Za Alenou Kučerovou do Lhoty

Dopoledne v pátek 23. ledna jsme seděly s Marií Blabolilovou v jejím ateliéru a naplánovaly, že jen co trochu povolí současné mrazy, vyrazíme za Alenou na návštěvu. Ne již do Lhoty, jako tolikrát předtím, ale do Mělníka, kde Alena Kučerová již pár let přebývá ve zvláštním polosnu mezi dvěma břehy v přívětivém seniorském domě s lékařskou péčí. Vždy jí udělají radost sladké zákusky. Z obcování tam někde se vracívá skrze růžovou chuť punčáku mezi nás. Do Mělníka už za Alenou nepojedeme. Ten pátek na druhém břehu zůstala. Nebude se vracet.

Pro mne zůstává ve Lhotě. Do domku po prarodičích v malé vsi v Polabí, krajině s vysokými mraky holandských mistrů, které najdete na jejích grafických listech, se odstěhovala v roce 1996, kdy přišla o ateliér a tiskařský lis.

Umělkyně, která je zastoupena v řadě významných sbírek v Česku i zahraničí včetně slavné sbírky současného umění pařížského Centre Pompidou, bydlela skromně. Zároveň její život ve Lhotě, ač se sem dostala vývojem událostí, nabral svým způsobem tvaru vědomého uměleckého gesta. Domek je opravdu malý, dvě místnůstky, v první se žilo, vařilo a spalo. Kanape, stolek s židlemi pod oknem, knihovna, kredenc, sporák, kamínka. Nad kanapem fotografie rodičů a prarodičů. V té druhé se nebydlelo. Místnůstka studená jako ložnice ze starých časů. Zde se prohlížely uložené matrice a nové obrazy, pokud nebyly vedle v kůlně. Žádné ústřední topení, zavedená voda prý do tohoto domku nepatří. Alena takovou inovaci striktně odmítala. Pumpa je přeci na dvorečku. Na bíle prostřené stoličce ve středu první místnosti vždy smaltované umyvadlo s čistou vodou a ručník.

Malá zahrádka, obehnaná plaňkovým plotem. Výběh pro slepice (Alena jim říkala něžně a s úctou, kterou měla ke všem živým tvorům, slepičky a udělala jim pro zábavu spoustu žebříčků, připomínajících bludiště M. C. Eschera) během posledních let pomalu ztrácel na osazenstvu. Zprvu hosta „vítal“ kohout, jeho místo bylo na stoličce pod zrcadlem zvenku vedle vstupních dveří do domku. Jednou jsem přijela, pod zrcadlem nikdo nehlídal. Dostala jsem komentář: Už jsou jen dvě, kohout je zakopaný támhle pod keřem, tak nenesou, jen jedno vajíčko denně, už jim ale nového nebudu pořizovat. Pojď dál. Alenu sentiment nedoběhl. Jedna z jejích posledních kreseb byla Pocta poslední slepici.

Záhonky a záhonečky, barevné květinové kompozice mezi cihlovými stavbičkami. Site specific, o kterém se takto nemluví a není k vystavování: Ty si skládám pro kytky a pro sebe k radosti, nepředváděla bych je jako umělecký dílo. A třeba ten rozpadlý plot bych mohla vystavit lehce, jak je svázaný drátem, ale on je svázaný, aby se nerozpad´. Prostě s ním pracuju, ráda drátuju všecko, co se mi rozpadá, ale to přece nebudu vystavovat… no prostě tímhle se nezabývám. Potřebuju, aby mé věci vyjadřovaly nějakou duchovní radost nebo svobodu. Květiny a právě tenhle citovaný plot se ocitly na jejích výšivkách.

Poprvé jsem do Lhoty dorazila právě s malířkou a grafičkou Marií Blabolilovou, její kamarádkou. Marie tehdy přivezla várku bavlnek, které Alena proměňovala v ony pověstné, jako drahokamy zářící květinové výšivky. Od oné první jarní návštěvy jsem byla ve Lhotě mnohokrát. Návštěvy měly svůj řád: obchůzka zahrádky, čaj, probralo se, jak se nám daří, něco vzpomínek. O rodičích, tatínkovi — agentu-chodci. K obědu piroh a po něm přišlo na umění.

Byla hrdá. Vědoma si sebe. Umělkyně v pravém slova smyslu. S citem i egem. Když mluvila o umění výšivky, tak řeč byla o vznešenosti, vyšívání nazývala uměním královen a klášterních sester. Žádná podomní jen tak ženská práce. Jejím krédem bylo nedělat ošklivé věci. Nechtěla vlastními starostmi zatěžovat starostmi beztak obtěžkaný svět.

Vracívaly jsme se k Christianu Morgensternovi. Mnohokrát ilustrovala jeho básně, nikoli pro nakladatele, ale pro sebe. Recitovala ho zpaměti. Vzrušovala ji jeho poezie, existenciální šibalství, jeho básně přirovnávala ke konkrétnímu umění. Byl jí blízký pohyb mezi protipóly hravosti a humoru a filosofické hledání básníka, který žil v neustálé připomínce vlastní smrti. Ale nejpřímější spojka mezi Alenou, která opustila město, starala se o zahrádku, osedlala si koně a stavěla svým slepičkám kratochvilné žebříčky, a básníkem, kterého ovlivnil Friedrich Nietzsche a antroposof Rudolf Steiner, byla láska k přírodě.

