Hněv nesmí zůstat sám

Potřebujeme vůbec literární ceny? Nepěstují v poměrně uzavřeném básnickém prostředí spíš soutěživost na úkor komunitní sdílenosti — hodnoty, kterou se vaše nakladatelství Adolescent dlouhodobě snaží posilovat?
Osobně jsem nesoutěživý typ, nikdy jsem to neměl v povaze. Zároveň mám rád kritiku a vážím si jí — hlavně proto, že dokáže rozproudit debatu. A přesně tak to bereme i v redakci Adolescentu. Hltáme každý text, který do něčeho rejpne a pojmenuje problém. Když o nás někdo napíše, máme takovou radost, že klidně zlevníme knihu a týden proděláváme. Je zkrátka důležité o literatuře mluvit, snažit se ji dostávat z uzavřeného kruhu ven.

A myslíš, že v současné době má kritik ještě nějakou autoritu?
Kdybych řekl ne, popřel bych tím hodně věcí, které jsou pro mě osobně důležité. Zároveň ale žijeme ve světě, který funguje podle úplně jiných mantinelů než dřív. Tehdy vycházelo méně knih, ale ve velkých nákladech, nabídka nebyla tak pestrá, mnoho lidí četlo totéž. Kritik mohl psát obsáhlé recenze a měl šanci skutečně ovlivnit čtenářské vnímání.
Dnes je situace jiná. Pestrost je obrovská, každý si může vybírat, co číst, a kritik si zároveň vybírá, čemu se bude věnovat. Autorita kritiky se proměnila, ale nezmizela. Za mě je to v pořádku.



Když započítáme i bibliofilie, máš na kontě už šestou básnickou knihu. Přesto se ti literární ocenění zatím vyhýbalo. Myslíš, že nejnovější sbírka Lebka hoří neonovým snem se v něčem podstatném liší od těch předchozích?
Už si mohu dovolit ohlédnout se zpátky — a ty knihy se opravdu podstatně liší. První sbírky byly spíš lyrické pokusy, takové opatrné ohledávání terénu, kdy jsem si, řečeno s lehkou ironií, „testoval papír“: jeden křídový, druhý savější. Po zhruba třech knihách jsem se ale rozhodl udělat rázný škrt a psát jinak. Začal jsem si vést deník a čerpat z něj. Od sbírky Vně/Mně (2014) se změna projevila jak ve formě, tak v obsahu — básně jsem rozprostřel na několik stránek a mnohem úžeji je opřel o vlastní zkušenost se světem.

Verše tvé nové sbírky tedy mají prapůvod v privátních záznamech. Méně stylizace a více upřímnosti? Chápu to správně?
Ano, mají prapůvod v privátních záznamech. Vlastně už v posledních třech sbírkách vycházím ze svých osobních zápisků. Nejde mi nutně o menší stylizaci, spíš o jiný typ přesnosti — o hledání tvaru, který by byl co nejblíž původní zkušenosti.

V mottu nové sbírky cituješ francouzského básníka C. Demangeota: „Poezie už tedy není žádný hermetismus, ale válečný kód.“ To je záměrně vyhrocené, až militantní tvrzení. Má podle tebe poezie za něco bojovat — a pokud ano, proti čemu a s kým?
A také je tam: — abychom zachovali život — proti hajzlům lidského rodu. Demangeotovu větu nevnímám jako pózu, ale jako popis reality. Co dělat, když si lidé dobrovolně zvolí do čela státu někoho, kdo nedokáže zformulovat souvislou myšlenku a zároveň legitimizuje nenávist? Pokud se do nejvyšších pater moci dostává člověk, jehož výroky soud opakovaně označil za fašizující, je těžké tvářit se, že existuje jednoduchá cesta zpět. Jak připomínají Patočkovy Kacířské eseje, společnost může překročit svůj zenit, aniž si toho všimne. Svět se brutálně militarizuje — a když chci poezií zachytit současný vibe, nemůžu mluvit včerejším jazykem.

Předchozí sbírka Happy End (2020) byla silná osobní konfese, skrze niž jsi nás provázel různými etapami tvého života. V „Lebce“ mi přijde, že tato privátní linie směřuje k něčemu univerzálnějšímu, možná nadosobnějšímu. Asi se zdráhám vyslovit, že chceš zachytit ducha doby. Ale přeci jen… Vnímáš ten posun od individuálního k obecnému?
Cítím. Pořád vycházím ze sebe, jen se můj osobní příběh víc propojil s příběhem doby. Poezie je můj komunikační jazyk, kód, kterým se dorozumívám, kterým si spoustu věcí vysvětluji a kterým se snad umím i obrnit. Možná to dnes zní skoro směšně, protože poezie nemá na nic vliv a téměř nikdo ji nečte, ale chci si tohle vidění uchovat.

