Žijeme v království prázdných soklů

S literární vědkyní Virou Ahejevou jsme se sešly v knihkupectví Sens v samém srdci Kyjeva. Jde o největší knihkupectví ve městě. Zatímco první patro nabízí knižní novinky, umělecké publikace, merch a více než polovinu tu zabírá kavárna, suterén ukrývá literaturu uměleckou, poezii, odborné knihy, cestopisy a další. V druhém patře se konají nejrůznější akce, třeba včetně Drahomanovy ceny za nejlepší překlad z ukrajinštiny. Zhruba za hodinu tu začne jedna z přednášek Viry Ahejevy. Jde o cyklus věnovaný literatuře a Kyjevu. Je vyprodaný a většinu posluchačů tvoří mladí lidé.

Můžeme pozorovat pozoruhodný proces, během něhož ukrajinská kultura znovu rozkvétá a přitom se předefinovává nebo znovu definuje. Děje se to po několika staletích přiznaného nebo skrytého útlaku. Ruská a ukrajinská kultura se vyvíjely v těsné blízkosti. Ukrajinská kultura je zároveň starší a v určitém smyslu rozvinutější než ruská, i když o tom na Západě mnozí nevědí. Mohla byste říct něco o tomto procesu?

Myslím, že pro naše západní sousedy je ještě stále těžké vnímat Rusko jako koloniální velmoc. Nejenže neleží někde za oceánem, ale je to náš soused. Až nyní se „začíná mluvit“ o tom, nakolik se o rozvoj ruské kultury a literatury zasloužili právě Ukrajinci. Ve skutečnosti to, co Rusové představují jako svou nejstarší literaturu, jsou kyjevští autoři. Během mých studií byl seminář Stará ukrajinská literatura totožný se seminářem Stará ruská literatura. Byla tam Pověst dávných let, Poučení Vladimíra Monomacha a další. Tehdy se nikdo neptal, proč to tak je, a nikdo nic nevysvětloval, ale všem to bylo zřejmé. Ale Rusové si dodnes myslí, že to je jejich literatura. Když si poslechnete jejich prezidenta, snadno získáte dojem, že Rusové nebojují jen za prostor, ale i za čas. Za dějiny, protože postrádají ta staletí, a teď co s tím? Tak připojíme Kyjev ke své historii!

Jak takové připojení vypadá? Týká se to i jiné než nejstarší literatury?

Skvělým příkladem je barokní filozof a básník Hryhorij Skovoroda. Je příznačné, že přinejmenším od konce devatenáctého století Rusové dělali všechno možné a nemožné, aby dokázali, že Skovoroda je „velký ruský filozof“. Jak může být velký ruský, když pochází z kozácké šlechty, narodil se ve vsi mezi Poltavou a Kyjevem? S Ruskem neměl nic společného. Ale takovými detaily se koloniální mocnosti netrápí. Organicky ho vřadit do svého kánonu se jim nakonec nepodařilo. A když se jim něco nedaří přivlastnit, tak to zničí. Takže 6. května 2022 muzeum Hryhorije Skovorody trefila raketa, zůstaly jen vnější zdi a z jedné místnosti se podařilo zachránit jeho sochu. To je velmi příznačné. Co nemůžeme uloupit, to zničíme. Ale nebyl to jen Skovoroda. Ukrajinci v sedmnáctém a osmnáctém století měli velký podíl na rozvoji ruského pravoslaví a ruské literatury. Je třeba o tom mluvit, protože my to víme, ale svět to neví. Je třeba znovu a znovu přehodnocovat literární kánon a připomínat, co má kde své počátky.

Jak se v posledních letech proměnil ukrajinský kánon, jsem si uvědomila, když jsem s otcem šla jedním kyjevským parkem. Uviděla jsem cedulku a povídám: Podívej, tady na té lavičce sedával hrdina románu Město! Ukázalo se, že on ten román vůbec nezná, stejně jako nezná další literaturu dvacátých až třicátých let, ačkoli v Kyjevě vyrostl a vždy hodně četl. On a jeho generace neznali jeden z nejlepších ukrajinských románů! Co je třeba pro rekonstrukci kánonu a kulturní paměti udělat?

