Psát se má s ozvěnou

V rámci kulturálních modelů se můžeme dívat na fenomén smrti otce nejrůznějšími perspektivami. Například podle Freuda souvisí vyrovnání se s touto situací se sublimací, která nás vede k umělecky tvůrčím výkonům, které přece jen dokážou ohledávat jinak iracionální území smrti. 

Kniha Směsné strofy, kterou vysokoškolský pedagog a básník Jiří Koten vydal po jednadvaceti letech bez publikační beletristické činnosti, je právě z rodu oné otcovské thanatografie. Nejpříznakovější je na oné postavě otce to, že byl takřka maniakálním sběratelem knih. Fyzická nepřítomnost otce je v knize zároveň velmi zajímavě propojena nejenom se sběratelskou vášnivostí, s otcovou touhou něco tady po sobě zanechat — toto přání nakonec působí právě naopak v hauntologické perspektivě podobně jako „smrt boha“, který skrze knihy a písmo přinášel poselství (klasicky Bůh jako logos, jako písmo), a nakonec jsme tu bez něj sami. Tyto věci zde fungují jako traumata, přízraky minulosti, které stále rozrušují přítomnost.

Napříč knihou je tedy tematizována ona otcova sběratelská maniakální záliba, která se směrem ke smrti radikalizovala nejenom kvantitativně, ale i kvalitativně — vrší se nejenom počet odevšad přinášených knih, otec si citáty a sentence z nejrůznější literatury přepisuje nejdříve ručně, potom opět na psacím stroji přes průklepové papíry. Všechno se tak zdvojuje. Prostřednictvím knih se otec snaží smrt podplatit a zároveň to vypadá, jako by s ním měla být jeho obrovská knihovna v staroegyptských intencích pohřbena. Proto lyrický subjekt v knize neustále před sebou vidí onu sice monumentální sbírku, ta po něm ale sahá jako přízrak — je sice tady, rovněž však svým způsobem už v zásvětí.

Proto jsou zde velmi důležité motivy zdvojení, ozvěny, zrcadla, dvojnictví, které jsou významově vázány k živému-mrtvému. A ty jsou ještě rozšířeny v situaci, kdy sám lyrický subjekt leží na onkologickém oddělení a reflektuje vlastní smrtelnost a intenzivně se ptá po tom, zda je vůbec živý — ptá se, v obracení k neustále hrozící smrti, zda lze zároveň něčím nebýt a zároveň trochu být, aby se sublimačně obracel opět ke psaní, aby se nejenom zbylými i novými knihami sápal po životě, aby jej i pro jiné zaznamenal: „[…] napadlo mě, že bych měl podobně volat na sebe. Pro jistotu, že jsem…“

Při četbě Kotenovy knihy se mi neustále před očima objevovala mědirytina Smrt a knihomil od Johanna Rudolpha Schellenberga z roku 1785, na níž stojí smrt za plnou knihovnou, kterou převrhuje na sedícího učence. Název onoho obrazu je totiž zavádějící — není to jen knihomil, je to člověk, který je doslova zavalen vědomostmi, které jej izolují od života. V takových chvílích se v Kotenových básních ozývá onen učenec pod padající knihovnou — opravdu jsem žil, nebo jsem žil pouze v knihách?

Časoprostor je proto neustále přízračný, prolínají se v něm nejenom živí a mrtví, respektive lidé na pokraji života a smrti, v přízračnosti života hraje nakonec velkou roli i sen, který je rovněž všudypřítomný — vedle oddílu, který je snu přímo věnován, se subjektu neustále dějí zjevení, nečekané existenciální asociace na zaniklá místa, děje a lidi, všechno se rozplývá a kvůli tomu je čas od času tematizována buď nesmrtelnost, nebo alespoň schopnost čas výrazně mysticky kondenzovat, zpomalovat. Ano, je to kniha, která se snaží označovat prázdno, nicotu, kdy je v jedné z básní zobrazována matka se synem, jak po tisící diskutují o otcově smrti, aby byli označeni jako štáb, který nepochopil, co je to kapitulace.

Jenže život není válka, tady nelze nikdy kapitulovat, jak také lze kapitulovat před absencí těch, kteří nám strašlivě chybí? Je snad nutno se s tím vyrovnat, aby v nás nepropukla duševní nemoc, ale vždy po svých blízkých budeme zuřivě a šíleně sahat, i proto je typus mluvčího v básni často na hraně šílenství a proto za názvem knihy opět jakoby dvojnicky a groteskně stojí „směšné“ strofy — od hrůzy ze smrti k šílenému tanci s ní.

Místy je to ale kniha svou urputností a jistou posedlostí vše pojmenovat protijdoucí mystériu smrti, místy jsou tady divišovské urputné snahy porvat se s nevyslovitelným a nedosažitelným. Je to ale vcelku logické vyústění oné krize naší identity ve světě, kdy se ptáme po smyslu našem i našich rodičů. Jestliže si mám vzpomenout na nějakou „otcovskou“ thanatografickou knihu, pak se mi asociativně vybaví Tanec v pochované base od Víta Slívy — svým gestem to jsou natolik rozdílné knihy, jak jsou rozdílní lidé, ale dovolím si napsat, že jejich synovská a snad i básnická intenzita je podobná — Slíva je více barokní, Koten civilnější, ale zůstává tady ta groteska smrti, to šílené sahání po někom, kdo tady není a zároveň je. Bez našich rodičů jaksi už polovičatě také visíme jako jejich ozvěna nad propastí.

Jiří Koten: Směsné strofy
Odeon, Praha 2025
72 stran