V jedné z básní popisuješ odvod mladých ukrajinských kluků na frontu, které čeká smrt. V dalším textu zase armáda v teplácích přelézá plot demokracie na Capitol Hill. Dějiny se stávají zacyklenou fraškou. Zároveň se o těch krutostech ostýcháš vyprávět a někdy marně hledáš metaforu. Je pro tebe přirozené psát o velkých dějinných tématech?
O těch ukrajinských klucích jsem začal psát v Brně na nádraží, kde jsem je skutečně viděl čekat na spoj. Ta linka i směr byly reálné — a ta představa mě zdrtila. Od té chvíle se vnitřně připravuji na válku. Často přemýšlím, kde bych mohl být užitečný a jak, ale nemám na to odpověď. Byl jsem vychováván úplně jinak.
Není pro mě přirozené psát o „velkých dějinách“. Vstupuju do nich vždycky oklikou, přes konkrétní tváře a situace, které se mě dotknou. A když hledám metaforu, často zjišťuju, že jazyk nestíhá.
Ostych? Spíš je to stud z toho, kam jsme se jako druh znovu dopracovali.

Proč jsi měl potřebu napsat čtvrtou část knihy nazvanou „Kapitola o Kapitolu“ ve slovenštině? Chtěl jsi tím upozornit na vyhrocenou politickou situaci u našich sousedů?
Slovenština má pro mě zvláštní zvukovou energii — je ostřejší, víc posazená dozadu, někdy působí až sebevědomě a neústupně. Fico a ta jeho slota tuhle nuanci nechtěně zvýrazňují. Nemyslím to nijak výsměšně, naopak: slovenština je nádherný jazyk. V danou chvíli mi připadala jako nejpřesnější vyjadřovací prostředek. Na to, co v té kapitole popisuji, byla čeština příliš měkká a smířlivá.

Zároveň tvé verše koketují s velkou potřebou patosu a hněvu…
Hněv je pro mě skutečně důležitou imaginativní silou, vychází z pocitu nespravedlnosti. Nikdy ale nesmí zůstat sám. Musí existovat protipól — řekněme citlivost. Troufám si říct, že právě díky tomuto pnutí se hněv neproměňuje v prázdnou zlost, ale v energii, která má směr a může něco měnit.

To, o čem hovoříš, představuje zřetelný příklon k angažované poetice, jež se neobejde bez společenského kontextu, který se snaží svým gestem reflektovat, případně i ovlivnit. Neobáváš se, že tvá poezie zůstane příliš těsně svázána se současností?
Společenský kontext beru jako přirozenou součást psaní, ne jako program. Adolescent jsem od začátku chápal jako otevřený prostor pro hlasy stojící na okraji a jako místo, které má zastřešovat queer autorstva a jejich originální hlas.
Jistá míra svázání se současností — zvlášť když pracuji s konkrétními jmény — je mi samozřejmě jasná. Zároveň ale postavy, které se objevují například v básni „Kapitola o Kapitole“, zůstanou součástí soudobých dějin jako odstrašující příklady nekompetentnosti a úpadku. O tom jsem přesvědčen.

Pro interpretaci tvé sbírky byla pro literárního kritika a člena poroty Ceny literární kritiky Jakuba Vaňka stěžejní proměna maskulinní perspektivy, kterou ses podle něj svým psaním snažil proměnit. Bylo i tohle jedno z poselství knihy?
Bylo. A je pro mě vlastně dobré znamení, že to u mnoha mužů vyvolává zvednuté obočí a podráždění. Znamená to, že se text dotkl něčeho, co je zažité a málokdy zpochybňované. Nešlo mi o provokaci pro provokaci, spíš o snahu tu maskulinní perspektivu pootevřít a ukázat její limity.

Mimochodem — nedávno tady na H7O vyšel článek „Otcovská požehnání pro mladé básnictvo“ literárního kritika Dominika Bárta, v němž interpretuje literární pole jako mocenskou, patriarchální strukturu, v níž starší básníci prostřednictvím anotací k básnickým debutům ponižují mladší autory. Lze i tuto interpretaci chápat jako maskulinní perspektivu?
Uvědomuji si, že jsem byl formován velmi tvrdě — ještě jsem stihl být odchovancem Jiřího Kuběny. Často jsme spolu nesouhlasili, přeli se. Dokázal mi napsat, ať raději mlčím, že snad jedna báseň stojí za to, aby si člověk „natrhl Achillovu patu“, nebo tak nějak to formuloval.
A přesto jsme se dokázali obejmout, zasmát se a mluvit úplně obyčejně o životě. Bylo to drsné, ale lidské. Možná i proto nechci mluvit ultimativně. Tyto vztahy nelze zjednodušit jen na mocenský model — i když ho samozřejmě nelze úplně popřít. Ale to jsou přesně ty okamžiky, které vás zastaví a donutí přemýšlet o věcech, které by vás před tím nenapadly.

V rozhovoru, který jsme spolu vedli před pěti lety pro portál iLiteratura.cz, jsi dost otevřeně mluvil o své zkušenosti gaye na maloměstě. Říkal jsi, že téměř čtvrtina jednadvacátého století je za námi a jako by se v myšlení nezměnilo vůbec nic. Dokonce se vracíme. Teď už jsme se přes tu čtvrtinu dokonce přenesli. Žije se ti ve světě lépe?
Vytahovat dnes téma queer identity, když pár set kilometrů od nás probíhá válka, hrozí environmentální kolaps a většina mých kamarádů se raději zamyká v bytech a přestává chodit ven, mi někdy připadá skoro nepatřičné. Nejde ale o soutěž v utrpení. Spíš o to, že zkušenost menšiny je citlivý seismograf doby. A nejde ani tak o pocit bezprostředního ohrožení, jako o paměť: tvrdá moc si vždycky nejdřív ohmatává hranice na těch, kdo nějak vybočují z normy.