Ticho jako možnost promluvy

Když se někteří básníci pokoušeli bezprostředně reagovat na střelbu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, k níž došlo 21. prosince 2023, přirozeně selhávali. Na sociálních sítích se tehdy objevila zvláštní potřeba jakési jednorázové, příležitostné poetické truchlohry (např. v básních O. Buddeuse či O. Hanuse), které však chyběl patřičný odstup. Psát ji mohli pouze lidé, kteří jednu z nejtragičtějších událostí novodobých dějin nezažili osobně. Ostatní mlčeli.

Při četbě již čtvrté sbírky Josefa Hrdličky MOST přes MOST se nelze vyhnout interpretaci, že kniha zřejmě usiluje o reflexi této hrůzné události, které byl spisovatel navíc jako docent Filozofické fakulty UK přítomen. Názvy kapitol se ostatně jmenují „Předtím“ a „Potom“, dělí je právě onen osudový okamžik, a jedna z ústředních básní nese název „Slunovrat“: „střela tě zasáhne, i když ji necítíš / krvavé slzy na tebe padají / já miluji člověka, protože květina / uvadne — a od hlavy k patám se / zázračně mění“. Čím hlouběji ale k tomuto tragickému prožitku pronikáme, tím více se mu v knize vzdalujeme. Pro Hrdličku je absence vyřčeného stěžejním materiálem sbírky. Jako by se zde ticho vysloveného (nebo nemožnost vysloveného) stávalo způsobem komunikace a porozumění. I z tohoto důvodu by tedy bylo nepřesné nazírat Hrdličkovu sbírku primárně z této perspektivy. Pro autorovu lyriku je vnější téma podružné a k psaní ho nutně nepotřebuje, čímž se vymaňuje z osidel doslovnosti a prchlivých emocí.

Mám za to, že ve sbírce MOST přes MOST jde především o principiální hledání básnické řeči, konfrontované s rozporně tragickou skutečností. Autor se skrze své texty mimoděk ptá, jak vůbec (a za jakých myšlenkových/emočních podmínek) „básnicky“ vypovídat: „do hranatých závorek dáváme / vyškrtnutá slova, jako ve vězení, zatímco ostatní / si plynou po papíře celkem volně“. Jde o poezii váhy a tíhy slova, o jeho přesnosti i nepřesnosti, o jeho síle i nemohoucnosti a o hledání správného tvaru, formy a definice: „vše musí splývat se svým významem / jako mozek vědomý si všech svých spojů / vesmír proměněný v inteligenci / duch ve hmotu / vysvětluje se to zevnitř“. Autor si klade elementární otázky, jimiž ohledává osudový mezník mezi promluvou a jejím zapsáním. A možná je to právě onen „Most přes Most“ — spojení mezi vyřčeným a nevyřčeným — v němž vždy více ztrácíme než získáváme. Básník neposkytuje odpovědi, protože neexistují; to však neznamená, že se o ně nemůže pokoušet skrze tematizaci samotného aktu psaní: „předává se to ústy a cestou / se to mění jako sen, překládá / že ti vzdálenější si vůbec nerozumějí — totéž slovo / ostatně rozumějí si ti dva, co stojí vedle sebe?“.

S výše popsaným souzní i zvolená forma sbírky. Hrdlička volí fragmentárně roztroušené, a přesto intenzivně senzibilní verše, psané jakoby v „proustovském“ rozpomínání, kdy hledaný výraz nenachází / ohledává svůj předmět a kdy se vše odehrává v jakémsi podivném meziprostoru naší mysli, tedy v polospánku nebo přímo ve snění: „moc dobře nevím, kde jsem / než se otevřou oči / pohled narazí na stěnu viditelného / a všechno se přetočí do sebe“. Hrdličkovy texty jsou proto v důsledku významově roztřesené, plné slovních zákrutů, do nichž se čtenář musí, aby je mohl interpretovat, účastně zatoulat. Zároveň nesou zřetelný performativní charakter: nejen označují, ale uvádějí do přítomnosti to, o čem mluví. Je otázkou, zda je tedy interpretace (v hermeneutické tradici chápaná jako odkrývání smyslu, významu) hlavním smyslem čtení těchto básní a zda v tomto případě není produktivnější tzv. poetický přístup, kdy od básně očekáváme spíše jistý druh potěšení, útěchy a účasti založený na jejích specificky lyrických prvcích, jako jsou rytmus či rituálnost — podobně jako například u hudebních soundtracků. To mimochodem koresponduje s Cullerovou knihou Teorie lyriky (2015, česky 2020), k níž Josef Hrdlička napsal doslov.

Kompoziční sevřenost knihy pak dokreslují závěrečné kapitoly sbírky „Zahrada“ a „Práce na zahradě“, v nichž se jazyk sbírky zklidňuje a nalézá skrze ustálené rytmizované interakce opěrný bod v jasně ohraničeném území: „Stačí ale chvilku pravidelně dýchat a nahnutá stěna se vrací zpátky. / Všechno pevně tkví v sobě, jako kořeny v zemi a větve ve / vzduchu.“ Hrdlička tu zahradu pojímá jako živý organismus prorůstající do jeho vidění natolik, že už není rozdílu mezi tím, kdo pozoruje a kdo je pozorován. Josef Hrdlička napsal sbírku, která v sobě dokáže snoubit intimně osobní výpověď s univerzálním nadosobním poselstvím. Můžeme ji nazvat angažovanou a zároveň i hluboce spirituální. Je to sbírka zdánlivých protikladů, které se slévají do soutoku něčeho, co musí být vysloveno a zároveň spočinout v tichu.

Josef Hrdlička: MOST přes MOST, Opus 2025, 83 stran