Je třeba říct, že jsme toho udělali už opravdu hodně. A to, co nemohli znát vaši rodiče, už zná pokolení, které mezitím vyrostlo. Už máme světu co ukázat. Přinejmenším pokud jde o kánon. Ten se už vůbec nedá srovnat se sovětským kánonem ukrajinské klasiky. Na akademické rovině proběhly obrovské změny, o něco horší je to s popularizací. Ano, stále máme problémy, ale tento rozhovor děláme na hlavní třídě v knihkupectví Sens. A já tu dnes budu mít už celkem devátou přednášku z cyklu věnovaného ukrajinské literatuře. Tyto lekce bývají plné a pořád se do nich hlásí další a další lidé. Takže v rámci ukrajinské společnosti se toho už stihlo udělat hodně. Náš problém je, že jsme sice vydali chybějící texty, ale téměř nemáme akademická vydání. A když nemáte akademické vydání, znamená to, že text není představen v celé šíři.

Před válkou jsme konečně dokončili akademické vydání Lesji Ukrajinky, k jejímu stopadesátému výročí. Vezměte si, že to je vedle Tarase Ševčenka naše nejvýznamnější osobnost, dnes je možná dokonce zajímavější a aktuálnější než Ševčenko. V každém případě je jednou ze tří nejdůležitějších osobností naší literatury. A její necenzurované sebrané spisy se podařilo vydat až k jejímu stopadesátému výročí! To je problém každé kultury, která byla nejen kulturou kolonizovaného národa, ale navíc byla ohrožena, podléhala přísné cenzuře… Stejně jako ostatní kolonizované národy ani Ukrajinci nesměli mluvit a psát o své minulosti. Občas se mě ptají, proč Ukrajinci nedopadli jako Bělorusové. Ta otázka se dá přeformulovat: Proč Ukrajinci bojují? Za co bojují? Odpovídám, že se nám podařilo uchránit svou kulturní paměť, kdežto Bělorusům ne.

Jak se paměť ochraňuje?

O tom by se dalo mluvit celé hodiny! Je třeba říct, že za mnohé vděčíme Polákům, polskému povstání třicátých let devatenáctého století. Tehdy byla v Kyjevě otevřena Univerzita svatého Vladimíra (dnešní Ševčenkova univerzita). Byla to instituce, která měla Kyjev depolonizovat. Při ní vznikla etnografická komise, v níž Taras Ševčenko působil jako výtvarník a ilustrátor a mezi jejíž členy patřili další představitelé tehdejší ukrajinské kultury. Úkolem komise bylo přezkoumat nejrůznější staré listiny a doložit, že tu žádní Poláci nikdy nebyli, že tu bylo odjakživa Rusko. Listiny pečlivě přezkoumali, našli staré kozácké letopisy a dokázali, že tu nebylo Rusko, ale Ukrajina. Carská vláda si to takhle nepředstavovala, ale taková je ironie historie.

Takže historickou paměť jsme neztratili. Bohužel musela přijít velká válka, aby se vyprázdnily všechny ty sokly, kde stáli Puškinové. Nyní žijeme v království prázdných soklů. Kdybyste teď šla historickým jádrem města, napočítala byste jich minimálně deset… Otázkou těch, kteří věří, že zvítězíme — a já mezi ně patřím —, je, kdo na těchto podstavcích bude stát.

K tomu mířila moje další otázka. Když staré kulturní modely padají, kdo a jak formuje ty nové?

Zatím sochy odstraňujeme a denně bráníme svůj prostor před zničením. Nedávno, když někde v Haliči demontovali další Puškinovu sochu, se mě kdosi z přátel zeptal, proč tam vůbec byla. On tam snad působil? Nebo projížděl kolem? Ne, on jen značil prostor, kam sahaly hranice říše. Zrovna včera se na magistrátu usnesli demontovat sochu Bulgakova. Jsem za to nesmírně ráda, protože obrazně řečeno jsem na antibulgakovské frontě svedla těžké boje. Ano, bylo to těžké, protože mnoha generacím Kyjevanů bylo vtloukáno do hlavy, že jejich město nejlépe popsal právě Bulgakov. Že Kyjev je „Bulgakovovo město“. Ačkoli on ho označuje za město ruské a bělogvardějské a o našich kulturních osobnostech se vyjadřuje velmi pohrdavě. Proto si myslím, že Bulgakovovo muzeum v Kyjevě je národní ostuda. Muzeum nebude a jeho socha šla taky dolů. To je pro Kyjev velké vítězství.

Řekla bych, že ty prázdné sokly mnohé lidi iritují. Přinejmenším takový dojem jsem si odnesla ze sociálních sítí.

