Násilí v díle Michela Houellebecqa

 Český čtenář je velmi dobře obeznámen s tvorbou Michela Houellebecqa. Francouzský spisovatel vyčnívá v dnešní spisovatelské džungli nejen svými romány, ale vzbuzuje zájem i životními peripetiemi. Na rozdíl od Milana Kundery, který se zcela skryl veřejnému světu, je Houellebecq „angažovaný“. Rovina fiktivní a reálná se u něj tak prolínají, že nebude od věci položit si otázku, jaké jsou iniciační literární a autobiografické zážitky, které vyúsťují v romány plné konfliktů, násilí, brutality, rasismu a xenofobie. Nahlédnout do „kuchyně“ nám umožňuje sám autor. V nakladatelství Vyšehrad na sklonku roku 2024 vyšla v překladu Alana Beguivina Houellebecqova prvotina z roku 1991 H.P. Lovecraft Proti světu, proti životu. Český čtenář, na rozdíl od francouzského, má tak teprve zcela recentně možnost číst tohoto enfant terrible v úplně jiném hávu. Nejedná se totiž o nic očekávatelného v řadě houellebecqovských variací na jeho stěžejní témata, a byť sám nazývá své prozaické dílo milostným románem, jsme konfrontováni s esejí, která nás seznamuje s americkým spisovatelem okrajového žánru weird fiction H. P. Lovecraftem (1890-1937). Jenže průzorem této houellebecqovské až vášnivé pocty s výrazným důrazem na biografii nestora hororové literatury se seznamujeme s Houellebecqem samotným. Michel Houellebecq ve svých románech různými formami vyjadřuje bolest a utrpení, kterým čelí současná západní civilizace. Z této beznadějné situace existují dvě východiska: rezignace nebo boj. Boj, jakožto aktivní obranný prostředek, je implicitně spojován s pojmy násilí a agresivity. V našem textu se pokusíme analyzovat kontexty slova „násilí“ v románu Elementární částice vydaném česky roku 2000 (Les Particules élémentaires, 1998) a doložit je citacemi v české i originální francouzské verzi. Vycházet budeme z Houellebecqova prvního románu Proti světu, proti životu, který přináší překvapivé vysvětlení původu Houellebecqova násilí, jež je paradoxně pouze obranou na cestě k opravdové lásce.

Kruciální otázkou bude, proč právě Howard P. Lovecraft je tím vyzdvihovaným literárním vzorem. Není nikterak proti všeobecnému mínění, že pakliže toužím, a nakonec jsem spisovatelem, jistě jsem i vášnivým čtenářem. Nelze jedno bez druhého. Životní etapa, kdy se formuje obojí bude jen výjimečně spadat jinam než do adolescence. Důvodů, proč to či ono v jednom rezonuje, a v druhém ne, je nesčíslně, nás ale zajímá konkrétní situace, která je reflektována Michelem Houellebecqem. Uhranutí četbou Lovecraftových děl přiznává Houellebecq zcela otevřeně. Nikdy si nevybíráme a nikdy nejsme osloveni literárním dílem a priori pro životní osudy spisovatele, byť by nám měly být sebepodobnější. Houllebecqua jistě nikterak nezajímaly Lovecraftem dennodenně zažívané hrůzy. Takový zájem přichází až druhotně. Až s láskou k nějakému spisovateli opouštíme jeho fiktivní svět a i přes „zákaz“ jím daný, neboť nám spisovatel předkládá fikci, ne svůj život, se začínáme zajímat i o jeho životní peripetie. Probírat se „spodním prádlem“ je totiž neslušné, přesto tak učiníme.  Najdeme-li pak i v této rovině něco společného, stáváme se doživotními komplici eventuálně až platonickými zbožňovateli. A to se přihodilo právě Houellebecqovi s Lovecraftem.

