiškin střídá rovinu velmi osobní, kdy hovoří o svém otci, který se zdevastoval vodkou zřejmě i proto, co jako voják zažíval během druhé světové války, vzpomíná na své uhranutí literaturou v mládí a jmenuje autory, kteří na jeho představu, jak se také dá psát, měli určující vliv (na prvním místě asi Max Frisch). Současně Šiškin umí být velmi věcný, historizující, politologizující. V různých variacích formuluje aspekty moderního autoritářství. Protože primárně oslovuje západní publikum, podle potřeby volí edukativní tón, kterým přibližuje rozdílné používání jazyka (v Rusku slova slouží k maskování činů) nebo přibližuje, jak tytéž pojmy znamenají úplně něco jiného na Západě a něco v Rusku, například soukromé vlastnictví (když si Kreml usmyslí, vlastnictví vás násilím zbaví). Některá srovnání možná působí až šokantně, ale mají racionální jádro: Když Hitler nenáviděl, třeba Židy, dával to veřejně a upřímně najevo, zatímco Stalin proti Židům veřejně neřekl ani slovo, ale likvidoval je také. Když nacisti mučili uvězněné, chtěli z nich vytlouct pravdu o odporu proti nim, zatímco bolševická NKVD z mučených chtěla dostat lež – přiznání k činům, která neudělali a udělat nemohli.

Co možná nejstručněji lze svazek Mír nebo válka charakterizovat tak, že barvitě a řadou argumentů sděluje: Zanechte všech nadějí vy, kteří doufáte, politická kultura Ruska by se mohla rychle obrodit, jen by jí nesměl vládnout Vladimir Putin.

Co by se stát nemělo
Kromě toho, že je Carlo Masala (1968) profesorem politologie na Fakultě sociálních věd mnichovské Univerzity Bundeswehru, je rovněž bezpečnostním poradcem. Pracoval v římském zastoupení NATO, poskytuje poradenství ministerstvu obrany Spolkové republiky Německo. Na základě těchto kompetencí sepsal a vloni v Německu se značným ohlasem publikoval „možný scénář“ pro dění na evropském kontinentě v nejbližších letech. Titul Když vyhraje Rusko napovídá, jakou variantu vývoje autor načrtává.

V úvodu Masala upozorňuje, že předkládá pouze jednu z možností, jak by se situace mohla vyvinout, nestaví se do pozice proroka, jde mu o to „podnítit publikum k zamyšlení, k souběžnému uvažování a hledání dalších souvislostí“, přičemž „podobné scénáře se většinou inscenují proto, aby k jejich naplnění vůbec nedošlo“. Neboli: sepsal popularizační verzi toho typu expertíz, které vznikají v centrech národní bezpečnosti. „Do hlavní linie textu jsou rozptýleny scény a dialogy, které čtenáři umožňují cítit se jako zúčastněný pozorovatel. Krom toho je celý vývoj podán značně zhuštěně,“ formuluje autor specifika své knižní, lidovější verze „možného scénáře“. Však také text má parametry dramatického vyprávění, ne-li thrilleru. Komponován je prakticky po beletristickém způsobu. V názvech stručných, akčně vyprávěných kapitol stojí základní údaje: místo, datum, někdy i konkrétní čas – a pak už následuje drama oněch hodin. Události se odehrávají paralelně, v různých centrech moci, v Bruselu, Moskvě, Pekingu, Washingtonu… Úvodní kapitola nese název Pobaltí, za několik let a Masala v ní položí na stůl tento potenciální incident: 27. března 2028 jednotky ruské armády anektují estonské město Narvu a ostrov Hiiumaa, vojensky strategický bod v Baltském moři. Členská země NATO tedy byla napadena. Co tomu aktu předcházelo? A co nastane?

