Rozzuřený boomer mezi trapností a věčností

Nový text Jáchyma Topola svůj název spíše popírá — anebo je to titul krutě ironický. Jestliže se totiž dá nějak shrnout svět, v němž žijí Topolovi hrdinové, je to čistokrevné peklo. A i kdybychom se z této reality nakrásně a zázračně vyvázali, stejně si to peklo neseme v sobě… Próza, již od Topolova posledního románu Citlivý člověk dělí celých devět let, v sobě spojuje autorovy oblíbené kompoziční postupy a motivy s prvky, které se u něj objevují v takové šíři poprvé.

Peklo neexistuje se zpočátku tváří jako poměrně konvenční román krize stárnoucího bílého heterosexuálního šedesátníka. Tomáš, ústřední hrdina, pracuje v prestižním časopise Point (není to Respekt, ale je to „něco jako“ Respekt). Likviduje ho stejnou měrou manželský nelad, poměr s mladou milenkou, nedorozumění se synem, korporátní nátlak zaměstnavatele, světová krize, beznadějná politická situace i alkohol. Všechny tyto dějové atributy se v opulentním románu opakovaně vynořují a vracejí — přičemž středobodem toho všeho je zas a znovu Tomáš. Referuje se o něm ve třetí osobě, nicméně na zlomky okamžiků přebírá vypravěčské pásmo, jak to známe i z předcházejících Topolových próz.

První část, v níž autor líčí Tomášovu osobní krizi, sice přináší i nové okamžiky — například smrt otce —, přesto však působí civilně, téměř genericky a nápadně připomíná spíše jiné prozaiky jeho generace než topolovsky vytříbené, metaforické psaní. Autor však aspoň konstruuje svět, který s tím naším, reálným lícuje jen částečně: existují zde instituce i veřejně známé osoby, konkrétní pražská místa lze snadno identifikovat, jiné lokace a postavy jsou však zjevně smyšlené. Topol nám zkrátka předkládá svět, který známe, jen je trochu rozostřený anebo zaostřený jinak. Explicitně se tak hlásí k literární konstrukci se silnou vazbou na realitu.

Vnitřní logika jeho postav v této části je ovšem zcela nepochopitelná. Zatímco reálie stojí v pevném referenčním rámci, postavy kauzalitu spíše popírají. Tomáš mění názory v okamžení a bez jakékoli psychologie; vztahy připomínají spíše houpačku a chtění a pocity jednotlivých postav se nedají ani odhadovat. Svět se zdá být konstruován jen jako příležitost pro sexuální transakce, a tak těžko říct, o co jiného v něm vlastně jde. Za pozornost tak nakonec spíše než mladičká milenka Tamarka stojí postavy s tajemstvím, postavy často maskované nebo maskující se, jako je někdejší disident, dnes boháč Světlo či jeho starý přítel Orloj. Ti ve světě reálného příběhu šedesátnické krize působí jako karikatury: jejich smysl se ozřejmuje až ve druhé půli románu.

Zásadní proměna přichází ve chvíli, kdy se Tomáš rozhodne opustit Point i pražské prostředí a odjíždí na záhadnou performanci. Místo poněkud překombinovaného a klišovitého prostředí alternativního divadla vstupujeme do barokní krajiny obžerných hostin, rituálů, obscénnosti, tajemství a smrti. V něm naplno exploduje Topolův bohatý jazyk; nerealizuje se v popisu opileckého sexu jako v první části, ale v líčení opulentní hostiny, v níž postavy ztrácejí rozum a kontakt s realitou. Obrazivý, symbolický svět neuvěřitelných heroických kousků, ale také mučení, násilí, hnusu se pak volně přelévá i do další části: cesty za pohřbem otce i závěrečného návratu do Prahy, kam Tomáš jede, aby v karnevalu postcovidové demonstrace zachránil vlastního syna. Vyrovnání se s oběma muži působí mnohem silněji než potácení mezi manželkou a milenkou…

