Úsměvy umělých dívek
Nekonečnost je nedokonalá — ne souměrné, pěkně dělitelné číslo, ale zneklidňující hloubka. Je ovšem také etická: podle francouzského filozofa Emmanuela Lévinase nekonečnost nenapadneme, něco v ní nás vždy zarazí. Lidská tvář je tato nekonečnost. Přinášíme další sloupek Ondřeje Galušky.
Jelikož jsem ještě nenašel dost síly nebo odvahy odejít ze sociálních sítí, občas si vezmu do ruky telefon a spouštím se bezednou propastí příspěvků. Poslední dobou se mezi nimi výrazně častěji objevují obličeje dívek, které neznám. Dívky jsou mladé, velmi pohledné, hledí z obrazovky zářícíma očima a rozkošně se usmívají. Mají jedinou chybu. Vůbec neexistují.
Chvilku mi to trvá, pak si to uvědomím. Výjev je příliš dokonalý, obsahuje nějaký nepřirozený pohyb vlasů, nebo má texturu jako jiná videa vytvořená umělou inteligencí. Patřím k lidem, kteří neholdují výtvorům AI, a tak u videa nesetrvávám, ale škoda už byla napáchána. Algoritmus ví lépe než já, co mě zaujalo, a u čeho jsem byť jen na vteřinu zpomalil. Obličej mě oslovil, snad i uhranul, možná zapůsobil na nějaký hlubší pud nebo podvědomý vzorec chování.
Na svou obranu musím uvést, že patrně nejsem sám. Videa a obrázky dívek, které nic zvláštního nedělají, jen se culí a pózují, běžně dosahují statisíců zobrazení. A tak nejen že se podobného obsahu objevuje čím dál víc, ale vytváří se tlak na stále „extrémnější“ obsah. Dívky jsou ještě sympatičtější, vyzývavější, obrázky explicitnější. Zdá se, že po velmi krátké éře „body positivity“ — přitakání tělu v jeho rozmanitosti — se řítíme do pekla naprosto nerealistických očekávání od svých a cizích těl.
Psychologický výzkum ukazuje — a mám to ověřené na svých studentech — že dnes již nejsme schopni rozlišit obrázek skutečného lidského obličeje od obličeje vytvořeného počítačem. Co víc, lidé nejčastěji hádají přesně naopak — skutečné obličeje jim připadají umělé a vygenerované obličeje jim připadají víc lidské. Je to tím, že počítač vytváří obličeje symetričtější a symetrické obličeje nám připadají krásnější, sympatičtější a důvěryhodnější. I obličeje umělých dívek tak mohou působit sympatičtěji a přitažlivěji. Jako každý muž ve středních letech konfrontovaný touto záludností si kladu jedinou otázku: Co by na to řekl Emmanuel Lévinas?
Podle Lévinase ve tváři druhého člověka spatřujeme nekonečno. Druhý je pro Lévinase absolutně Jiný. Představuje svět, k němuž nemáme přístup, který nemůžeme mít pod kontrolou nebo ve své moci, který nemůžeme zahrnout pod totalitu našeho pohledu. Tvář je zároveň etickým apelem. Ve své obnaženosti, nahotě, říká: nezabiješ!
Co by řekl Lévinas na úsměvy umělých dívek? Asi by nepopíral, že můžeme (omylem) spatřit tvář Druhého někde, kde žádný Druhý nikdy nebyl. (Z fenomenologického hlediska je moje zkušenost platná, i když jí nic „neodpovídá“, a tak můžu mít reálný vztah s neexistující osobou, jak to například předvídal film Ona z roku 2013.) Také říká, že mírnost ženské tváře nám skýtá nejsnazší cestu k přijetí tváře. Ve tvářích umělých dívek je ona mírnost a rovněž „koketerie“, „smích dvojsmyslných historek“ a „nezodpovědná animalita“ — prvky, které Lévinas zmiňuje v souvislosti s dvojznačností erotické lásky, při které jde zároveň o uspokojování potřeb a o touhu po druhé osobě, která nemůže být uspokojena, neboť míří k nekonečnu.
Zároveň by se Lévinas mohl ptát, zda nám umělé tváře pomáhají spatřit tvář Druhého, či nám to naopak ztěžují. Hledá většina sledujících lidskou tvář, touží po Druhém, nebo chtějí jen uspokojit potřebu (a mít něco nebo někoho v moci)? Umělé dívky nikdy nezestárnou, virtuální přítelkyně nás nikdy nezklamou, nikdy nám nezalžou ani nás nepodvedou. Můžeme je mít v moci, mít je pod kontrolou. Můžeme je dokonce „zabít“, vymazat, zničit, protože za krásným obrázkem se neskrývá žádné nekonečno světa druhé osoby. A v reálu bohužel vidíme, že mnoho lidí tomuto pokušení neodolá — například v současné aféře kolem aplikace Grok, pomocí které uživatelé vytváří explicitní a násilné obrázky z fotek reálných žen. (Lévinas spatřuje v ženské tváři ještě jiný apel: neznásilníš!)
Snad jsou tyto excesy jen výjimkou. Aplikace Replika, vytvářející virtuální partnery, má miliony uživatelů, kteří se snad ke svým protějškům chovají eticky. Ale skutečný člověk vás podvede, zalže vám, zestárne, ztloustne a zhloupne. Pokud jste to ještě nepochopili, tak právě v tom spočívá jeho „nekonečnost“, transcendence, božství. (Co když obličej Druhého musí být vždy v nějakém filosofickém smyslu obličej ošklivý?) Snažme se si toho vážit a odolejme pokušení úsměvů umělých dívek!
Ondřej Galuška je mimo jiné zakládající člen multižánrové kapely eggnoise a frontman projektu The Odd Gifts. S eggnoise vydal čtyři alba, s The Odd Gifts dvě. Kromě toho vydal sólové album „Stručný úvod do filosofie marnosti“, jež získalo nominaci na ceny Apollo 2022. Spolu s tímto albem mu vyšla také stejnojmenná filozofická kniha (Togga, 2023).