Řekla bych, že lidí, které to irituje, není až tak moc, ale jsou velmi hlasití a aktivní právě na sociálních sítích. Před rokem jsem byla v Oděse, kde, jak místní říkají, konečně „zbořili Káču“ — tedy sochu Kateřiny II. V Oděse nyní aktivně probíhá rekonstrukce kulturní paměti a já s tím procesem trochu pomáhám. Je to bolestný proces. Ukrajinská Oděsa tu přitom byla vždy — je všudypřítomná v ukrajinské literatuře —, máme Oděsu Lesji Ukrajinky, která tu žila a pracovala, Domontovyče, odehrává se tu pozoruhodný román Strážce lodi (česky 1960) Jurije Janovského. Není důvod si myslet, že Oděsa je jen a pouze Isaak Babel. Dlouho to byl ukrajinský kulturní prostor, jen se o tom nemluvilo.

Koho byste tam ráda viděla místo Kateřiny II.?

Lesju Ukrajinku. Lesja je nejen naše nejpozoruhodnější spisovatelka, ale důležité je i to, že se kvůli ní nikdo nerozhádá. Psala o Oděse, žila tu, milovala moře a opakovaně o něm psala. Je to figura, která stmeluje. A Oděsa opravdu potřebuje figuru, která bude spojovat. Také by to mohl být Jevhen Čykalenko, kulturní činitel, mecenáš a publicista, pochovaný mimochodem na Olšanském hřbitově v Praze, nebo spisovatel Mykola Kuliš. Náš jih je spjatý s mnoha osobnostmi.

A čí pomník byste ráda viděla v Kyjevě?

Mohla bych jmenovat celou řadu jmen. Ale teď jsme ve válce a já nejsem příznivkyně stavění pomníků za války. Potřebujeme peníze na drony. Ale třeba pamětní desky, ty nejsou tak drahé a ty je třeba instalovat. Zčásti se to děje. V historickém centru bych postavila sochy našich dvou nejlepších romanopisců 20. století, kteří o Kyjevu psali. To jsou Valerjan Pidmohylnyj, autor románu Město (česky 2019), a V. Domontovyč (vlastním jménem Viktor Petrov, pozn MI). Zatím nemáme nic kromě ulice Pidmohylného někde na periferii. Jsou to autoři, které lidi čtou i dneska, což je pro spisovatele ještě důležitější než mít někde sochu. Potom rozhodně potřebujeme sochu Jevhena Čykalenka.

Po Čykalenkovi se jmenuje ulice, která byla dříve Puškinova. Celý život jsem ji znala právě tak. Shodou okolností tam kdysi žili moji praprarodiče a později tam pracovala moje maminka. Také moje první literární čtení v Kyjevě se konalo právě tu. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, kdo je Čykalenko.

Byl to občanský aktivista, publicista, vydavatel a významný mecenáš. Říkalo se o něm, že „miloval Ukrajinu nejen do hloubi své duše, ale do hloubi své peněženky“. Financoval celou ukrajinskou válku o nezávislost v letech 1917 až 1921.

A když jsme u toho, možná nejvíce potřebujeme památník Symonu Petljurovi (vůdce ukrajinského boje za nezávislost a krátce i hlava Ukrajinské lidové republiky, která existovala v letech 1917—1919, pozn. MI).

Když mluvíme o paměti, největší problém máme s Ukrajinskou lidovou republikou a s revolucí roku 1917. Protože my jsme sice vojensky prohráli s bolševiky, ale Ukrajina si na dlouhých deset let udržela suverenitu. Když slyším, že se o dvacátých letech mluví jako o „rudé renesanci“, velmi mě to rozčiluje.

Mohla byste to vysvětlit, co je s tímto termínem špatně? Je to doba rozkvětu ukrajinské kultury.

Je to naprosto chybný způsob vnímání, který nám byl vnucen. Naše dvacátá léta nebyla ani trochu „rudá“, zůstaneme-li u barev, byla „modro-žlutá“. Bolševická vláda se tu držela jen tak tak a neměla situaci pod kontrolou. Proč myslíte, že bolševici přesunuli hlavní město z Kyjeva do Charkova? Protože by Kyjev neudrželi. Všichni tu fandili Symonu Petljurovi a nezávislé Ukrajině. A dokonce ani v Charkově nebyli u moci bolševici, vládly tu ukrajinské strany, především Strana socialistů revolucionářů, známá jako eseři a později borotbyst. Zavedli ukrajinskou kulturní politiku, financovali ukrajinskou kulturu.