Cesta k sobě

Román se rozpadá do několika částí, z nichž každá působí jinými silami. V první z nich je Tomáš především nesympatický bolestín. Soustřeďuje se na své sexuální touhy a zalévá je alkoholem. Evidentně trpí, ale soucit může probudit spíše u vrstevníků-mužů (jinak je to typický český literární „chcípák“). Poněkud krátkodechý je i autorův styl: zaplétá se do zbytečných otázek („Má pravdu. Na to nemyslel. To by se u Cipíse pěkně uvedli. Z té horké vlny ještě přerývaně dýchají. A Tamarka vytáhla z auta svoje saky paky. Tomáš by se rád zase napil. Červené víno došlo, smůla. Tak v herničce? Sotva. Ale prý je to už jen kousek.“). Několikrát se opakují různé zmínky o jednotlivostech (například Atlanti na domě, popisy Lesan), prostředí je často jen prázdná schránka, některé postavy jsou vysloveně klišovité (například kulisák) — prostě se to celé sype nebo to nedrží. Jako Tomášův život. V tomto světě je náš hrdina sám, s nikým se ve skutečnosti nesetkává, nemá žádné opravdové téma, tedy kromě zmíněné krize, z níž ovšem elegantně vyplouvá, stejně jako se do ní propadá („I ten poslední terapeut někde v zapadlé uličce za nádražím, dýchavičný, s lupy na ramenou, by asi přisvědčil, že na tom není nejlíp. A přitom k životu toho není třeba tolik. Stačí smysluplná práce a fungující vztahy. Copak chce tak moc?“).

Teprve odchod z Prahy přináší opravdové setkání s druhými, začíná se něco dít, o něco jde. S umělcem Corneliem, synem Jeronýmem a jeho partnerem Nikoforem a s duchovním Ondřejem přicházejí otázky po stavu současného světa (a politiky), otázky synovství a rodičovství a také téma boží existence či lépe řečeno absence duchovna v našich životech. Děj se začne realitě zcela vymykat (naštěstí), hyperbolizace s sebou nese extrapolované obrazy, humor a sebeironii. Silná metaforika autora osvobozuje jazykově a stylisticky, hutné obrazy působí strhujícím dojmem; neuvěřitelné situace jsou nebezpečné i dojemné. Tomáš není vlečen alkoholem a chtíčem — přestože ty nemizejí —, ale třeba setkáním se smrtí a nutným rozloučením s vlastním otcem, které absolvuje v jeho starém, nepadnoucím oblečení. Po absolvování zběsilého Corneliova rituálu jako by vstoupil do úplně odlišného typu existence. Kromě jiného také pochopí či přijme svého syna Jeronýma ve chvíli, kdy ho zachraňuje před sebeupálením, anebo vede hluboký duchovní rozhovor s knězem v cyklistickém ohozu.

Motivy se proplétají, vrší, násobí, jen abychom viděli, že život je svým zvláštním způsobem směšný a zároveň bolavý, že všichni se v něm marně hemžíme, a nikam to nevede, a že naším smyslem by případně mohlo být pečovat o druhé. Otázka, zda má člověk v této době bojovat, nebo rezignovat, přesahuje generační výpověď. Topol ji klene od otců (kteří možná udávali) až po syny, kteří se rozhodnou nevzdorovat. Ženské postavy zůstávají nahlíženy převážně z mužské perspektivy jako milenky nebo bývalé milenky, rozhodně nepříjemné manželky a pedantické šéfky. O to překvapivější je závěrečný motiv přijetí matky. Tomáš ji v textu jinak zmiňuje jenom jako bohémku, alkoholičku, blázna, nakonec ale dochází k jejímu uznání — de facto znovunalezení. Tento drobný, takřka neviditelný motiv usmíření či docenění je snad nejsilnější moment Topolovy prózy.

Tomáš sám sebe označuje jako „rozzuřeného boomera“, jeho vztek je však obrácen i dovnitř. Není v něm jen ničivá síla napřená ven, je to spíše zběsilé hledání duchovního rozměru a smyslu lidské existence vůbec. Jako by čas teprve teď začal neúprosně běžet a už ho moc nezbývalo. Kromě jiného je tak Topolova poslední próza i o lidské smrtelnosti a trapnosti tváří v tvář věčnosti.