Nepřenechat prostor jiným

Začátkem listopadu loňského roku vyvolal v ukrajinském segmentu Facebooku diskusi příspěvek Artema Čecha, spisovatele a vojáka. Čech v něm přišel s tvrzením, že už skoro nic nepíše, protože není o čem psát. Že prý obsah literatury ztratil za léta války smysl. Válka generuje silné příběhy, plné bolesti a hrdinství, hrůzy a vytrvalosti, ale těch příběhů je tolik, že zkrátka devalvují a ztrácí hodnotu. „V naší literatuře mi chybí hravost. […] Místo toho se z naší tragédie stává až příliš snadno čitelná pohádka. Příliš mnoho správného je v těch slovech, která píšeme. Nebo která jsme psali. Cítím hořkost z toho, že už čtvrtým rokem mluvíme o válce stejnými frázemi. Zkušenost, tragédie, smysl, reflexe, identita. Takhle nás nikdo neuslyší. Už teď nás nikdo neslyší. Nikoho nezajímáme. Nezajímáme ani sami sebe, tyhle naše naučené fráze a opakující se (i když neskutečné a nevšední) příběhy.“

Podle Artema Čecha svět baží po stále nových zážitcích, dojmech a pocitech v literatuře, zatímco ukrajinští autoři nejsou schopní naplnit tuto neustálou neutuchající poptávku pomocí opakujících se témat a forem, jež diktuje válka. „Ptali se mě, proč nic nepíšu na svůj Facebook. Nepíšu, protože nemám o čem bych psal. Vše už bylo řečeno. Nic nového. Nic zajímavého. Vše je průzračně jasné, všechno je očividné. Soustředil jsem se na literaturu. Někdy má jedna kniha méně čtenářů než příspěvek na sociálních sítích. Ale za mě je to poctivější. A můj život není natolik zajímavý, abych o něm psal. A o jiných se mi psát nechce, ani na to nemám právo. Proto nepíšu. Není o čem. Není o čem psát sloupky a eseje. Není o čem psát na Facebook.“

Na závěr autor vyjadřuje víru v to, že se v dohledné budoucnosti objeví hodně silné texty o válce, které osloví ty čtenáře, jež realita ještě neunavila. Věří, že zanedlouho literatura najde způsob, jak znovu překvapit, a to nejen smyslem a obsahem, ale také formou a hrou. Zatím nyní prý mluví autoři o válce až příliš správně, naučeně a úděsně morálně, což nikoho nezajímá.  

Článek předvídatelně vyvolal bouřlivou odezvu, řadu reakcí od absolutně souhlasných až po ty, jež se s Čechovou pozicí diametrálně rozcházely, a nasbíral přes dvě stě komentářů a ještě víc sdílení.

Pozdvižení vyvolal zejména navazující příspěvek Antona Sančenka, spisovatele a marinisty. Ten nejprve zdůraznil, že pro jeho generaci otázka takto nikdy nestála, protože jim prý šlo vždy především o to, aby měl ukrajinský čtenář co číst ve svém rodném jazyce. Pak Čechovu zpověď smázl s tím, že má Čech jen tvůrčí krizi, protože jej prý neslyší na Západě. „Vybral sis špatnou literaturu, kamaráde. Dej se k Rusům,“ doporučil svému mladšímu kolegovi Sančenko v provokativní narážce na to, že ruská literatura se na Západě stále setkává se zájmem a s přijetím. Artem Čech se v následné odpovědi ohradil proti dezinterpretacím svého textu a zároveň zdůraznil, že podobné výzvy jsou na ránu pěstí, protože jak prý jinak člověk, který této válce dal pět let svého života, může na něco podobného reagovat. 

Sančenko (také jistě pod tlakem veřejnosti) uznal, že Čechova slova možná nepochopil úplně správně. V každém případě prý není radno vysílat do světa malomyslnost, zoufalství a beznaděj. V dalším příspěvku pak neadresně poznamenal, že „ukrajinští spisovatelé, to jsou děti, jež byly v devadesátých letech ponechány bez dohledu“.

Podle básnířky Ljuby Jakymčuk nejde ani tak o nemožnost psát, jako o hmatatelnou potřebu psát jinak, najít jiné výrazové prostředky. Prý rozumí Čechovi a dalším autorům a vojákům, rozumí jejich únavě, ale uchýlit se ve stávající situaci k mlčení znamená přenechat prostor jiným, aby mluvili za vás. Mlčet by prý měly hlavně ruské múzy — v duchu výroku německého autora Theodora Adorna o nemožnosti poezie po spáchání genocidy.

Čechův příspěvek otevřel hned několik témat závažných pro současnou ukrajinskou literaturu. Nejde ani tolik o to, zda má ukrajinská literatura potenciál zaujmout zahraniční čtenáře — i když i to je bezpochyby důležité. Sděluje jakýsi pocit vyhoření. Život ve válce je hraniční, velmi intenzivní zkušenost, ať už ji prožíváte v zákopech, na dostřel nepřátelskému dělostřelectvu a dronům, nebo ve vymrzlých bytech ostřelovaných měst, připravených o dodávky elektrického proudu a vody, či ve vynucené emigraci, daleko od svého domova, přátel a příbuzných. Dlouhé přebývání na pomezí života a smrti, dlouhodobé zakoušení hraniční zkušenosti zabíjí duši, ničí radost, zejména pak radost z tvoření, traumatizuje a odřezává od zdrojů kreativní energie, podobně jak to dělá s elektřinou a vodou. Naučit se s tím žít a pracovat je velkou výzvou. A zároveň prvním krokem na cestě k přežití. Tedy k vítězství.