A když bychom o tom pokolení mluvili jmenovitě, tak Oleksandr Dovženko sloužil v Petljurově vojsku. Ve filmu Arsenal pak celou situaci zobrazil zrcadlově. Básník Volodymir Sosjura byl také voják v armádě ULR, dokonce Valerjan Pidmohylnyj, kterému bylo v té době patnáct, bojovat u petljurovců. Hodně představitelů bojovalo za ukrajinskou nezávislost, a co se týče zkušeností a přesvědčení, byli antisovětští. Budovali svůj stát nikoli díky, ale navzdory bolševikům. Říkávalo se „chaj červona, aby ona“, tedy „ať si je (Ukrajina) rudá, hlavně že bude“. Ve dvacátých letech měla Ukrajina svoje hranice, svoje úřady, svoje kulturní instituce a nedaleko od nás, na budově magistrátu, vlál žluto-modrý prapor. Takže právě proto potřebujeme sochu Symona Petljury. Socha Mychajla Hruševkého, našeho prvního prezidenta, tu už stojí od 90. let. Ještě je celá řada politických činitelů i spisovatelů, kterým bychom měli věnovat pomník. 

Ráda bych se ještě vrátila ke „kyjevskému textu“. Které knihy byste označila za zásadní? Pro mě to byl již zmíněný román Město a román Chmary (Mraky) Ivana Nečuje-Levyckého, který zobrazuje město poloviny 19. století, kde právě začíná národní obrození a zároveň se už blíží „mraky“ cenzury a represí. 

Ještě lepší než Chmary je myslím divadelní hra Za dvěma zajíci (česky 1959), ale je třeba ji vidět v divadle. To je podle mě nejlepší text o Kyjevu. Generace dvacátých let po sobě zanechala čtyři nepřekonatelné romány. Když to vezmu chronologicky, v roce 1916 vyšly Zapysyky Kyrpatoho Mefistofela (Zápisky hrbatého Mefista) Volodymyra Vynnyčenka. Má lepší a horší texty, ale tohle je jeho nejlepší román. Je možné se s ním procházet po městě. Rok po jeho vydání se mimochodem Vynnyčenko stal premiérem Ukrajinské lidové republiky.

Potom vychází Město Valerjana Pidmohylného. Je skvělé, že už vyšlo v českém překladu. Myslím, že by se měla přeložit i jeho poslední kniha Povisť bez nazvy (Román bez názvu). Pidmohylného zatkli v roce 1935, během práce na této knize. Bylo mu čtyřiatřicet. Až do konce sovětských dob jsme netušili, že tento text existuje. Naštěstí se zachoval v archivu KGB. Považuje se za nedokončený, ale to mu, myslím, nijak neškodí. Je to absurdní próza, mimo jiné tam je i skoro postmoderní polemika právě se zmíněným Nečujem-Levyckým.

Hlavní hrdina, novinář, bloudí Kyjevem a snaží se v tom obrovském velkoměstě najít ženu, kterou viděl z okna tramvaje. Racionálně chápe, že to není možné, ale to nekonečné bloudění je pro něj způsob, jak uniknout strachu, existenciální úzkosti a prázdnotě. Autor, který to píše, už ví, že jeho dny jsou sečteny, a jeho hrdina to podle všeho ví taky. Je tam spousta velmi autentických reálií starého města.

A potom tu máme dva skvělé romány V. Domontovyče napsané roku 1928, Divčyna s vedmedykom (Děvče s medvídkem) a Doktor Serafikus (román vyšel roku 1947 v Německu, pozn. MI). To je, co se týká 20. let. Jsou tu i další pozoruhodné texty, dosud skoro neznámý zůstává román Zvilněni žinky (Osvobození ženy) Jevhena Krotevyče, vyšel ve 30. letech a je to skutečně feministický text. A skvělý román jsou Neduhy (Nemoce) Jevhena Plužnyka.

A co poezie?

Co se týče básníků a básnířek, nebyl pánbůh k Ukrajině nikdy skoupý. Já osobně mám dva oblíbené básníky, každému z nich jsem věnovala monografii. Mám ráda neoklasiky. O Maximu Rylském se říkalo, že je „lodivod neoklasického korábu“. Narodil se v Kyjevě a má velice „kyjevský“ životopis. Jeho debut měl požehnání Lesji Ukrajinky a jeho kmotrem byl Volodymyr Antonovyč. Má překrásné texty, je to takový baudelairovský Kyjev — město počátku století, dekadentní kavárny, narkotické ráje… Potom neoklasický Kyjev, potom je to Kyjev, o kterém sní a který si představuje v Ufě, kam během druhé světové evakuovali ukrajinskou elitu.