Později přišla řeč také na smrt. Na zahradě pravidelně každým rokem kvetl vysoko rostlý keř rozmarýny. Jednou jsem přijela a při obchůzce mi Alena lakonicky sdělila: Musela jsem ho vykopat, taková škoda, letos zmrzl. Pomalu se loučila se svojí zahrádkou, Květuška z Hrubínovy pohádky po letech. Chystala se. Někdy drsně, někdy zvesela, vždy vážně: V lesích jsou taková zvláštní místa, kde myslivci krmí kance. Tam leží všecko možné, i kosti zvířat. A ti kanci všechno sežerou. Takže by nebyl žádný hrob potřeba. A zůstala bych v přírodě. Přirozený kar. Rozesmála se při té představě a oči, které když jí svítívaly tu radostí, tu spiklenecky, tu šibalstvím, se jí teď rozsvítily zvláštní radostí.

Její poslední tvorbu představují subtilní kresby tužkou na staré kartony ze zadních desek rámovaných paspart. Připisovala jim velkou váhu. Popisovala, jak k sobě nechává linii přicházet, ta se samovolně odvíjí a ona ji pak již „jen“ zaznamenává. Vnímala ji jako návrat po spirále, která se odvíjí stále dál z tady a teď, nikoli jako opakování.

Mezi těmito s nadsázkou „automatickými“ kompozicemi se mi naléhavě vynořuje kresba, na které se na mořském útesu nad vlnami objevuje záhadný pes. Připomíná kompozicí i náladou psí potvoru z pozdních černých maleb Francisca Goyi. Alena má ke své obludě příběh: Vylezl sám, kresba se rozvinula z mého vědomí sama. Ptám se, jak to, že má otevřenou, vyjící tlamu? Říká mi, ať už skočím do toho moře… nutí mne do tý nirvány…

Alena ještě nějaký čas na útesu nad mořem čekala, až to přijde samo, jako ta linie.
Půjčím si, teď, Alenko, pro sebe na závěr tvoji odpověď na moji otázku, zda tušíš, jaké budou, budou-li, další tvé obrazy:
Vůbec nemůžu říct, že bych měla momentálně něco v hlavě. Nebudu se opakovat, zkrátka, musíme vědět, kdy přestat. Viď?
A děkuju.

25. 1. 2026
Lucie B. Šiklová

Alena Kučerová
(28. 4. 1935 — 23. 1. 2026)

V letech 1955 až 1959 vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Antonína Strnadela. Od poloviny 60. let 20. století patří mezi výrazné osobnosti českého výtvarného umění, uznávané kritiky u nás i za hranicemi. Upozornila na sebe osobitou grafikou, která v sobě snoubí intimní momenty, odosobněnou formu a navzdory často subtilnímu výrazu ohromnou soustředěnou sílu a energii. Námětově postupovala od figury, a to lidské i zvířecí, přes abstrakci se vrátila znovu k figuře a došla do krajiny. Alena Kučerová vyvinula osobitou techniku zpracování grafické matrice. Plech na výrobu konzerv perforovala nikoli úderem, ale tlakem ruky na průbojník. Obraz jako by vyšívala takto vytvořenými body. Tiskla vždy v malých nákladech, později mnohé z matric druhotně pojednávala a autorsky adjustovala. Její počáteční tvorba bývá spojována s novou citlivostí, která hýbala s určitým spektrem umění právě v 60. letech. Po nedobrovolném vystěhování z atelieru na pražské Řásnovce, kdy přišla také o tiskařský lis, skončila s grafickou tvorbou, se její nová tvorba odvíjela od toho, co jí poskytovalo okolí. Pracovala se svými starými plechovými matricemi, větvičkami, dřevem, zbytky bavlnek, industriálními laky a svými asamblážemi se přiblížila umění arte povera. V závěru tvorby recyklovala staré kartony, na které zprvu „vyšívala“ bez nitě kompozice, příbuzné těm z plechových matric, a později kreslila tužkou. Samostatnou kapitolou v její tvorbě jsou ilustrace k básním Christiana Morgensterna.
Za svoji grafickou tvorbu získala řadu významných cen v Čechách i zahraničí (výběrem Premio Internazionale Biella per l´incisione, 1967; Special Edition Awards, World Print Competition San Francisco; Velká cena Trienále evropské grafiky, Praha, 1993; Grafika roku, 1994; Cena Vladimíra Boudníka, 1997). Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie Středočeského kraje GASK v Kutné Hoře, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Klatovy / Klenová, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Musea Kampa — Nadace Jana a Medy Mládkových, Muzea moderního umění v New Yorku, Stedelijk Musea v Amsterdamu, Art Institute of Chicago, Centre Georges Pompidou v Paříži a dalších.

Aktuálně probíhá výstava děl Aleny Kučerové ve středočeském GASK v Kutné hoře, a to do 1. března.