Nejzavšivenější ze zavšivených

„Když měli koupené letenky a úředník jim vrátil potvrzené doklady, když prodali rodinný dům za čtvrtinu jeho hodnoty, když dali výpověď v práci a udělali poslední kolečko po doktorech, když vzali děti ze školy, dokonce uprostřed školního roku, protože nebylo času nazbyt, když bylo všechno hotové, naposledy vzali auto a odjeli do nějakého dalekého parku. Tam zastavili, otevřeli zadní dveře a vypustili psy. A když pak psi vyskočili ven blázniví radostí, oni zadní dveře rychle zavřeli, šlápli na plyn a odjížděli pryč,“ píše venezuelský spisovatel Rodrigo Blanco Calderón v jedné z těch silnějších pasáží románu Sympatie, který vyšel jako již 294. svazek Světové knihovny Odeonu v překladu Víta Kazmara. Vzhledem k tomu, že z Venezuely sužované inflací, korupcí a kriminalitou v posledních deseti letech emigrovalo téměř osm milionů lidí, opuštěných psů na ulicích zůstaly spousty. Musejí se o sebe postarat sami jako všichni ostatní, jen výjimečně se jim dostane milosrdenství pomocné ruky, která naplní misku, nebo dokonce podrbe za krkem. Ale právě o tom Calderón vypráví — o snaze zřídit v jednom starém domě uprostřed Caracasu psí útulek pro čtyřnohé oběti Madurova režimu. 

Také Rodrigo Blanco Calderón (1981) je emigrant. Není známo, zda za sebou v Caracasu i on nechal nějaké psisko, od roku 2015 každopádně žije v Evropě. A jisté biografické pozadí jeho již druhý román celkově a také druhý přeložený do češtiny vykazuje: autorovi rodiče ve Venezuele zůstali a údajně skutečně založili nadaci pro opuštěná zvířata. V románu tito nejposlednější z posledních a nejzavšivenější ze zavšivených nabývají až spasitelských kvalit: „Jsou jako Kristus, pomyslel si Odysseus (…) Nesou lidskou bolest, ale nemusejí podstoupit ukřižování, nemusejí trpět. Stačí jim jejich ocasy, kterými vrtí jako šílení, a soustřeďují kolem sebe elektromagnetické vlnění radosti. Psi jsou jako Kristus, ale blázniví.“

Jako námět to nezní vůbec špatně. Už ve svém prvním románu Kniha noci (č. 2017) Calderón čtenáře zavedl do současné Venezuely, podobně jako jeho kolegyně-emigrantka-spisovatelka Karina Sainz Borgo v knize V Caracasu bude nejspíš stále ještě tma, která rovněž vyšla v Odeonu. Jenže dobrý námět ani kulisy země ze zpravodajství samy o sobě na plnotučný román nestačí. Co dalšího Calderón nabízí?   

Na začátku se zdá, že vypravěč románu Odysseus, řečený Odýsek, má v životě slabost pouze pro několik věcí: svou milenku, psy a klasické filmy. Z nějakého důvodu se však oženil, a to s dcerou záhadného generála s vazbami na nejvyšší místa, který má špatné vztahy se svými dětmi. Syn Paul žije v Evropě a nedostavil se ani na matčin pohřeb, dcera Paulina s otcem nemluví a několik let po uzavření manželství s Odysseem se i ona rozhodne emigrovat. Odysseus zjišťuje, že generál je ve skutečnosti překvapivě dobrosrdečný chlapík, tedy s výjimkou vztahu k vlastním dětem, jež tituluje jako „ty dvě obludy ze zkumavky“. Co víc, v Caracasu vlastní nemovitosti, a než sejde ze světa, projeví přání, aby jeho dům zvaný Argonauti posloužil jako zmíněný psí útulek. To se nelíbí Odysseově exmanželce Paulině, která se pustí do právní bitvy, jež postupně přerůstá v kriminální intriky a nakonec si vyžádá oběti na životech v řadách lidí i psů. Ve volných chvílích Calderón odhaluje spletitou historii domu, rodiny, služebnictva a domácího zvířectva, historii, která se dotýká samotného osvoboditele země Simona Bolívara — nebo zase alespoň jeho legendárního psa Nevada. 

Pokud se o Sympatii něco dá říct s jistotou, tak nejspíš to, že jde o román mimořádně nevyrovnaný. Působivé pasáže citované výše se topí v banálních dialozích plných úmorných uvozovacích vět. Kriminální zápletku škrtí značná autorská libovůle, která umožňuje, aby se klíčové informace prostě objevovaly v tu pravou chvíli. Zejména v první třetině románu je čtenář svědkem několika silných erotických scén, jenže smyslové napětí velmi rychle opadá, a to nejen co se týče fyzické lásky, ale fyzického světa vůbec. Román jako by se postupně odehrával čím dál víc na papíře, bez snahy autora cokoli skutečně popsat, evokovat, vystihnout nebo k něčemu proniknout. A vhledem k tomu, že příprava útulku nakonec zabírá jen málo prostoru, není příliš zřejmé, co je emoční jádro knihy, přesněji řečeno, zda vůbec nějaké má. Množství kulturních odkazů, které začíná jmény Odysseus nebo Argonauti, pokračuje probírkou italské kinematografie a vrcholí linkou, v níž se odpovědi na záhady minulosti hledají v románech Elisabeth von Arnim, román bohužel před výslednou průměrností nezachrání.