Ještě se peče

Tak už to zase začalo. Peče celá země. S novým rokem Česká televize nasadila do vysílání další řadu populárního soutěžně-cukrářského pořadu. A s množícími se piškoty, fondány a palačinkami na obrazovkách se spustila už i tradiční debata, která podobnou produkci — v minulosti například další oblíbenou soutěž, tentokrát taneční StarDance — v médiích veřejné služby provází. Pro někoho je nepochopitelné, jak může veřejnoprávní Česká televize produkovat podobnou, téměř normalizačně chlácholivou selanku. Média přece mají především informovat, reprezentovat, konfrontovat, odhalovat a vzdělávat. Zastánci pomoučených zástěr, pevných sněhů a kontrolovaného dojetí kritikům však kontrují ještě jednou funkcí veřejnoprávních médií: vytvářením společného, konsenzuálního prostoru. A v současnosti už jen máloco zaujme tak široké spektrum diváctva jako řádně vykynulý bochánek.

V lednu se kromě rozpálených trub vrátila ještě jedna veřejnoprávní stálice posledních let. Koaliční rada vládních stran ANO, AUTO a SPD oznámila, že se shodla na zrušení mediálních poplatků. Finanční budoucnost, stabilita a nezávislost médií veřejné služby, tedy České televize a Českého rozhlasu, je tak nejistá — už zase. Ještě před volbami byly vedení, redakce a produkční týmy nervózní z programů jednotlivých stran. ANO a SPD v nich navrhovaly poplatky zrušit a financování převést přímo pod stát. A Motoristé sobě se sice zaklínali jejich zachováním i udržením nezávislosti médií, ovšem v tak nejasných konturách, že z toho nebyl nikdo příliš moudrý. O to větší bylo překvapení, když na podzim designovaný ministr kultury Oto Klempíř právě z Motoristů sobě deklaroval, že vznikající vláda stávající systém financování veřejnoprávních médií rušit nehodlá. Odhodlání vydrželo jen pár týdnů a v lednu musel Klempíř předvádět v Poslanecké sněmovně rétorické kejkle s absurdním tvrzením, že stabilita a nezávislost médií není o podobě financování, ale o odvaze a přístupu jeho vedení.

Jak připomíná David Klimeš ve svém komentáři pro Seznam Zprávy, toto vše se děje po několika letech podobných otoček v podání předchozí vlády. Fialův kabinet nechtěl rušit stávající model mediálních poplatků, problém byl v jejich zvyšování. Poplatky se skoro dvacet let nevalorizovaly ani se neadaptovaly na nové modely distribuce i konzumace médií, jinými slovy nebraly v potaz rostoucí podíl sledování a poslouchání online. Český rozhlas a především Česká televize se tak dostávaly do finanční tísně. Předchozí ministr kultury Martin Baxa (ODS) za této situace ještě v roce 2022 tvrdil, že se poplatky zvyšovat nebudou, aby následně vláda otočila a schválila jejich valorizaci, stejně jako změnu výběru odpovídající současnému století. Po měsících tahanic loni zvýšení poplatků prošlo parlamentem a média už se těšila na rozpočty, u nichž se nebude v ruce obracet každá koruna.

Rozpočet obou médií pro rok 2026 se dohromady pohybuje okolo jedenácti miliard korun. Je to obrovské číslo a z hlediska státního rozpočtu rozhodně nezanedbatelná položka. Dává proto smysl, že se média financují speciálním poplatkem, a nikoli z daní. Z hlediska domácností to navíc ani tak zásadní položka není. Poplatek za Českou televizi a Český rozhlas činí 150 Kč, respektive 55 Kč za domácnost měsíčně. Ve srovnání s jakýmkoli digitálním předplatným jde prakticky o drobné, sociálně znevýhodněné domácnosti a zdravotně postižení jedinci si navíc mohou zažádat o odpuštění poplatku. Zrušení poplatků proto lze považovat za populistický slib voličům, s praxí řádného hospodáře nemá moc společného. Tuto skutečnost podtrhuje i fakt, že vláda s oznámením rušení poplatků a kontroly hospodaření médií Nejvyšším kontrolním úřadem (s čímž Český rozhlas i Česká televize souhlasí) neuvedla, kde oněch jedenáct miliard přesně vezme. Pokud tedy nebereme v potaz fantasmagorické návrhy o dobrovolném příspěvku.

Není příliš velkým tajemstvím, že o řádné hospodaření tady příliš nejde. Stranám vládní koalice jde o kontrolu veřejných médií, které už teď skrze politicky obsazované rady podléhají velkému tlaku. Kdyby se s ním spojila i přímá kontrola peněz, je zaděláno na krotká média, kde se bude hlavně péct a tančit. Své o tom vědí v Maďarsku a na Slovensku, kde se přesně na tuto cestu před lety vydali. Robert Fico a Viktor Orbán nemohou být spokojenější. Zároveň je však nutné dodat, že Slovensko a Maďarsko nejsou jediné země, které přestaly veřejná média financovat speciálními poplatky a zavedly přímé platby přímo z rozpočtu. Tím nakonec argumentuje i Andrej Babiš. Nabízí se proto nejen visegrádská, ale rovněž skandinávská cesta. Švédsko vybírá poplatek prostřednictvím daňového přiznání, v jehož rámci se určí jeho výše podle příjmu plátce. Finská veřejnoprávní korporace Yle se platí pomocí speciální daně. Norsko financuje státní mediální akciovou společnost NRK přímo ze státního rozpočtu. Podobně postupují i v Dánsku. Ani v jedné ze zmíněných zemí nesmí média veřejné služby vysílat reklamu a provozovat komerční spolupráce. A všude existují robustní legislativy a víceleté plány zajišťující stabilitu médií. V Dánsku dokonce vláda s opozicí podepisuje víceleté dohody o mediální politice, aby se zabránilo mediálním krizím.

Zmíněný David Klimeš upozorňuje, že současné ohrožení médií veřejné služby není dáno jen tlakem na změnu financování, ale celkově nevyhovujícím legislativním rámcem, který zamrzl někdy v devadesátých letech a dnes jej nahrazují ad hoc memoranda. Možná se proto nechme překvapit, zdali Oto Klempíř a celá vláda Andreje Babiše nepřinesou společně s novým modelem financování médií i kompletní reformu mediálních zákonů, která by odpovídala informačním potřebám a standardům současnosti. Druhá možnost — zrušení poplatků je jen levný signál voličům, ukojení koaličních choutek a prostředek větší kontroly médií — je až příliš děsivá.

Ještěže tu je to pečení. Zatím.