 Přibližme si tedy alespoň v krátkosti životní osudy Lovecrafta, abychom byli schopni postihnout společné jmenovatele coby východisko i k analýze Houellebecqových postojů. Neboť finálním záměrem naší eseje není Lovecraft, nýbrž, jak se snad dalo z již předchozích řádků vyčíst, Houellebecq sám. A jeho román Elementární částice prošpikovaný v originále slovem VIOLENCE (násilí) a jeho deriváty, verbalizované na tolik způsobů a v tolika nečekaných situacích, že až mrazí a po zádech stékají kapky studeného potu. Houellebecq ale vyvolává jiný strach, než který zakoušíme při četbě Volání Cthulhu či povídek ze Stínu nad Innsmouthem.

Kdo to byl H. P. Lovecraft? A co má společného s Michelem Houellebecqem, který ho zcela otevřeně adoruje? Odpovědi nebudou ani tak skryty v komparaci jejich literárních děl jako v jejich životních postojích a příbězích. To jsou jednoznačné svorníky životů amerického a francouzského spisovatele, jejichž existence jsou od sebe vzdáleny celé století. Lovecraft prožil své dětství v odloučenosti od okolního světa, hýčkán, ochraňován v prostředí zchudlé aristokratické rodiny. První inzult, který určí životní nastavení, přišel již v této době. Otec přežívající v ústavu pro choromyslné od Lovecraftových tří let o pět let později umírá na progresivní paralýzu, tehdy neléčitelné terciární stádium syfilis. Výchovu má na bedrech matka, panovačná, neurotická, přehnaně starostlivá. Dvě tety a dědeček naštěstí pozitivně kompenzují péči. Lovecratf je bystrý, chytrý mladík. Je ale také svárlivý, neúprosný introvert, který odmítá navštěvovat školu a vystavuje se tak i kvůli své nepříliš pěkné fyziognomii šikaně. Čte Homérovy eposy, E. A. Poea a zajímá se o přírodní vědy. Vášeň, atribut podstatný pro literární tvorbu, v něm vzbudí astronomie. Nedokončí ale ani střední školu, na univerzitu tedy nemá šanci se dostat. Nastává psychické zhroucení, uzavření do sebe, pomýšlení na sebevraždu, nevycházení z domu. Východiskem z osamění je dopisování s Robertem Blochem či s Robertem E. Howardem, vznikají tak trvalá přátelství mezi literáty. Za života Lovecraft bohužel příliš svých děl neuveřejní, povětšinou se mu daří tzv. ghostwriting finančně nevalného přínosu. Nikdy se mu nepodaří pracovat, být zaměstnán. Je toho neschopen. Roku 1921 mu umírá matka, k níž měl rozpolcený vztah. Na jednu stranu ho dusila svoji přehnanou láskou, na straně druhé byla ale schopna klást mu vinu za smrt otce a označit ho za mimořádně ošklivého. I přes to vše dospěje Lovecratf v galantního, slušného a laskavého muže, kterému je dána možnost poznat lásku, oženit se. Svazek končí po dvou letech rozchodem, byv pravděpodobně i zcela bez fyzického naplnění. Z New Yorku, kde manželství prožil, se vrací zpět do města Providence, znechucen životem v metropoli a pln rasistických pocitů a xenofobie. Tam, doma, píše své básně, eseje, povídky, novely. Melancholik, nihilista, agnostik, pozitivisticky uvažující. Umírá mlád na zhoubný nádor tenkého střeva v kombinaci se selháváním ledvin. Umírá klidně, stoicky. Literárně je pak zařazen mezi zakladatele moderního hororu a stal se, po své smrti, jedním z nejvlivnějších autorů weird fiction. Společné autobiografické prvky s Michelem Houellebecquem jsou zjevné, literárně, jak dále ukážeme, se jejich cesty rozpojily.

