Bedekr po novém Polsku

Polskem protékají dvě nepřehlédnutelné řeky: Visla a Odra. Zatímco Visla protéká centrální částí státu a je hlavní tepnou srdce Polska, Odra křižuje jeho západní stranu. Okolo Visly se rozkládají místa, jež Polsku patřila od nepaměti, okolo Odry se rozprostírají někdejší německá území připojená k Polsku po druhé světové válce. Povodí obou toků — Vislanie a Odřanie — tak představují dva různé světy s rozdílnou historií i současností.

V Odřanie se odehrál „největší demografický experiment v dějinách lidstva“, jak celý proces označuje polský reportér Zbigniew Rokita. Na mapkách v úvodu jeho knihy vidíme, co má na mysli: po první světové válce přišlo Německo o Gdaňsk, jenž se stal samostatnou republikou a později odtud začala německá invaze, a po druhé světové válce muselo ustoupit Polsku, které se celé posunulo výrazně na západ o dvě stě až tři sta kilometrů. Města jako Vilnius, Lvov nebo Brest, jež byla ještě před rokem 1945 polská, byla už před koncem války slíbena Stalinovi, a tak o ně náš severní soused přišel. Za svůj východ ale získal nový západ. Souvisela s tím mohutná vlna stěhování podpořená Stalinovou snahou vyhladit na svém území Poláky. Komunistická propaganda hovořila o Odřanie jako o znovuzískaných územích, a přestože byl tento název čistě propagandistický, v Polsku se používá stále.

Rokita nasedá do vlaku a vydává se na místa, kde jsou „staré německé nápisy pod odrolenou omítkou, cihly v barvě rozběsněné krve, z nichž se tu stavěly školy a pošty, uliční cedule zpestřené piastovskými knížaty či jizvy apokalypsy z pětačtyřicátého, které tu zely úplně všude“. Místa, jako jsou Štětín, Gdaňsk nebo Vratislav, v sobě nesou rozpolcenost mezi nedávnou minulostí a vykročením do nové současnosti, což dobře ilustruje věta, kterou prvnímu polskému primátorovi Štětína řekl polský vojvoda: „Jste polský primátor stále ještě německého města okupovaného Sověty.“

Aby bylo vůbec možné vytvořit přes noc z německých měst města polská, bylo nutné stvořit příběh, který tuto proměnu ospravedlní. Dokázat, že místo bylo polské vždy, a proto bylo legitimní a správné je Německu vzít, a pro důkazy o původním slovanském vztahu k těmto místům se často muselo jít až do dávné historie. Když se Rokita zajímá, jestli bylo složité prokázat polský ráz Štětína, odpovídá mu historik Migdalský, že to bylo těžší než jinde. „Dokonce i Olštýn a okolí mohly poukazovat na pruský hold nebo na bitvu u Grunwaldu, ale my? — Vy ve Štětíně jste měli bitvu u Cedyně. — Žádná bitva u Cedyně, jak ukazuje nejnovější bádání, se nekonala. Ta dnes žije už jen v učebnicích.“ Rokita na podobné rozpory naráží celou dobu a reaguje na ně německým slovem jein, jež znamená zároveň ano i ne. Pravdivá je fikce i historické důkazy, jen každé jiným způsobem.

Odráží se to i ve vztahu ostatního Polska k Odřanie. Přestože je součástí polského státu už osmdesát let, stále se na tato území zahlíží. Veřejné finance jsou nespravedlivě distribuovány do vislanských měst, jako je Krakov nebo Varšava, oproti stejně velkým nebo i větším městům v Odřanie. Rokita obviňuje národní konzervativce, že se tak snaží určovat, co je skutečně polské, a proto si zaslouží ochranu.

Občas se ale na problematiku dívá z až příliš polské perspektivy. Ukázkou je třeba vysídlení Němců z Odřanie. V jeho podání vypadalo mnohem poklidněji než u nás, obešlo se bez násilností — které se sice odehrávaly, ale na konci války ze strany Rudé armády —, a tak se ani nestalo politickým tématem, jež se vytahuje před každými volbami. Podle Rokity si spousta vysídlených Němců velmi pokorně nacházela cestu zpět. Poláci se obávali, že po pádu železné opony budou chtít svůj majetek nazpět, oni se však místo toho jen vraceli podívat na místa, kde se narodili nebo vyrůstali. Německá verze tohoto příběhu je však jiná už jen tím, že zatímco Poláci mluví o vysídlení, Němci o vyhnání.

Rokita v kapitolách skáče mezi jednotlivými tématy, chvilku reportuje z terénu, jindy provádí historický exkurz, který zase vystřídá vzpomínka z vlastního dětství. Na kapitolu o Jagelloncích navazuje kapitola o původu německých jmen, o internetových diskusích nebo zničených hřbitovech. Sice to může působit jako pestře skládaná mozaika, ale čtenáře, jenž není detailněji obeznámen s proměnami polské historie posledních několika století, to může mást.

V nahlédnutích do historických i současných událostí je Rokita velmi působivý a sebejistý, a jeho kniha tak funguje jako poutavý bedekr po polských moderních dějinách. Svou reportérskou prací dokáže přesáhnout hranice konkrétního místa a pomáhá analogicky pochopit podobné situace u nás i v cizině. Podobně jako v případě Sudet je i v Odřanie nutné přijmout historii míst s tím, že je jiná než historie těch, kteří ji obývají nyní. A že obě verze jednoho příběhu mohou být stejně pravdivé. Jein.