Ten druhý je Mykola Bažan. Jeho Brama Zaborovského (Brána Zaborovského) je jeden z nejkrásnějších textů, které byly v rámci ukrajinské literatury kdykoli a kýmkoli napsány. Je to skutečná oslava Kyjeva.

A co autorky?

Velmi zajímavý je Kyjev viděný očima tzv. emancipantek. Pozoruhodná autorka je Natalie Romanovyč-Tkačenko. Popisuje salony 20. let, kde se scházeli právě neoklasici. Skvělá je Zinaida Tulub. To je velmi „kyjevská“ autorka, její dědeček byl členem Cyrilometodějské společnosti. Ale ona už vyrůstala v poruštěné rodině, nicméně během 20. let ruštinu opouští a vstupuje do ukrajinské literatury. Je to obdobný proces, jakého jsme svědky nyní.

Tulub napsala román Ljudolovy (Lovci lidí), vydala ho roku 1937 — což je asi nejhorší rok pro vydání historického románu. Popisuje v něm barokní Kyjev 17. století. V roce, kdy román vyšel, byla zatčena a odsouzena ke dvaceti letům v gulagu. Vrátila se v pozdním věku, duševně i fyzicky zničená, ale ještě stihla napsat vzpomínky na své mládí, na desátá léta.

Kdybychom si chtěli představit, jak vypadal Kyjev na přelomu 19. a 20. století, spoustu se toho dozvíme ze čtyř dílů korespondence Lesji Ukrajinky. Lesja byla cestovatelka, a proto po ní zbyla spousta dopisů. Je to nejzajímavější epistolář v ukrajinské literatuře. V dopisech mluví o všem, co se ve městě děje, a zaznamenává veškeré změny. Třeba: Letos začala v Kyjevě jezdit první tramvaj…

Po útlumu, který přichází ve 30. letech, když je velká část ukrajinských autorů vyvražděna, se většího obrození ukrajinská literatura dočká až v 60. letech. Kdo z šedesátníků psal o hlavním městě?

Většina „šedesátníků“ se narodila na vesnici nebo malém městě a do hlavního města přišli jako studenti. Založili Klub tvůrčí mládeže a ironií dějin je, že tento protestní klub získal prostory v tamté žluté budově nad Chreščatykem [MI4]. Postavili ji jako Ústav urozených dívek, ale během 30. let tam bylo vězení NKVD. Ve sklepech popravovali lidi zastřelením. Zavraždili tu spisovatele Majka Johansona, věznili tam Valerjana Pidmohylného a Mykolu Kuliše.

A tito mladí umělci se ocitli v tomto místě paměti! Byla mezi nimi malířka Alla Horska a básníci Vasyl Stus a Ivan Drač. Nemuseli nikam chodit a nikoho se na cokoli vyptávat. Lidé neměli sílu nést tíhu vzpomínek, takže jim začali sami vyprávět. Údržbář jim třeba řekl: tady je stříleli, sem je házeli, tady na úbočí je masový hrob.

Literární večery, které se pak odehrávaly tady na Chreščatyku, v dnešním Paláci Kultury, se samovolně měnily v manifestace. Třeba když se konal večer věnovaný památce básníka Mykoly Kuliše, Mykola Bažan řekl: „Ve sklepení tohoto paláce umučili spisovatele, jehož si dnes připomínáme.“ Tak se vracela paměť. Tak se vracely texty.

Když jsem s vámi domlouvala toto setkání, v televizi a rádiu zrovna běžel takzvaný Diktát jednoty. Musím se přiznat, že mě tento projekt fascinuje: tisíce lidí, včetně politiků a populárních osobností, seděly u rádií a televizí, aby si vyzkoušely, zda zvládnou bez chyb napsat ukrajinský text. Posílilo to můj dojem, že jazyk a literatura nyní mají zvláštní váhu. V průběhu diktátu vypukl v několika oblastech letecký poplach, takže ne všem se ho podařilo napsat celý. I to mi přišlo symbolické.

Ano, dnes se tu dějí pozoruhodné věci. Vezměte si, že od mých studentských let knihkupectví na Chreščatyku vždycky jen mizela. Byla tři, pak už nebylo žádné. A nyní sedíme v knihkupectví Sens, které má několik pater a množství poboček! Také nakladatelství zdaleka neživoří, naopak zpravidla se jim daří velmi dobře. Vzniká nesmírné množství projektů, lekcí, přednášek, setkání, čtenářských klubů. Začalo to už v době covidu, ale dál se to rozvíjí. Je to nový proces a je spjatý s válkou. Jde o to, že u nás probíhá velmi rychlá a prudká změna identity. Ti Puškinové letěli nejen ze soklů, ale letěli i z našich hlav. Pro někoho to byl bolestivý, pro jiného méně bolestivý proces. A to prázdno je nyní třeba něčím naplnit.