 Co tedy Lovecraft znamená pro Houellebecqa? Vysvětlení nám dává francouzský spisovatel tak trochu již v Předmluvě ke svému, jak sám říká, „prvnímu románu“. Houellebecqa uhranuly dva aspekty v Lovecraftových textech. Terminus technicus pro první aspekt, takzvanou literaturu představivosti, použije Houellebecq až později, ve Veřejných nepřátelích (Ennemis publics, 2008; česky 2022). Pojmenovává tak čistě imaginativní výtvory, výplody Lovecraftovy fantazie. Houellebecq zde totiž dělí literaturu, a je jasné, kterou hodnotí výše, na literaturu doznání a literaturu představivosti. Do té první patří promítání autorových životních zkušeností, autobiografických prvků, reálií současných či minulých do vlastní tvorby, do vlastního romanopisectví. Zatímco literatura představivosti je toho prosta a je jím stavěna na vyšší stupeň tvorby. Má-li pak dosáhnout až na piedestal spisovatele, který se rodí jednou za sto let, musí, dle Houellebecqua, v sobě nést ještě rituálnost. Ritus neboli schopnost vytvořit velký lidový mýtus. Tedy schopnost psát takovým stylem, že čtenář hladově čeká na další spisovatelovu VARIACI v novém románu. To je to, co činí spisovatele nesmrtelným! Tuto jedinečnost a velikost pak nachází Houellebecq, aniž by opomenul Musila, Kafku, Rabelaise, Kunderu a další, také u Lovecrafta. Přiznejme si, že jsme coby čtenáři docela zaskočeni, přiznejme si ale také, že nám doposud jméno amerického zakladatele hororu, fantasy, weird fiction či jak chceme, téměř nic neříkalo. Omluvou nám budiž fakt, že do češtiny byly Lovecraftovy texty přeloženy teprve před několika málo lety.

 Je zřejmé, že si Houellebecq musel klást otázky, jaké techniky Lovecraft používá, pomocí nichž dosahuje tak výsostného literárního výsledku. Rozsáhle promýšlí tento aspekt v druhé kapitole Proti světu, proti životu pod názvem Úderné techniky. Výsledkem úvahy je dlouhé souvětí tvořená nadpisy jednotlivých podkapitol. Každá věta pak dává tušit komplexní strukturu textu, dějovou rovinu. Zkusme si totiž vyslovit nahlas:

 „Vrhněte se do vyprávění jako do oslnivé sebevraždy, neochvějně vyslovte životu velké Ne, a tak uvidíte mocnou katedrálu a vaše smysly, vektory nevyslovitelného rozrušení načrtnou schéma úplného šílenství, které se ztratí v nevýslovné architektuře věků.“

Tato esence vystihuje pochopení Lovecraftova psaní. Magického, fantaskního. Taková literatura je vlastně poezií. Houellebecq je si současně vědom a přiznává, že on sám nesplňuje toto literární kritérium, že je mnohem více zástupcem literatury doznání.

Vraťme se ale k Předmluvě, neboť ta nám poskytne klíč k závěrečné kapitole románu Proti světu, proti životu a současně i odrazový můstek pro analýzu slova „násilí“ (violence) v o deset let později napsaném románu Elementární částice. Houellebecq zde přiznává velký údiv nad obsesivním rasismem, který se vine Lovecraftovými příběhy. A právem podotýká, že analýza rasismu v literatuře se již dlouhá desetiletí zaměřuje na Célina. Nezmiňuje, jelikož v době napsání románu o H. P. Lovencraftovi ani nemůže, že dnes je na prvním místě on sám, kdo je přetřásán. Dávno již přeskočil Célina a o Lovencraftovi nikdo nevěděl. Je to Houellebecq sám, kdo je dnes pranýřován a opakovaně potahován francouzskou justicí, právě on má spory jak s francouzským rabinátem, tak s islamisty. Jenže stejně jako jeho romány nejsou pornografické, nejsou ani rasistické. Lovecraftův i Houellebecqův rasismus, zůstaneme-li u tohoto výrazu, má zdroj v životních zkušenostech zapříčiněných strachem coby nejhlubším zdrojem rasové nenávisti. A jakže zní název třetí kapitoly věnované rasismu v tvorbě H. P. Lovecrafta? Holokaust. Netřeba zdůrazňovat, že v kontextu Lovecraftovy weird literatury se nebude jednat o dnešní zúžený slovní význam, nýbrž o pojetí nejširší, symbolizující hlavně strach z masakru či vyhlazení jakéhokoli národa či skupiny tak, jak se odrážel v literatuře 19. a počátku 20. století, tedy v době H. P. Lovecrafta. Houellebecq v jednotlivých podkapitolách dále rozvíjí a vysvětluje, literárně, odkud vytryskla Lovecraftova potřeba zřeknutí se života, nutnost antibiografického psaní, útěk do fantaskního světa literatury po nezdařeném pokusu realizovat šťastný a jediný smysluplný život, život ve dvou, život v lásce. A tady zase, stejně jako Houellebecq zůstane v údivu nad Lovecraftem, jemuž bude celoživotně věrný, tak zase v údivu stojíme my, čtenáři jeho románů. Neboť to je prisma, kterým je třeba nahlížet „celého“ Houellebecqa. A to nás také nutí a pudí se k němu vracet, neboť přesně z výše popsaných důvodů již chápeme, že Michel Houellebecq patří mezi spisovatele, kteří vytvořili nový rituál. A pakliže jsme schopni této analýzy, k níž nám on sám dopomohl, můžeme lépe pochopit nesamoúčelnost určité míry násilí, brutality, agresivity v jeho románech.

