Zavřené oči, uši v dlaních

Na rozdíl od vašich předchozích dvou prozaických souborů Petříček Sellier & Petříček Bellot a Sebrat klacek, v nichž jsou soustředěny takřka všechny krátké texty, které jste v rozmezí několika let před vydáním publikoval časopisecky či rozhlasově, se v nejnovější knize Nějaká Cécile a jiné nachází podstatně užší výběr. Jaký byl důvod tohoto posunu ke kompoziční soustředěnosti? Jako by už nestačila jen sběratelská vášeň.

Nechtěl jsem se opakovat. Ani Sebrat klacek není — pokud jde o výběr, skladbu, dopisování a přepisování — opakováním předchozí knihy.
V Cécile jsou skoro všude ženské hrdinky: na souboru se projevilo, že jsem paralelně překládal Eurípidovy Bakchantky a Médeu a četl si české překlady Sofoklovy Antigony, kterou dělám nyní — je tam k těm tragédiím opravdu hodně odkazů, zjevných i skrytějších. Byl to jeden z klíčů výběru, proto i ten název. Od té doby, co s Matyášem Havrdou antické tragédie převádíme, myslím na to, že bych zkusil vedle překladu psát i parafrázi, rovnou, ve stejném čase — nikdy se mi to ale nepodařilo. Tak Cécile je taková parafráze starořeckých tragédií rozdrobená do próz.
Když mluvíte o „sběratelské vášni“ — ano, srovnával jsem ty vybrané texty podle velikosti, krásy, data sběru, podle lokalit i času o něco déle než jindy. Až se to nějak ustálilo. A potom jsem se pokusil — jak jsem si tak tu sbírku po výběru a přerovnání pořád dokola prohlížel — ještě něco nového nasbírat a některé kusy přepreparovat. V tom je rozdíl oproti starším souborům.           

Jako zřetelný rozdíl vystupuje i výraznější odpoutání od publicistického žánru — s jeho konvencemi se tady už moc nepohrává, řada textů se sloupkům a ranním úvahám vymyká také rozsahově. Stále bych se to ale zdráhal nazvat povídkou. Pomohla vám zkušenost s něčím tak zdánlivě rigidním, jako je „pravidelná rubrika“, k otevřenějšímu přemýšlení o próze?  
Taky bych se zdráhal, ale jsem na cestě. A mám plány.
Napětí mezi rubrikou a tím, čím ji „naplním“, stálo na počátku toho, že jsem se rozepsal. Tolerance editorů publicistických žánrů — to je něco, co ve mně vzbuzuje opravdovou zvědavost. Rád bych poznamenal, že navzdory všemu „odpoutávání“ platí, že pokud ty texty jakkoli souvisí s žurnalistikou, s denním psaním, s tlakem termínu a nutností krátit, aby se to vešlo, s něčím tak obyčejným, jako je rubrika, jsem velice rád.
Próza vůbec má v sobě něco přízemního, vulgárního, co mě ale láká čím dál víc. Bohužel hodně lidí, kteří prózu píší, láká pouze tento aspekt, na který mají talent a který dovedou bezvadně naplnit. Domnívají se, že to ostatní vznikne tak nějak samovolně.  

Neoddělitelně je s vámi spjato označení pozorovatele. Odpíchnete se ale někdy i od něčeho čistě introspektivního, nekonkrétního — třeba od toho „smutku bez důvodu“? Nebo je prostě nutné nějaké zahlédnutí, případně nějaký slovní zjev?
„Od něčeho čistě introspektivního, nekonkrétního“ se odpichuju často, samozřejmě — a „zahlédnutí“ nebo „slovní zjev“ si k tomu vymyslím. To dělám odjakživa.
A někdy je zahlédnutí na začátku. Věřím tomu, že něčeho si dobře povšimnout (přičemž „dobře“ znamená opakovaně a taky s láskou a nedůvěrou) vede k dramatickým situacím a příběhům.

Možná je ta nálepka pozorovatele dána i tím, že se ve vašem psaní samotný proces pozorování nevídaně zprůhledňuje. Připadá mi, že řadě vypravěčů dává to dívání docela zabrat — jako by jím něco neustále oddalovali nebo se snažili strhnout pozornost alespoň kousek dál od toho, co je ve skutečnosti trápí. Přemýšlíte o pozorovatelství také jako o zástěrce?
Ano, zástěrka, vytáčka, která hrdinu koneckonců srazí do toho, čemu se snaží vyhnout. Pád je ještě prudší, nabaluje a vyjevuje nové temné věci. 

Když se v nějakém textu objeví zakrnělé příběhy, dost často souvisí s nějakým překaženým plánem, nenaplněným záměrem — muž chce jít do hospody a uvízne v nekonečných polích, flákavé vyprávění babičky musí převzít sám vypravěč, touha jít ven bez psa je utnuta trýznivými představami. Děje se ale něco podobného i na vaší straně — překažené plány a nenaplněné záměry jako způsob psaní?
Dávám si pozor, aby plánu psaní nepodléhalo všechno. Neumím říct, jak se to pozná, jak se tohle dělá. Jen cítím, že si musím vytvořit nějaké „pole“, na němž se pohybuju volně, píšu s nadšením, netlačím – a to, co píšu, se jako by samo vztahuje, přivazuje k postavě a její situaci, samo volí slova, která dělají svou práci v několika rovinách současně. Text pak postupuje v jakési úplnosti.  

