Boje zamilovaného muže
„Psaní se stává prostředkem, jak se přihlásit o slovo, aniž by bylo třeba zvyšovat hlas.“ I tím se projevuje postava adaptace nejoceňovanější části románové hexalogie „Můj boj“ Karla Oveho Knausgårda, „Zamilovaný muž“, kterou v loňském roce nastudovalo Divadlo Na Zábradlí.
Východiskem tvůrčího týmu se stala kniha nesoucí podtitul Zamilovaný muž a jejím mottem Knausgårdova stručná charakteristika zamilovanosti a opojného štěstí, jež ji doprovází: „Vyprávěli jsme si o sobě všechno, tak jak to zamilovaní dělávají, a ačkoliv na všem tom štěstí bylo cosi nesnesitelného a věděli jsme, že to nemůže trvat věčně, pomyšlení na to, že by k tomu mohlo dojít, v nás vyvolávalo hrůzu. Ovšem žili jsme, jako bychom to nevěděli.“ Právě pomíjivost citu ve světle každodenních strastí je nejobecnějším tématem inscenace, jež dává vyvstat neodbytné otázce, co z té lásky Knausgårdovi — a potažmo nám všem — vlastně zbylo. Na pozadí vztahu Karla Oveho a jeho manželky Lindy se však otevírají i další témata, díky nimž je Můj boj i na divadelních prknech skutečný zážitek. V hlavní roli exceluje Miloslav König, jehož gesta i modulace hlasu věrně zachycují Knausgårdovu příslovečnou plachost, a neméně přesvědčivá je i Simona Lewandowska, jež se během představení zvládne převtělit z Knausgårdovy manželky do Vanjy, dcery Lindy a Karla Oveho, v batolecím věku.
Inscenaci otevírá scéna autorského čtení Karla Oveho Knausgårda s diskusí vedenou velmi asertivní moderátorkou, jež mu doslova strká mikrofon do obličeje. Moderátorčiny všetečné otázky míří do Knausgårdových slabých míst, dotýkají se jeho dětí, toho, zda na ně jeho autofikce nemůže mít negativní dopad, jeho vnímání maskulinity i plachosti, k níž se pod tlakem musí přiznat, jako by šlo o charakterovou vadu. Právě kvůli plachosti a přílišné senzitivitě, měřeno soudobou představou maskulinity, si Karl Ove v dětství vysloužil přezdívku „děvčátko“. Toto oslovení zaznívá během představení několikrát, vrací se se stejnou pravidelností a intenzitou jako Knausgårdovy pochyby o vlastní mužnosti. Karl Ove není schopen jít do konfliktu, a když se pokusí poprvé vyznat Lindě lásku, v návalu emocí omdlí. Většinou se však jen straní společnosti a raději by si doma četl nebo psal.
Protagonista často působí ve společenských interakcích toporně, někdy dokonce komicky. Zvlášť symptomatická je scéna z dětské oslavy, na níž Linda spontánně navrhne, aby se Karl Ove nechal jedním z jejích přátel vyfotografovat. Miloslav König se pitvoří do pomyslného objektivu, předvádí nemístná gesta a posunky, v jednom okamžiku dokonce to, jak močí. Z pozice diváka se lze jen těžko ubránit smíchu, přestože nelze danou scénu brát doslova, neboť její podstata je mnohem méně humorná. Jde o výrazový prostředek, který nemá ilustrovat sociální neobratnost Karla Oveho, nýbrž jeho vnitřní prožívání situace. Karl Ove se před objektivem, ale i na oslavě jako takové cítí příliš exponován, pozornost okolí je pro něj nesnesitelná, jako by ho desítky očí pozorovaly při mnohem intimnějších činnostech. Dojem tísnivosti posiluje vědomí, že se na Karla Oveho neupíná pozornost pouze jeho přátel coby dalších postav hry, ale i celého divadelního sálu.
Königovo hraní pak vzbuzuje otázku, proč má být tím správným společensky přijatelným prožíváním světa a společnosti právě prožívání extrovertní. Podle tohoto náhledu jsou introverti těmi, kteří se musí přizpůsobit a kterým je doporučováno, aby se socializovali, trénovali sociální odolnost a dovednosti a postupně vpluli do extrovertních rolí: když se nedokážete extrovertem stát, musíte to alespoň předstírat. Pro člověka, jako je Karl Ove, je těžké se prosadit v neustále se překřikujícím světě: proto se psaní stává prostředkem, jak se přihlásit o slovo, aniž by bylo třeba zvyšovat hlas. Avšak samotné bytí spisovatelem je zároveň tím, čím je ve společnosti nápadný a co ho vrací do pomyslného světla reflektorů.