Sokly jsou prázdné, ale nemůžou zůstat prázdné napořád.

Ano, nelze žít v prostoru, který není symbolický. Ukrajinská literatura byla dosud vždycky záležitostí jen určité části společnosti. Existovala velká část lidí, kteří ukrajinskou kulturu nepotřebovali, na masové úrovni. Dnes je to jinak. Zrovna včera se na magistrátu usnesli, že demontují sochy Bulgakova a Achmatovové. Nemůžete mít ve městě sochy představitelů národa, který to město chce zničit. Takže jestliže tu stojí sochy spoluobčanů našich agresorů, je třeba symbolický prostor změnit. Neděje se to jen v Kyjevě, děje se to všude. Bylo přejmenováno asi tři sta měst. Přesněji, byly jim vráceny jejich staré názvy. Všechny ty Pervomajsky, Leninsky, Děržinský se přece neobjevily jen tak z dobré vůle lidí. Je ironické, že zrovna Doněck se jmenoval Stalino.

Jak byste Čechům objasnila, že je třeba zbořit nejen sochu Lenina, ale i Achmatovové? Nejspíš by vám řekli: vždyť to byla disidentka, také trpěla…

Ano, rozumím té otázce. A možná to dokážu objasnit o něco lépe než jiní, protože jsem Achmatovovou během studentských let milovala. Mám na to dvě odpovědi. Zaprvé, až skončí válka, bude třeba najít jiný přístup k ruské kultuře. Ale nyní je pro nás velmi důležité se od svého nepřítele oddělit a uvědomit si sebe sama. Ubránit se. A zadruhé, neboříme sochu ruské básnířky, kterou má někdo rád. Boříme sochu jako symbol ruské imperiální kultury. Toto město, stejně jako náš kulturní prostor mají být značeny především našimi jmény a jmény představitelů naší kultury.

Co se týče disidentství Achmatovové… Víte, ne že bych chtěla porovnávat její disidentství a disidentství třeba Vasyla Stuse (významný ukrajinský básník umučený v gulagu na konci 80. let, pozn. MI), ono se to jakoby nesluší, ale proč vlastně? Máme tu takové přísloví: „Když v Moskvě stříhají nehty, v Kyjevě sekají ruce“. Mluvíme-li o ruských disidentech, musíme být poctiví. Byla Achmatovová opravdu disidentka? Copak bojovala proti režimu? Psala milostné verše, přírodní lyriku, napsala Rekviem. Ale než to vše udělala, udělala volbu ve prospěch imperiální kultury. A kdo financoval její sochu tady v Kyjevě? Rusové. A proč vlastně má její socha stát v samém srdci města, u Mariinského paláce nedaleko sídla prezidenta? Češi si asi také nepostaví uprostřed Václavského náměstí jen tak někoho. Proč u Mariinského paláce stojí Achmatovová, a ne třeba Stus? Tam by měl stát někdo z našich významných státníků. My nebojujeme s ruskou kulturou, my bojujeme za svou kulturu.

Češi se někdy také diví, že dnešní Ukrajinci nechtějí číst ruskou literaturu. Říkají, literatura přece s válkou nesouvisí…

Musí uplynout hodně času, abychom ruskou kulturu dokázali opět přijmout. Jak můžu říkat svým vnukům: kluci, čtěte tyhle skvělé ruské autory, když můj syn se samopalem v ruce bojuje proti ruským vojákům? Toto je velmi osobní rovina, ale skrze osobní rovinu je to možná snazší pochopit. A potom zde máme politické rozhodnutí: do konce války v našich učebnicích nebudou žádní ruští autoři. Před válkou jich bylo příliš mnoho, nepoměrně. Víme toho velmi málo o literatuře našich sousedů. Tu bychom měli znát, měli bychom více číst Poláky, Maďary, Čechy a Slováky! Ale hlavně: zkuste vysvětlit dětem, jimž Rusové zabili rodiče, že mají číst ruskou literaturu. Třeba můj vnuk nemůže o ruské literatuře ani slyšet. Protože Rusové teď střílejí po jeho otci. Místo ruské literatury mluví ruské náboje.