Co nejkrásnější život

V trenčkotu, který by už potřeboval do čistírny, odešla z domu. V ruchu kavárny porovnávala dvě knihy, to byla její práce na dnešní dopoledne. Z hlavy ale nemohla dostat to, jak barista řekl, že jí na věrnostní kartičku šlehne razítko. To slovo ji rozčílilo, koncentroval se v něm žalostný podtext zdánlivě perfektního života. Věděla, že psaní o knihách nemůže věnovat víc než tři hodiny, byla hrdá a chtěla se vejít do stejné hodinovky, jako když dělá PR.

První knihu Věci si půjčila v knihovně, ale nejdřív musela zaplatit pokutu. Před knihovnou si všimla výstavy na panelech o jednom filmovém festivalu, kde dřív pracovala. Byla to krásná práce, ale platili jí tak málo, že to musela pustit. Kolegové měli úspěšný IT startup a festival byl jejich koníček, jenže ona v té době pracovala v knihovně. Druhou knihu Perfection si koupila v Berlíně v artovém knihkupectví plném krásně oblečených dívek a mladých žen. Kniha vyšla v instagramově působivé překladové edici Fitzcarraldo založené na kontrastu bílých a tmavě modrých paperbacků. Knihu si vyfotila i se stylovou záložkou na lavičce před knihkupectvím. Ale nezvládla to sdílet na Instagram. Do Berlína se jela podívat na výstavu, jedna z instalací jí připomněla něco o něm, a tak mu poslala fotku. Hned se ozval, náhodou přestupuje v Berlíně na nádraží. Odepsala mu do minuty, že jede metrem přes Kreuzberg. Jeho spoj ale odjíždí za 20 minut, nestihnou se potkat. Pošle jí fotku kebabu zabaleného v alobalu, na kterém je černým tlustým liháčem napsáno „Schönen Tag!“.

Perfection napsal Ital Vincenzo Latronico při lockdownu v Berlíně. Za knihu, ve které parafrázuje Věci Georgese Pereca, byl zařazen na shortlist Bookerovy ceny 2025. Obě knihy vyprávějí o páru, který se v dané době snaží žít co nejkrásnější život. Pokud se jí něco dotýká, chce si to přivlastnit, chce k tomu přidat vlastní vrstvu. Je to stále stejný příběh, touha zdát se lepší a bohatší než ve skutečnosti, který se přepisuje od 60. let minulého století v Paříži, před pár lety v Berlíně a dnes v Praze. Byla by ráda bohatá a myslí, že by to uměla. Obecně se domnívala, že všechny spisovatelky a básnířky by opravdu uměly být bohaté. Skoro by zapomněly na své bohatství, měly by potřebný takt a diskrétnost. Jejich život by byl uměním, jak žít.

Probudila se a zkontrolovala, jestli jí přes noc neodepsal. Už si jen píšou, odstěhoval se za prací do bohatší země. Neodepsal. Probírají teď kastraci invazivních druhů zvířat a dokumentární filmy.

Vstala, opláchla si obličej v malé umakartové koupelně přistavené do haly za socialismu, při zmenšování bytů. Její spolubydlící už odešli do práce, nechali v troubě koláč z ovesných vloček, snídani na celý týden pro tři lidi celkem za přibližně 80 korun. Na kuchyňských skříňkách madla z korků od vína. Nandala si ovesný řez na zelený italský dekorační talířek ukradený z Airbnb v Palermu, chvíli váhá, jestli nezůstane v kuchyni, na lednici přimagnetovaný leták POVSTÁNÍ — mírotvorný krok, nad tím obrovská monstera.

Vrátila se do pokoje, je tu jedno krásné zákoutí, od nějž se rozvíjí její život. Od tmavého vínového stolu u okna, s lampičkou postavenou na pečlivě vybraných knihách. Ve vkusu na literaturu cítila svou naději. Sundá si tričko s logem slavného literárního festivalu, ve kterém už týden spí, a oblékne si drahou tmavě modrou krajkovou podprsenku, schová ji pod obnošenou mikinu. Tenhle kontrast jí přes den dodává sebedůvěru.