Knausgård jakožto autor a vypravěč Mého boje v širším smyslu slova objektivizuje svou ženu Lindu, vystavuje ji na odiv čtenářstvu coby literární postavu: vědomě stvořil její obraz zkalený dozvuky manželské krize. Adaptace Divadla Na Zábradlí se této objektivizace dotýká, třebaže nepřímo. V jedné z úvodních scén, jež bezprostředně navazuje na inscenovanou debatu se spisovatelem Knausgårdem, Karl Ove předčítá ze svého románu a do recitace zahrnuje i Lindin part — doslova tak hovoří za Lindu, ačkoli ona sama již vstoupila na jeviště. Divadelní adaptace propůjčuje Lindě určitou agenci, schopnost jednat a kontrolovat situaci, i když spíše zdánlivou. Význam nese již její přítomnost na divadelních prknech, kdy fyzicky obývá tentýž prostor jako Karl Ove. Ještě podstatnější je však Lindin charakter, především ve srovnání s introvertní až bázlivou povahou Karla Oveho. Linda je společenštější, energičtější, dominantnější a především extrovertnější: na dětské oslavě se dobře baví, družně se zapojuje do hovoru a sdílí zábavné historky, zatímco Karl Ove by šel raději domů. Linda je ta, která více křičí, je tou, jíž je všude plno, přestože dění na jevišti má pod kontrolou Karl Ove. To on rozhodl, které situace si najdou cestu do výsledného textu. Dojem, že Linda z Mého boje je pouze literární postavou, podtrhává a narušuje scéna, v níž čte manželův román a dozvídá se, že jí jejím zobrazením chtěl také ublížit. V tomto momentě se postava stává čtenářkou, tedy divačkou vlastního života. Je třeba podotknout, že hra už nepracuje s Lindinou bipolární afektivní poruchou, dozvídáme se o ní zprostředkovaně, především z promluv Karla Oveho. I další její podoby zůstávají publiku skryty, například to, že Linda je také úspěšnou spisovatelkou (a s její perspektivou se mohlo české čtenářstvo seznámit v novele Jiskra, česky 2023).
Při adaptování románového textu se nelze vyhnout zkratce a nevypustit řadu pasáží, při jejichž četbě si budujeme s vypravěčem vztah a které nám pomáhají pochopit jeho vnitřní pohnutí i širší reálie. Některé z těchto informací narážejí na odlišný kulturní kontext, přestože se jedná o současný text evropského autora. I tak se domnívám, že národní rozdíly ovlivňují vnímání hry, především pokud jde o téma péče o děti a dělby domácích prací: zatímco v severských zemích je rovnoměrné rozdělení péče o děti poměrně typické, v českém prostředí je muž na rodičovské dovolené stále tak trochu chybou v matrixu. Promluva Karla Oveho, že by si přál, aby si s ním jeho žena dělila domácí práce rovným dílem, vyvolala v publiku vlnu veselí. Knausgårda vidíme na jevišti s vysavačem, slyšíme ho deklamovat, co vše s dětmi zastane, ale tak nějak se nám tomu nechce věřit. Určitě s dětmi občas pomůže, ale že by jeho manželka uklízela méně, se vzpouzí naší představivosti. V rámci četby je to ovšem jiné, rutinní činnosti se opakují, Knausgård neustále popisuje, jak kličkuje uličkami v supermarketu, jak se snaží děti nacpat do všemožných sedaček, jak jim ohřívá jídlo, a v jeho líčení se mísí láskyplnost a sebepohrdání, jelikož se téma péče v jeho očích protíná s pochybnostmi o vlastní mužnosti. Z hlediska románu i inscenace se sice domácí práce jeví podružné, ale je to právě naopak: péči o děti a domácnost používá Karl Ove jako zbraň. Nestačí mu rodinu zabezpečit materiálně, vydělat dost peněz, ale cítí potřebu se překonávat i na poli péče — jeho nasazení ovšem není nevinné, ale pohání je těžko pochopitelná krutost. S každou vyměněnou plenou a umytým talířem Lindě neukazuje, že je podporujícím partnerem, ale že ona je neschopná. Nemilosrdnost Knausgårdova chování umocňuje vědomí Lindina psychického onemocnění.
V adaptaci Mého boje Karl Ove na zamilovanost většinově pouze vzpomíná. Na jevišti probíhají hádky a nedorozumění, Karl Ove o sobě neustále pochybuje, trápí svou ženu a ona jeho. Absolutní štěstí, které pociťoval krátce po seznámení s Lindou, nachází ozvuky v mezních situacích, například v narození jejich dětí. Tuto těžko sdělitelnou radost však ředí každodenní rutina, již takřka dokonale zpřítomňuje čištění zubů, které herci opakovaně předvádějí. Málokterý úkon je tak rutinní a nezastupitelný, třebaže mu pozornost věnujeme jen zřídka — typický škrabavý zvuk nás přenáší do našich koupelen a domovů, ke vzpomínkám, jak se v každodenních povinnostech rozmělňují i naše životy. Síla inscenace nespočívá v tom, že by ukazovala něco nevídaného a nového, ale naopak, že zachycuje něco samozřejmého a vyvolává v nás pocit blízkosti a sounáležitosti. Sounáležitosti, že ztraceni jsme tak nějak všichni.