Sochy z mlhy
„Sníh jsou písmena padající z nebe,“ napsal japonský glaciolog Ukichiro Nakaya. Byl sněhovými vločkami tak posedlý, že si začal pěstovat své vlastní. Na Univerzitě Hokkaido ve městě Sapporo k tomu účelu založil celou laboratoř mrazu. Pěstoval si svá vlastní písmena, a stal se tak prvním skutečným spisovatelem sněhu. Nesmírně jeho práci obdivuji.
Rád bych si dopřál ten luxus a ještě jednou se zde vrátil k tomuto druhu mrazivé literatury. Popravdě celý život o ničem jiném tak usilovně nepřemýšlím jako o sněhu — o sněhu a mrazu. Vím, že to vypadá nadneseně, ale nepřeháním. Sníh souvisí s mým životem. Narodil jsem se za třeskuté zimy, mrazy byly tenkrát tak silné, že mou matku několik dní nepustili z porodnice. Můj otec zemřel, když mi byly dva roky, nemám na něj jedinou vzpomínku, ale vím, že umrzl. Vracel se od kamaráda na běžkách, posadil se pod strom, aby si odpočinul, usnul — a (zasypán písmeny) už se neprobudil. Prý je to nejkrásnější, nejpokojnější druh smrti. Ale o tom zde mluvit nechci, to jen k vysvětlení mé obsese.
Pociťuji z těch důvodů silnou spřízněnost s osudy lidí, kteří se pokusili přečíst sníh. Kteří se ho pokoušeli rozluštit, tak či onak prolomit jeho kód. Vedle Johannese Keplera, o němž jsem psal minule, mám velkou slabost pro jiného fanatika sněhu — Wilsona Bentleyho, který začátkem dvacátého století vyfotografoval tisíce sněhových vloček. Dokonce se mu začalo přezdívat „Snowflake“. Všichni v jeho rodném kraji v americkém Vermontu zimu nenáviděli, on ji miloval, na nic se netěšil s větším rozechvěním. Hodiny a hodiny bloudil mrazem, na černý samet chytal sněhové krystaly a číhal na ty celistvé, nepolámané. Ty pak opatrně přemisťoval drobnou dřevěnou třískou, uhlazoval do rovna ptačím pírkem a fotografoval svým speciálním měchovým fotoaparátem propojeným s mikroskopem.
Jakmile začal padat správný sníh, nechával na stole stydnout sváteční oběd, zanechával zkoprnělé hosty u jídelního stolu, uprostřed započaté věty bez rozloučení utíkal za svými „démanty“, za „květy mrazu“, jak jim říkal. A možná ho ty drobné květy nakonec stály život. Zemřel na zápal plic, který si uhnal při jedné ze svých toulek, na jedné ze svých cest k mrazu.
Ukichiro Nakaya ve své laboratoři
Ukichiro Nakaya, velký pěstitel ledového písma, zemřel začátkem šedesátých let na rakovinu. V jeho práci teď pokračuje jeho dcera Fujiko. Jen ji posunula ještě o krok dále k ničemu. Fujiko Nakaya je vynikající umělkyně, která staví sochy z mlhy. Kam nakonec jít dál od sněhu? A hlavně — je vůbec možné představit si lepší pomník mrtvým otcům?