V následující kapitole německý stratég líčí jednání „o tři roky dříve“ –Ukrajina podepisuje v Ženevě kapitulaci. To by měl být rok 2025. Jenže my nyní reálně píšeme první měsíce s letopočtem 2026 a Ukrajina žádnou kapitulaci nepodepsala ani nepodepisuje, statečně se drží. Znamená to, že Masala předkládá zastaralou a lacinou alternativní historii? Nikoliv: autor „jen“ bez iluzí domýšlí, co by přinesla prohra Ukrajiny, pokud by Západ tu zemi ponechal napospas imperiálnímu sousedovi. A svým mobilizujícím spisem sděluje: Pokud si myslíte, že Kreml by po porobení Ukrajiny přestal s agresí vůči jiným státům, žijete v iluzích. Jen co se by Moskva otřepala ze ztrát a pochopila, že transatlantický blok není jednotný a zdráhá se rázné akce, v Kremlu poroste apetit demonstrovat světu, že Rusko je velký globální hráč. S kým a jak se spřáhne, co provede, aby politicky a vojensky zaměstnalo Západ, čímž odvede pozornost od příprav invaze do Estonska, není zde nutné popisovat, je lepší si Masalu přečíst.

Autor příběh o Rusku, které v příštích letech sice nemůže „kolektivní Západ“ vojensky porazit, a přece najde cestu, jak jej ponížit a zatlačit do kouta, skládá z nyní vysledovatelných tendencí a postojů projevujících se v EU a USA. Sílící populistická hnutí, nekompatibilní stanoviska unijních států, evropská neochota rázně investovat do bezpečnosti a z toho plynoucí ústupová taktika vůči Kremlu (co kdyby nás Rusové zasypali balistickými raketami?! – vždyť proti nim nemáme vybudovanou obranu). Washington sleduje vlastní zájmy, kvůli provinčnímu městu a ostrůvku situovaným kdesi v dálavách nebude riskovat tvrdý konflikt s Kremlem, takže zarazí aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně. Každý jede sám za sebe. Nad textem nezažíváte příjemnou dráždivost alternativních dějin, kdy víte, že věci se již nějak odehrály a nyní si jen pohráváte s tím, co by bývalo bylo, kdyby… Tady jde o dnešek a věci příští, přičemž kniha stojí na uvažování, že pokud se evropský kontinent neprobere, pokud razantně nezmění své uvažování a návyky, pokud se v něm neprobudí kolektivní odolnost, může se zanedlouho zatraceně divit.

Číst krátce po sobě knihy Michaila Šiškina a Carla Masaly není útěšný zážitek. Šiškinova analýza ruské minulosti a přítomnosti a Masalou uvažovaná varianta budoucnosti se nezamýšleně doplňují a vytvářejí zcela neiluzorní dvojblok vůči iluzím o povaze ruské politické moci. S takovou čtenářskou výbavou o něco lépe porozumíte tomu, proč se Kreml chová tak, jak se chová, proč s Ukrajinou válčí a nepřeje si její demokratickou existenci, proč systematicky devastuje její infrastrukturu a cíleně zabíjí civilisty. Obě knihy, každá svým způsobem, nastiňují logiku ruských ambicí i strachů, ruskou existenciální dvojdomost: pyšné představy o své vlastní velikosti a vyvolenosti, ale i mindráky, pocity méněcennosti a podezíravost. A pak je zde ještě jeden aspekt: totiž aktuální stav světa, pořádků, které se mění v přímém přenosu, pod rukama, v nichž držíte Šiškinovu nebo Masalovu knihu. Politické i ekonomické turbulence, kterými je zmítán euroatlantický civilizační okruh (především kvůli nevídaným způsobům pána Bílého domu), hrají Rusku do karet, prodlužují životnost jeho současné vládnoucí garnitury a činí východní křídlo NATO, o němž píše Masala, zranitelnější. Při nevyzpytatelnosti vývoje nelze vyloučit, že by to s reakcí na případný vpád do Pobaltí vypadalo ještě hůř, než to varovně rýsuje německý expert. Transatlantické vztahy jsou nyní chvílemi chladné jako Grónsko, o něž se začala hrát vysoká politická hra, přičemž ruský ministr zahraničí hlásá, že Grónsko je pouhá dánská kolonie, a že největší ostrov světa je pro americkou bezpečnost stejně důležitý jako je Krym důležitý pro bezpečnost Ruska. Na tohle by možná byla krátká i představivost Michaila Šiškina a Carlo Masaly.

Autor je kulturní publicista a kritik, editor webu ČT art

Michail Šiškin: Mír nebo válka. Rusko a Západ
Přeložil Rudolf Řežábek. Prostor, Praha, 2025, 224 stran.

Carlo Masala: Když vyhraje Rusko. Možný scénář
Přeložil Martin Pokorný. Prostor, Praha, 2025, 136 stran.