Výrazným příkladem verbalizace výše uvedeného budiž slovo „násilí“ v románu Elementární částice.  Pokud se podíváme blíže na užití slova violent (násilný) a jeho mutací ve francouzském originále, a současně čteme-li původní text Michela Houellebecqa ve francouzštině, zjistíme, že se jedná o slovo nejčastěji se vyskytujícím z výrazů, které mají expresivní náboj a které jsou pro román důležité. Podívejme se ale na kontexty, ve kterých je slovo s kořenem viol*, odvozené od latinského vis (síla), použito, a na jeho synonyma. Ve stejném modu následně zanalyzujeme český překlad Alana Beguivina. Francouzština používá dané slovo při vyjádření brutality, hněvu, intenzity, ale i v případech, je-li řeč o bolesti a touze. Vznikají tak sousloví, která jsou v češtině nepřípustná a musejí být přeložena pomocí jiných výrazů (např. la douleur violente de la tête nelze přeložit jako násilná bolest hlavy). Stejně tak ale namísto slova violent a jeho odvozenin nabízí francouzština celou škálu výrazů, které vnímá odlišně i rodilý mluvčí, nejen český čtenář schopný číst literární dílo francouzsky.  Slovník synonym, konkrétně Dictionnaire français en ligne-langue française • Lexilogos, nabízí rozmanité výrazy pro každou výše uvedenou situaci, přesto Michel Houellebecq ve svém románu Elementární částice volí téměř nevybíravým způsobem stále totéž slovo, jen ho zasazuje do různých kontextů. Snad vědomě tím ponouká čtenáře k zamyšlení nad významovými nuancemi inkriminovaného slova. Český překlad přináší díky použití i méně zabarvených až neutrálních výrazů (drsný, ostrý, tvrdý, prudký, hrubý) úplné rozmělnění této roviny uvažování nad literární tvorbou Houellebecqa. Jen pro porovnání; francouzský text s počtem přesahujícím čtyři desítky derivátů slova violence má v českém překladu výrazy násilný, násilí ani ne v polovině případů. A ty nalezneme hlavně v situacích, kdy se, tak jak je v češtině územ, skutečně jedná o akt násilí v interpersonální rovině. Všude tam, kde se jedná o působení neživotných sil, se čeština spokojí s výrazy neutrálnějšími.

Je překvapivé, do jakých kontextů a s jakými variacemi je Houellebecq schopen toto slovo zakomponovat. Najdeme ho v souvislosti s rodinou, v sexu, ve společnosti, v náboženství. Na rozdíl od Lovecrafta, kde je násilí zdánlivě plodem ryzí představivosti, je ale to Houellebecqovo literaturou doznání. Pro analýzu a příklady rozdělíme pojetí Houellebecqova použití slova VIOLENCE/NÁSILÍ do následujících skupin a uvedeme výběrově konkrétní citace.

