Je to horor, sociální i intimní

Každým dnem se ti má narodit třetí dítě a zároveň je před premiérou tvé adaptace románu Marka Torčíka Rozložíš paměť. Půjde to nějak skloubit?

Nepůjde. Přijedu se podívat, až doma najdeme nový rytmus. Právě večery jsou nejnáročnější.

HaDivadlo má od této sezony nové vedení, triumvirát. Ale tohle působí trochu jako import Divadla X10, kde ty působíš jako dramaturg a režisér Ondřej Štefaňák jako umělecký šéf…

Určitě to není žádný import. My jsme v X10 spolupracovali s Janem Doleželem, Justinou Grecovou a Janou Vaverkovou někdy v době, kdy odevzdávali svou koncepci pro HaDi. Ta spolupráce se odehrála v rámci linie Draft X10, která poskytuje prostor tvůrčím osobnostem, které studují nebo právě absolvují svá umělecká studia. Vznikla tak inscenace Člověk se objevuje v holocénu podle prózy Maxe Frische. Nevím přesně, ale myslím, že v koncepci pro HaDi už nové trio uměleckého vedení počítalo s režií Ondřeje Štefaňáka. No, a kolega Štefaňák si pro dramatizaci vybral mě, protože se známe z X10, a ví tedy, co ode mě může očekávat. Padaly i jiné návrhy, ale nakonec to skončilo u mě. Český divadelní svět není příliš rozlehlý, když s někým najdete dramaturgickou příbuznost, tak k těm překryvům přirozeně dochází.

Jsi zkušený dramaturg i dramatik, ale z hlavy vlastně nevím: adaptoval jsi už někdy pro jeviště román?

V posledních letech byla těch románů celá řada, hlavně pro X10. Nejvýraznější byla asi práce na románové trilogii Liona Feuchtwangera Čekárna, druhý díl vznikl ve spolupráci s Barborou Hančilovou. To bylo asi 1 500 stran přečtených, proškrtaných, revidovaných atd. a četl jsem to samozřejmě několikrát. Vznikla výrazná trojinscenace v režii Ondřeje Štefaňáka, Terezy Říhové a Kamily Polívkové, která měla pro X10 formující charakter. Ze současné české prózy jsem pro X10 adaptoval Kahudovu Bytost nebo Bilerovu Destrukci.

Bylo pro tebe snazší vycházet z existující předlohy, nebo je člověk svobodnější, když od začátku píše svůj vlastní text?

Jsou to trochu jiné disciplíny. Při mém vlastním psaní se příliš nezabývám dramatickými situacemi. Přemýšlím hlavně v rovině textu a spíše básnických než tradičně divadelních kvalit. Romány, které jsem měl možnost dramatizovat, ale přece jenom mají nějaký děj, zvraty, situace apod. To je pro mě výhoda, protože nemusím plýtvat tvůrčí energií, abych je vynalézal. Docela dobrým průsečíkem byly hry, při jejichž psaní jsem se inspiroval antickým příběhem, ale to zpracování bylo výrazně posunuté, nebo dokonce vyšinuté, mám na mysli hlavně Teritorium a Filoktétés. Last Minute. Původní příběh mi poskytl kostru, na kterou jsem pohodlně věšel vlastní obrazy. To ale při dramatizaci jako takové není možné, míra autorské svobody je přirozeně menší.

Předpokládám, že Marek Torčík musel dát nejen souhlas s adaptací, ale mluvili jste spolu o tom, jak k tomu přistoupit. Co pro něj od začátku bylo důležité? Nejenže jde o jeho román, ale jde i o jeho život, byť literárně zpracovaný…

My se s Markem Torčíkem osobně vůbec neznáme, ještě nikdy jsme spolu nemluvili. Ale tak on už to napsal, řekl, co bylo potřeba. Jak je spokojen s adaptací, nevím, ale doufám, že to nezakáže.

Neměli jste obavu z toho přechodu mezi médii? Přece jenom, literatura se dotváří v hlavě čtenáře, kdežto inscenace se děje přímo před divákem, není moc kam uhnout.