Při četbě Cécile se mi vlastně málokdy zarylo do paměti zobrazované, spíš jsem si říkal, co se sakra musí dít v člověku — třeba v takovém, který registruje mrtvá lidská těla v polích bez znatelného znepokojení a zároveň se oddává municióznímu popisu plachtovin a igelitů, do nichž jsou zabalena. Různé poruchy a abnormality sice většinou zůstávají mimo zorné pole, jejich přítomnost je však nesporná. Měl jste při psaní na paměti vykloubenost současného světa, třeba i konkrétních událostí, nebo se to zjevuje samovolně?
Raně jarní krajina se zbrklým sluncem, které osvětluje podivné balíky v zahradách, je reakce na vraždění v Buči v březnu 2022. Editor Pavel Mandys mi tehdy, 7. dubna 2022, na text odpověděl: „Čau, díky, vida, jak se dá psát o Ukrajině, aby to nebyla publicistika.“ Poznal to okamžitě. Já bych se samozřejmě ostýchal k tomu masakru vztáhnout, kdybych ty zahradní nahé věci v prvním jarním slunci neměl v hlavě už dřív — takhle to pro mě bylo možné udělat, věřil jsem tomu. Reagovat na „vykloubenost současného světa“ je pro mě obtížné, potřebuju odstup a hodně různorodých obrazů a čas. Ale samozřejmě nechci psát pouze o trochu smutnější texty — chci víc, hučí mi to v hlavě jako všem, ale nechci psát špatně. Inter arma silent musae neznamená, myslím, že za válek se umění nekoná, znamená to, že za válek se koná mnoho špatného umění.    

Zdá se mi, že v Cécile hraje stále zásadní roli popis, i když třeba slouží k jiným než ryze popisným účelům. V čem vidíte jeho přednosti — třeba ve srovnání s příběhem, který v české próze nadále převládá?
Popis! To je taky taková rubrika s andělským editorem, jehož shovívavost rád ověřuju.
No, už jsem k tomu asi řekl, když jste se ptal na pozorování. Moje popisy jsou často fikce, naprosté, zavřené oči, uši v dlaních. A jindy ne. Vidím kolem sebe hučení skutečnosti, spíš než příběhy, The never ending happening / Of what's to be and what has been / Just to be a part of it Is astonishing to me, jak zpívá Bill Fay. A taky se nechci vzdát, ani v prózách, slova jako věci, slova, které nese nějaký význam až ve druhé řadě. Myslím, že to jde spojit. Tohle podržet, a přitom vyprávět — a dovyprávět. 

„Slovo jako věc“ se nejvýrazněji realizuje v krátkém permutačním textu „Psát“ a monologické promluvě „Babička ve vlaku“. Ty jako by měly blíž k básním z Herbáře k čemusi horšímu, ostatně byly dříve publikovány na digitální platformě pro současnou poezii Psí víno. Jak si našly cestu do Cécile?
Krátké texty na začátku knihy jsou takové záblesky, které se čtenáři mají při čtení dalších textů připomenout. Mají se mu rozsvítit v hlavě — a hned zhasnout.

Měl bych v souvislosti s vaším psaním tendenci mluvit o přesnosti nebo výstižnosti. Na druhou stranu by nad vašimi texty třeba nějaký entomolog mohl kroutit hlavou — evokace přesnosti se děje spíš skrz umanutý popis a vršení detailů než na základě nějaké faktografické věrohodnosti. Přesto: je pro vás na začátku důležité, obzvlášť u těch méně obvyklých sfér, „vědět hodně“?
Stačí málo. Nejsem obzvlášť pilný. 

Kromě doslovu slovenské literární vědkyně Marty Součkové a hutné anotace básníka Tomáše Gabriela se v knize nachází svým způsobem autoreflexivní text „Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude“. O vašich prózách se hovoří jako o těžko uchopitelných a nevyzpytatelných, nehrozí ale naopak při takovém (jakkoliv nedirektivním) metatextovém podloží jistá návodnost?
Možná hrozí, ale ty texty ji vydrží. Připadá vám příliš sebejisté, když řeknu, že s přehledem?   

Asi nijak zvlášť. Zároveň mi přece jenom vrtá hlavou, co vás k tomu vede. Už jen samotný žánr doslovu se u současné české beletrie vyskytuje zřídkakdy.
Nic zvláštního v tom nehledejte. Marta Součková kdysi napsala takovou melancholickou recenzi na Lido di Dante, která mi připadala výstižná. Líbilo se mi také, že doprovodný text napíše někdo ze Slovenska, protože slovenské scenérie jsou pro Cécile důležité.

Součástí připravovaného dotisku budou dvě nové prózy. Přepracovávání či rozšiřování prvních knižních vydání je u vás soustavným jevem, leckdy vedoucí i k výrazně odlišnému vyznění. Posuny v rámci jednoho díla (navíc v poměrně krátkých intervalech mezi vydáními) přitom literární kritika reflektuje málokdy. Záleží vám mnoho na těchto přehlížených revizích, nebo to nakonec zas tak horké není?
Dělám to prostě proto, abych se na dotisk těšil.