 1. RODINA

2. SEX

3. NÁBOŽENSTVÍ

4. SPOLEČNOST

 Již na první pohled je patrné, že kategorizace není zcela přesná, neboť všechny aspekty jsou provázány, jeden je následkem druhého, jeden vyvolává další. Na prvním místě je problém násilí skrytého v rodině. Vyskytuje se ponejvíce v nejzranitelnějším údobí dětství a dospívání. Houellebecq ostatně, a v tom souzní s Lovecraftem, vidí právě zde zásadní příčinu všech dalších „typů“ násilí. Oba autoři pak mají společný další predestinující událost svých životů; jejich matky jim oběma fatálně ublížily. Nastavily tak právě v dětství a dospívání, v čase hájemství před světem dospělosti v obou mladých duších stav ne-sebelásky, nebo přinejmenším v nich ukotvily vědomí, že nejsou milováni. Vědomí býti nemilován nemusí ale nutně vést k sebeobviňování. Žádný hrdina jejich románů také neprožívá sebetrýzně, žádný si nemyslí, že je vinen stavem, v němž se nachází. Veškeré zlo přichází zvnějšku!

Druhou oblastí násilí, dalším válečným polem, kde je Houellebecq snad nejvíce doma, a které Lovecraft naprosto opomíjí, je sex. Sex coby kolbiště plné násilí, sex jako nástroj boje v současné společnosti. Slovo sex už samo o sobě působí velmi tvrdě, studeně, brutálně. Ta proradnost a úskočnost symbolizovaná literou S a výstraha smrti jsou skryté i ve křížených liniích písmena X. Ostatně ne pro nic za nic spadá tento výraz mezi hrubá až vulgární slova. Liberalizaci v této oblasti považuje Houellebecq za příčinu nárůstu násilí mezi lidmi v logické posloupnosti příčin od zániku sňatků z rozumu, přes možnost rozvodů až po současnou asexuálnost. Svět sexu již není otevřený a dostupný každému, dochází k marginalizaci jedinců, kteří jsou eliminování pro svoje fyzické nedostatky, neatraktivitu. Tato frustrace pak plodí další násilí. Místo osvobození a volnosti je nastolena krutá konkurence, dehumanizace sexuality. Na samém vrcholu násilí v sexu pak vidí Houellebecq svět pornografie, a ještě o kus výše zrůdnost. Libertinismus považuje za příčinu hrůz, které po nasycení a znudění jedince vede až ke zrůdným a úchylným jevům. Houellebecqovo morální a estetické znechucení je v románech často zobrazováno a je jedním z momentů, kdy čtenář přemítá, zda ještě Houellebecqa číst, zda je potřeba si vlastní mysl zanášet takovým množství nechutností. Dokonce i použitím slova violence v popisu nekontrolovatelných orgastických svalových kontrakcí dokáže autor navodit pocit provinilosti. Konvulzivní násilí, biologické, chladné, je odosobněné, lze jej dokonce prožít nejen bez lásky, ale i bez druhého těla. Citujme:

Vyvrcholila poprvé, hned nato podruhé, vagina se jí prudce (violemment) stahovala; v té chvíli se v ní udělal.

 „Ještě, než se Bruno stihnul dotknout péra, prudce (violemment) vystříkl do trička."

Houellebecq opakovaně popisuje sexualitu jako oblast soutěže, frustrace a násilí. Ten, kdo neuspěje, zakusí strukturální krutost moderního individualismu a svobody, liberalismu, bez naprosté empatie. Sexualita se pro něj stala systémem společenského vylučování, násilí a ponížení. I akt udělení svátosti manželství dokáže Houellebecq rozcupovat slovy oddávajícího kněze, když mu vkládá do úst parafrázovaný výrok o skutečné lásce, které je nakonec jen násilím, transformací, spouští, zkázou, zpustošením. Houellebecq tímto způsobem paradoxně říká, že láska je destruktivní, že „rozbije“ člověka, rozloží jeho ego, promění ho, vyvede ho z rovnováhy. Zároveň je to sakralizace násilí: i v rituálu (svatbě) je obsažen motiv „násilného zlomu“ a skutečná láska není nikdy něžná, nýbrž je to násilí, proměna, spoušť.

