Kdo se bude smát naposled
… ten se bude smát nejlépe? Říká se, že únor je z nejtruchlivějších měsíců roku. Do pošmourných dní proto v pravidelném čtvrtečním seriálu přinášíme sloupky hudebníka a filozofa Ondřeje Galušky na téma smíchu a úsměvů — třebaže ne vždy tak úplně vítězných.
Málokdo se umí tak bezprostředně a fotogenicky radovat jako Andrej Babiš. Doširoka rozevřená ústa, bujarý smích, oči vmáčknuté tvářemi do dvou škvírek. No řekněte, umí se někdo z takzvaných demokratických stran takto přirozeně radovat? Já si nikoho takového nevybavuji. S jejich zdrženlivou, polovičatou radostí si snad ani nezaslouží vyhrát. Ať už to je zásluha PR týmu, nebo autentického prožitku vítěze, alespoň se nyní můžeme kochat opravdovým triumfem ducha. Je-li v tom smíchu přimísena trocha škodolibosti — kdo může soudit?
Přísloví známé nejen v českém jazyce praví, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Patrně se tím myslí, že by se člověk neměl smát předčasně. Je snadné podlehnout iluzi, že vše je dobojováno a vítězství je v kapse. Když se smích ukázal být předčasný, vítěz se jistě směje lépe než poražený, neboť tomu smích zhořkl na rtech. Smích vítěze (jímž v tomto případě smích Andreje Babiše nepochybně je), triumfální smích, je oprávněný a předpokládá se, že i trvalý.
Ale je smích proto lepší, že je poslední? Moderní západní společnost vnímá smích a humor jako něco veskrze pozitivního, jako sílu dobra, stojící proti ideologii, pokrytectví a útlaku. Ve skutečnosti (jak upozorňuje třeba Alenka Zupančič) je humorný odstup podmínkou ideologie, která se může vysmát jakémukoli poukazu na realitu (fact-checking), a smích se často ozývá z úst autokratů. Donald Trump je zručný humorista. Při setkání generálů loni v září zažertoval, že kdo ho nechce poslouchat, může opustit sál… a přijít tak o hodnost a budoucnost. Smích Donalda Trumpa je smích vítěze, je to také triumfální smích.
Kdo se ale skutečně směje naposled? Možná se lépe smějí ti, kdo vědí, že jim smích může dojít dřív než druhým. Moje oblíbená židovská anekdota zní: „Starý Porges, který platí v kruhu své rodiny za mudrce, vykládá svým vnukům rozdíl mezi tímto a oním světem. ‚Tak se podívejte, děti: Tenhle svět, co ho vidíme, nepatří nám, židům, ale patří křesťanům. Zato onen svět, kam přijdeme po smrti, bude patřit nám.‘ — Pauza. — Po chvíli dodá mudrc: ‚Totiž, já bych se zasmál, kdyby onen svět patřil také křesťanům!‘“ Porges se směje naposled (později než na onom světě to snad už ani nejde), ale jeho smích je smích poraženého.
Možná že ten, kdo se nejvíce raduje z vítězství, se neumí zasmát prohře. Poražený se směje líp, protože se vidí s odstupem a chápe, že i kdyby vyhrál, nebude se smát naposled. Otázka, kterou si nyní klademe, není, kdo se bude smát naposled, ale komu dřív dojde smích. Tuším, na které straně budu já, a tak se pro jistotu zasměju (předčasně?) smíchem poražených. Ha ha ha.
Ondřej Galuška je mimo jiné zakládající člen multižánrové kapely eggnoise a frontman projektu The Odd Gifts. S eggnoise vydal čtyři alba, s The Odd Gifts dvě. Kromě toho vydal sólové album „Stručný úvod do filosofie marnosti“, jež získalo nominaci na ceny Apollo 2022. Spolu s tímto albem mu vyšla také stejnojmenná filozofická kniha (Togga, 2023).