Večer předtím na pivu zjišťovala stav honorářů za recenze knih, šokovaná, že ten její je vlastně na místní poměry slušný. I tak jí to přišlo žalostně málo. „Ty to neděláš z vnitřního popudu?“ Dělá, ale neví, jak se s tím vypořádá, možná bude místo recenzí psát deník. To by totiž opravdu měla dělat, psát si deník je důležité pro duševní zdraví, osobnostní rozvoj a zároveň k tomu není potřeba moc rešerší, a to šetří čas.

Zkontrolovala svůj content plán, dala si předsevzetí, že se bude víc věnovat sebepropagaci. Křest její knihy byl před půl rokem a ona z něj ještě nepostovala fotky, přišly jí moc tmavé, obyčejné. Na místě z toho měla jiný pocit. Fotky nezachytily to opravdové naplnění.

Do Prahy se přestěhovala už podruhé, tentokrát rezervovaněji, prvotní opojení z velkoměsta už měla za sebou z doby, kdy tu studovala a bydlela na strahovských kolejích. Teď platila nájem dvěma vysloužilým hokejistům, kteří si v Praze koupili několik domů. Dvorek plný vysokých kopřiv uprostřed Vinohrad, konec ulice jako na Žižkově, restaurace s nepříjemnými servírkami, mastný odér oleje od smažení každé ráno pod okny, od sousedů studentů z východu nasládlá vůně trávy v kteroukoli denní dobu. Z domu čišelo provizorium. Nájemnictvo přicházelo a odcházelo, o společné prostory se nikdo moc nestaral, omítka kolem schodiště byla plná černých šmouh. Atmosféra nebyla nepodobná kolejím, jen na párty naštěstí nikdo neměl čas a energii. Hudba byla občas v noci slyšet ze sousedního hostelu. Když ale někomu řekla název ulice a čtvrti, kam se přestěhovala z maloměsta, cítila obdiv. Stojí to za to?

Perfection nedočetla, ale díky tomu, jak se neustále objevovalo ve feedu, si přečetla alespoň původní a originální Perecovy Věci. Fotku Perfection, ledabyle položenou na lavičce v Berlíně, tedy nikdy nebude moct zveřejnit, když jí přijde zajímavější rozhovor s autorem spíš než jeho kniha.

The Guardian: Author Vincenzo Latronico: „I left Italy out of sadness“.

„Proč jsi vlastně odešel z Itálie do Berlína?“ ptá se redaktor Guardianu
A Vincenzo Latronico odpovídá: „Ze smutku; byl jsem unavený politikou. Můj první román Ginnastica e rivoluzione byl o summitu G8 v Janově v roce 2001, jedné z největších demonstrací v dějinách Itálie, která nepřinesla vůbec nic — kromě toho, že policie zabila jednoho mladíka. Ukázalo se, jak neúčinný je způsob politiky, který začal už v 60. letech. V nultých letech jsem byl součástí kolektivu v Miláně, který obsadil budovu, aby v ní organizoval různé aktivity: družinu, komunitní zahradničení, bezplatná jídla z přebytků z trhů, společnou galerii, na níž se podílely místní školy a umělci. Byl to raný boj proti gentrifikaci; samozřejmě jsme prohráli. Když si dnes vygooglíte Milán, uvidíte luxusní mrakodrapy s „lesem“ na střechách Bosco Verticale, postavené právě na místě naší budovy. Poté, co nás vystěhovali, jsem se chtěl přestěhovat někam, kde už nebudu občanem, kde nebudu mít žádný podíl a nebudu muset o nic bojovat — jen se starat o své vlastní záležitosti. Nejsem na to pyšný. Perfection je příběhem dvou lidí, kteří se ukrývají před skutečným světem, ať už znamená cokoli.

Taky by si chtěla tenhle nadpis vyzkoušet v kabince: Spisovatelka Anna Řezníčková: „Opustila jsem Čechy ze smutku.“ Stačí trochu zabrat.