 „Pak hlavu zvedl a silným, energickým i zoufalým hlasem, s ohromující výrazovou silou prudce (violemment) zvolal: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!““

Houellebecq kritizuje liberální západní společnost: rozpad rodiny, promiskuitu, soutěživost. Podle něj je společnost 20. století prostoupena jemným ale trvalým násilím, psychickým, kulturním, ekonomickým. Násilí je všude, kde jedinec ztrácí důstojnost nebo hodnotu: na trhu práce, v lásce, ve škole. Útlocitný a galantně „viktoriánský“ Lovecraft to viděl obdobně již o století dříve, jak Houellebecq konstatuje. Moderní svět je pro ně světem jemného, ale trvalého násilí.

 „Prostě nejsem dost přirozený, tedy dost živočišný – a s takovým nedostatkem nic nenadělám: ať řeknu, udělám, nebo nakoupím cokoliv, nikdy tohle postižení nepřekonám, protože působí úplně stejnou silou (violence) jako postižení od přírody."

Houellebecq tematizuje nemožnost patřit do určité společenské třídy, skupiny, která je daná vlastní přirozenou nevybaveností. Lze se převlékat, maskovat, a přeci nezapadnout, nebýt přijat. Stejně jako v Kafkově Procesu. Stud daný nemožností, nepochopitelnou, někam patřit.

„Vývoj lidského druhu tak nepostupuje souvisle, ale chaoticky, přerušovaně, nepravidelně a násilně (violemment). Za to všechno jsou přímo a výhradně zodpovědní muži (se svou zálibou v riziku a hře, směšnou ješitností, nezodpovědností, bytostnou násilností)."

„Během času si vypěstoval cynické, násilné (violent), typicky mužské pojetí života."

„Není to tak úplně jejich chyba, pomyslel si; žili v těžkém světě, světě soutěžení a boje, marnosti a násilí (violence); nežili v harmonickém světě."

Násilí ale nemá u Houellebecqa jen negativní znaménko. Pojem použije v kontextu biologie, či genetiky jako soutěže genů, evoluce, boje s nemocí, s násilím smrti. V neposlední řadě pak boj, násilí vnímá jako fyzikální, kosmické násilí, princip vesmíru, organizování hmoty. Tento druh násilí v sobě nenese na rozdíl od výše jmenovaných mravní aspekt.

Vraťme se ale ke knize Proti světu, proti životu. Mohlo by se zdát, že prvotina jednoho z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů současnosti je v kontextu jeho další tvorby nevýznamná. Michel Houellebecq nám při bližším prozkoumání a pochopení ale ukazuje pravý opak. Jedná se totiž o jím samotným nabídnutý návod k použití, jak číst jeho romány. Je i dobře, že se českému čtenáři dostává této možnosti pravděpodobně až na konci spisovatelské dráhy Michela Houellebecqa. Na rozdíl od svého vzoru H. P. Lovecrafta totiž volil, jak sám říká, literaturu doznání, a ne literaturu představivosti.  Stojí za zamyšlení, zda je Houellebecqovo členění literatury obhajitelné a zda si opět s námi jen nepohrává, když nám manifestně předkládá tuto jednoduchou forbínu, dobře si vědom složitosti skutečnosti, která se odehrává za oponou. Houellebecqova cesta od obdivu díla Lovecrafta k vlastní tvorbě jistě nemohla být přímočará a není nepovedenou nápodobou, jak bychom mohli usuzovat z logiky jeho dělení literatury. Nikde také není řečeno, že adolescentní četba a následná tvorba jsou v přímé konsekvencí, vždy se jedná o otevřený vztah, který není ani logický, ani čistě chronologický. Dá se naopak předpokládat úplný opak: až násilné odmítnutí Stvořitele, vzpoura proti někomu, koho jsem pro jeho styl psaní miloval. Odtud pramení další násilí, nebo alespoň odtržení tvůrce od toho, koho obdivuje, a je zřejmé, že to je případ Michela Houellebecqa. Vyjevuje se nám tak další rovina násilí, na úrovni catullovského odi et amo. Obdobně se dá polemizovat o tom, zda je literatura doznání nutně inferiorní. Zůstaneme-li u pandánu Houellebecq-Lovecraft a svorníku, který analyzujeme, tedy násilí, při niternějším pohledu odkryjeme, že se nejedná o slovo „násilí“ jako takové, ale že dílo samotné, jich obou, je násilím. Dílo, které útočí na společnost, dílo brutální a agresivní, které nevyvolává příjemné pocity. Dílo, které uplatňuje, podle Houellebecqa, násilí proti čtyřem základním formám násilí naší doby. A dílo o to násilnější, že Houellebecq se odhaluje, aniž by cokoliv tajil ze svého vnitřního života, a jinými prostředky pokračuje v postoji cynika Diogena, jehož anekdoty, gesta a činy jsou ranami zasazenými světu jeho doby. To je přiznání, doznání, vynést na světlo pravdu o sobě.  Ale ani Lovecraft není totiž prost doznání, stejně jako Houellebecq není prost fantazie, fikce; vždyť co jiného by bylo Lovecraftovo dílo než obranná, ale násilná reakce na poměry ve společnosti? Jeho povídky plné násilí bude pozorný čtenář vnímat, a správně, jako násilí díla na řádu světa.  Můžeme také pochybovat, že fantastika Lovecrafta nemá nic společného se životem, že je to útěk před životem. Spíše se přikláníme k názoru, že se vzdal (napadlo ho to vůbec?) psaní o životě právě proto, aby mohl žít, že fantaskní psaní je způsob života, a ne velkorysý dar příležitostí k zábavě, stejně nezbytný pro existenci jako vzduch nebo spánek. Houellebecq totiž u Lovecrafta vyzdvihuje nejen způsob psaní, ale i způsob žití. Jenže tak, jak se podařilo nastínit rozporuplnost dichotomie mezi literaturou představivosti a literaturou doznání, a ozřejmit, že u obou spisovatelů jsou přítomny obě roviny, tak způsob žití zůstává diametrálně odlišný. Houellebecq v části Holokaust lapidárně napíše, že Lovecraft vedl příkladný život. Citujme:

 „Celý život byl prototypem diskrétního, rezervovaného a dobře vychovaného gentlemana. Ani trochu někdo, kdo by vykládal hrůzné historky nebo blouznil na veřejnosti. Nikdo ho nikdy neviděl se rozzlobit, plakat ani rozesmát. Jeho život se omezil na minimum, všechny jeho životní síly se napjaly k literatuře a snu. Příkladný život.“

A Houellebecq to neříká ironicky, ale s velkým respektem. „Život omezený na minimum” neznamená zredukovaný na nic, ale život prodchnutý odporem proti voláním, která by ho mohla udusit touhami, chtíčem, marnostmi. Stručně řečeno, odpor proti zjevnosti podmínek existence, které nám jsou dány. Houellebecq takovou cestou života jistě nejde. Ale ve svém díle ji rozhodně naznačuje. Nabízí nám cesty bez násilí jako řešení každodenních konfliktů našeho klimatizovaného západního způsobu života. Jenže v jeho fikci nejsou tyto cesty spásy prozatím vítězné.

Od vydání románu Elementární částice uplynulo téměř dvacet let. Od té doby jsme mohli číst dalších pět románů podepsaných Michelem Houellebecqem. Všechny jsou vynikajícími variacemi na jeho ústřední témata a všechny jsou prodchnuty násilím. Jelikož stále neexistuje pozitivní východisko a není úniku před zlem, jeho fikce je stále více poznamenána rezignací. Ale jak už trochu umíme „číst “ Michela Houellebecqa, jedná se pravděpodobně o styl psaní, který sám definoval, a to styl literatury doznání. Čtenář, který sledoval jeho fiktivní vývoj a peripetie jeho života, si všimne stále výraznější melancholie tváří v tvář vývoji naší společnosti. Díky možnosti přečíst si jeho první dílo H. P. Lovecraft Proti světu, proti životu mnohem lépe chápeme, že verbální násilí v jeho díle je pouze záminkou a že ve skutečnosti jde o strach, který vyvolává tento typ obrany. A pouze spisovatel ví, zda čtenářům případně nabídne novou variaci na téma svého angažovaného díla. Znalost kontextu jeho dospívajících čtenářských zážitků, které byly iniciační pro jeho vlastní psaní, nám však jistě umožní lépe ho pochopit.