Nepraktický žert

Vzpomínám si, jak jeden starší trumpetista školního orchestru, jehož jsem byl jako dítě členem, namazal nováčkovi písty od trumpety mazadlem na dolaďovače, takže místo aby se okamžitě vracely, pomaloučku vyjížděly, znemožňujíce jakoukoli smysluplnou hru. Zcela jistě šlo o šikanu, ale tradičně se tomu říkalo kanadský žertík neboli praktický vtip. Zubní pastou natřené kliky u dveří. PET lahev s vodou vylitá do kalhot. Hořčice na tácku připlácnutá na nos. Na tom označení je úsměvné, že tyto praktické vtípky, žerty prováděné činem spíš než slovem, bývají pro účastníky krajně nepraktické: nemůžete hrát na trumpetu nebo vypadáte, jako že jste se právě počurali.

Ve filosofii se tradičně rozlišuje mezi její teoretickou a praktickou odnoží, přičemž pod praktickou filosofii spadá etika či morální filosofie. I zde nám může toto označení připadat ironické, neboť význam „praktičnosti“ se poněkud posouvá. Představuji si všechny ty velevýkonné podnikatele a politiky, kteří nemluví, ale makají, kteří zdůrazňují efektivitu, lukrativnost, výnosnost. Hlavně žádnou ideologii! Soustřeďme se na výsledky. Vše se dá objektivně propočítat. Řídit svět jako firmu. Jako velikou firmu. Jako Titanik.

Jednou z nejméně praktických literárních postav je Haňťa z Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Haňťa je naprosto neefektivní ve své práci, která spočívá v lisování papírového odpadu. Místo toho, aby jen mačkal čudlík a lisoval balíky, aranžuje obsah podle jakéhosi uměleckého impulzu — tak aby knihy zůstaly otevřené na určité stránce, aby na vrchu byla reprodukce obrazu atd. Vznikají tak idiosynkratická umělecká dílka, která nikdo neocení a která nejsou vůbec k ničemu. Mohli bychom zde vidět ironické převrácení základní premisy marxismu o prioritě a (v určitých výkladech) nezávislosti základny — výrobních prostředků a jejich vlastnictví — na nadstavbě — politice, filosofii a umění. Hrabal tu z té nejnižší manuální dělnické práce dělá cosi filosofického a uměleckého, něco, co by mělo být součástí „nadstavby“.

Haňťa je idiot. Je jako „džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky“, aniž by věděl, které z nich jsou jeho a které jsou vyčtené. Haňťův slisovaný mozek je jak nekonečný feed instagramu, je to stroj absolutní dekontextualizace. Když vidí nový gigantický automatický lis na papír, lituje Haňťa, že nikoho nezajímá, kdo ty knihy psal, editoval, sázel, tiskl, cenzuroval, nechal zničit… Cítí soucit se všemi knihami, i když to jsou knihy nacistické propagandy. To je přece absurdní vtip!

A přesto je na této idiocii a neschopnosti či neochotě rozlišovat něco hluboce duchovního a vznešeného. Proto je Haňťa zároveň postavou podobnou Ježíšovi nebo Buddhovi. Neboť absolutní soucit, bezpodmínečná láska k bližnímu (ať už je nám jakkoli vzdálený), nastavování druhé tváře a podobně — to vše jsou navýsost idiotské rady. Je to opak praktického, utilitaristického jednání. Je to oblast etiky a v tomto smyslu je etika ryze nepraktickou filosofií, neboť musí suplovat či doplňovat jednání, které hledí na prospěch a výsledek. Etické jednání se musí jevit jako žert, a to jako výsostně nepraktický žert, všem těm veleúspěšným podnikatelům. Proto až vám někdo namaže písty trumpety vazelínou nebo naleje vodu do kalhot, nastavte druhou nohavici a vězte, že jste v dobré společnosti. Že i když jste za idiota, ocitli jste se ve sféře etického jednání.