Ano, inscenace je přímější. V dialogu s literaturou vyžaduje vždycky nějakou míru zjednodušení ve smyslu větší přímočarosti — to nemusí být nutně na škodu. Zkratka tady znamená jít nekompromisněji k podstatě věci. Obavu jsme neměli. Pro celou řadu literárních obrazů lze najít výživné režijní, scénické ekvivalenty. Možná je to trochu jako překládat poezii, nikdy to nebude doslovné, místy musíte hledat různé kompenzace, které vám oproti předloze dovolí váš jazyk.

Jak jsi tedy ten román přečetl ty osobně?

Román jsem četl až v souvislosti se zakázkou. Nemyslím, že bych v adaptaci nějak literárně exhiboval, to není moje role. Já z té hromady textu musím v souladu s režijně-dramaturgickou koncepcí vyzdvihnout motivy, situace, dějové linie atd., občas je trochu jinak poskládat, aby fungovaly v rámci té přímočaré jevištní zkratky, ale vždycky se snažím postupovat s velkou empatií. Nejvíce špatných zkušeností mám právě s momenty, kdy jsem se nad autora povyšoval a vnucoval té látce nějaký vlastní razantní pohled. I to, co ti třeba nesedí, musíš vzít do hry. Nebo škrtnout.

Mně po těch skoro dvou letech, co jsem román četl, nejvíc utkvěly scény z továrny na čočky a pak ty s Marianem… Dojde na ně i v HaDivadle?

Vztah s Marianem je samozřejmě zásadní a je mu věnován velký prostor. V prvních verzích scénáře bylo také hodně popisů z továrny na čočky, ale bylo to neudržitelné. Nevím, kolik toho zůstalo v jevištních obrazech. Ale ano, ty popisy matky v továrně byly pro mě osobně nejpůsobivější. Dokonce jsem v jedné chvíli přemýšlel o mámě Daně jako o zajímavější postavě než o samotném „Marečkovi“.

Vím, že tohle už není tvoje práce, ale určitě jste všechno probírali i s režisérem Ondřejem Štefaňákem. Jaký našel režijní klíč?    

Oblíbeným tématem režiséra Štefaňáka je v poslední době eskapismus a jeho různé osoby. Představte si, že utečete z maloměsta, ve kterém jste se prostě intelektuálně a emocionálně nemohli rozvíjet, žijete si ve velkoměstě konečně svůj vlastní život a z této nabyté, najednou jaksi privilegované pozice začnete kázat, co tam u vás doma dělají všechno blbě. A pak jednou v noci ležíte ve svém pronajatém bytě, sledujete nějaký pseudosecesní štuk na stropě a za okny cinkají noční tramvaje a ta světla a stíny vám putují před očima a najednou začne něco škrábat někde ve stěně, která se provalí, a tou dírou k vám přichází děda s igelitkou a pak máma a nějaká dávná láska a celá vaše minulost, prostředí, ze kterého jste utekl, se bez pardonu vlomí do vaší současnosti a sahá po vás. Je to horor, sociální i intimní. Teď jsme v X10 dělali Knihu krve v režii Štěpána Gajdoše a je to vlastně dost podobné: „minulost, která se nám prošoustává do přítomnosti“.

Na premiéru se tedy asi nedostaneš, ale na nějakou reprízu určitě ano. Máš rád premiérovou atmosféru, nebo svoje věci radši sleduješ, až se trochu usadí?

Premiérovou atmosféru miluju. To jsou vlastně asi jediné chvíle, kdy nějak výrazněji tančím — tak zhruba okolo druhé v noci na Psí vojáky. Kdybych byl režisér, snažil bych se bedlivěji sledovat stav inscenace, která je ze své kolektivní a komplikované podstaty křehká. Ale s těmi texty už nic moc nenaděláte, takže je nechávám, ať si žijí. Po premiérové atmosféře mám asi nejradši derniérovou atmosféru.