Šotoušové sobě i nám
Tak jako každý rok i letos se můžete v tištěném časopisu Host těšit na nové sloupkaře. Jedním z nich je básník Lubomír Tichý, který se ve sloupku „Rabbit Hole“ bude věnovat různým tendencím a jevům v tiktokovém prostředí.
Možná vás označení z názvu tohoto sloupku dosud míjelo, pokud však alespoň občas jezdíte vlakem a koukáte z okénka, pravděpodobně jste už zrakem zavadili o kluky s mobilem v ruce, kteří postávají na koncích rozpraskaných peronů nebo za náspy u traťových oblouků. Z podstaty železniční sítě tvoří mladí fanoušci vlakové dopravy decentralizovanou komunitu, jejich počet a soudružnost se tedy vyjevují až na vedlejší, zato společné koleji — na TikToku.
Právě tam mohou rozjíveně sdílet vzrušení z nových souprav i žal nad rušením provozu lokálních tratí, pochlubit se pozdravem od strojvedoucího nebo rozebírat logiku jízdních řádů. Navzdory specifické oblasti zájmu se přitom nejedná o komunitu vyloženě izolovanou, minimálně z hlediska formálních parametrů ne. I šotoušové naskakují na aktuální trendy (a nápaditě je vsazují do reálií železničního prostředí), i šotoušové ve videích využívají nejpopulárnější písně — a lze tak například sledovat půvabné záběry šinoucího se motoráčku, zatímco se na pozadí v tvrdém beatu ozývá „mě nedostanou / můžu tě zasypat celého koksem i trávou“.
Takovéto průniky s „ostatními“ se zároveň stávají pro šotouše rizikem — použití trendy zvuku může video zavanout i na výchozí stránku těch uživatelů, kteří železniční fascinaci nejen nesdílejí, ale nenacházejí pro ni ani žádné pochopení. Málokterá subkultura čelí v digitálním prostředí tak drtivému zostuzování jako kluci, kteří mají rádi vlaky — vedle různých parodií či hrubých urážek se jedná rovněž o automatické spojování tohoto zájmu s autismem. Pro lidi s poruchou autistického spektra může být železniční oblast se svou systematičností a cykličností poutavá a uklidňující, nelze však mluvit o univerzální souvislosti. Jako by si někteří lidé dokázali vysvětlit okouzlení něčím každodenním pouze diagnózou.
Nemusíme přitom sami přemýšlet o nejnovějších typech vlaků jako o kráskách nebo se vzrušovat průjezdy rychlíků. Bohatě by stačilo přiznat vlakovým nadšencům jejich praktický význam — už mladí šotoušové natáčejí cenné videonávody (třeba na otevírání zapeklitých manuálních dveří) nebo s povědomím o vnitřních strukturách do úmoru vysvětlují, že za každé zpoždění doopravdy nemohou neoprávněně haněné České dráhy. Od mládí pěstované zanícení a detailní znalost představují ten nejlepší předpoklad pro vykonávání nějakého zaměstnání — což může české železnici, potýkající se s nedostatkem strojvedoucích, přijít velmi vhod. I proto vážně není cool se šotoušům smát — na rozdíl od motoristů jsou tu totiž nejen sobě, ale i nám.
