Smějící se bohové

Na Silvestra jsem měl záchvat. Děje se mi to pravidelně, ale zatím jsem to vždycky přežil. Vlastně to není tak závažné — jedná se totiž o záchvat smíchu. Situace je zhruba následující. Na chalupě s přáteli a dětmi hrajeme hru, při které se posílají papírky s řádky slov, které každý doplní rýmem a novým začátkem verše. Papírky se přehnou a pošlou dál. Výsledkem jsou dadaistické básně, jejichž autory jsou všichni a zároveň nikdo. Bývají dost vtipné. Jednou jsem dostal takový záchvat smíchu, že jsem nebyl schopen přečíst jediné slovo. Od té doby všichni čekají, kdy zas dostanu záchvat smíchu, a samotné toto očekávání mě nevyhnutelně uvrhne do stejného stavu mysli. Je to o to horší, pokud mám pocit, že báseň, která u mě skončila, není zas až tak vtipná, a můj záchvat je o to intenzivnější, oč menší důvod mi k němu dává jeho zdroj.

Není vůbec od věci hovořit o záchvatu. Smích nás uchvátí a my jsme bezmocní. Nedokážeme se ovládat. Tečou nám slzy, bolí břicho. Už se nesmějeme my, je námi „smáno“ a je to zároveň nepříjemné i zvláštním způsobem osvobozující a slastné. Pamatuji si, jak jsem měl jako dítě při záchvatu smíchu problém udržet moč, což dalo vzniknout nejšílenějšímu koktejlu emocí v mém životě.

Na záchvatu smíchu je něco božského, co nás odpoutává od ega a od těla (i když do něj můžeme vzápětí nepříjemně spadnout zpět). Řekl bych, že je příbuzný s božskou mánií, jak ji popisuje Platón v Sympoziu — ať už se jedná o šílení erotické, nebo tvůrčí. Při tom všem zažíváme pocity transgrese i osvobození spojené se sníženou mírou sebeovládání. To je také něco, co Platónovi na smíchu vadí: Nechce, aby byli bohové (a strážci) zobrazováni jako přemoženi smíchem — jak by mohl být bůh pasivní vzhledem ke smíchu?

Řečtí bohové se ovšem smějí, a to dost často. Kromě velmi obvyklého triumfálního smíchu je v Homérovi několik míst, kde bohové propuknou v „neuhasitelný smích“. Existuje teorie, že se bohové smějí nepřetržitě, protože je netíží nemoci a smrt jako lidi. Zdá se však, že tam, kde jde o zásadní změnu nálady, jako když Héfaistos léčkou odhalí nevěru Afrodity a Área, dostanou bohové záchvat smíchu.

Platónovu nedůvěru ke smíchu převzala středověká církev, která se podle medievalisty Jacquese Le Goffa snažila nejprve smích zakazovat a posléze spíše omezovat a kontrolovat. Mniši se neměli (příliš) smát, neboť mezi jejich ctnosti patřilo sebeovládání a vyrovnanost. Také měli následovat Krista a v bibli se nepíše, že by se Kristus kdy smál — natož aby měl záchvat smíchu! (Tato problematika je také krásně zdramatizována ve Jménu růže Umberta Eca.)

V současnosti jsme se dost vzdálili takovému chápání ctností. Spíš vidíme hodnotu v tvůrčím vzepětí i v upřímné vášni. Momenty, kdy se neovládáme (při smíchu, při divadelní či hudební improvizaci, při vášnivém milování), považujeme za nejintenzivnější a nejkrásnější v životě. Na žebříčku hodnot pro nás stoupla svoboda a rozšiřování možného zakoušení. Já jsem sice také fanda všech těchto věcí, je však potřeba vnímat i jejich odvrácenou tvář: Na Epsteinově ostrově muselo být (alespoň u mužských účastníků) „veselo“. I tam šlo o transgresi, svobodu, slast a zcela jistě o sníženou míru sebeovládání. Nemyslím si, že by všichni účastníci byli nutně morální zrůdy (ačkoli podle nově vycházejících zpráv si asi někteří takové označení zaslouží). Spíše šlo o běžné muže odchované západní společností, kterým kombinace peněz, moci, privilegovanosti a bezúhonnosti dovolila „přestat se ovládat“. Měli pocit, že jsou bohové, na které nedosáhne žádný pozemský zákon a žádné omezení. Naštěstí nemáme na výběr pouze mezi středověkým klášterem a Epsteinovým ostrovem, takže si nějaký ten záchvat jednou za rok můžeme dovolit.