Netvor líbající ohnivý kráter

V jednom ze svých nejznámějších esejů Lecture on the History of Skywriting (Přednáška z dějin psaní na obloze) pátrá kanadská básnířka Anne Carson po unikavé podstatě psaní. Vypravěčem textu činí samotné nebe, jehož optikou sledujeme lidskou touhu popisovat a být popisován. Carson v úvodu cituje Virginii Woolf, která chtěla svým psaním zabránit tomu, aby okamžiky jejího života mizely „jako voda z kohoutku“. Také Carson přemýšlí o psaní jako o něčem, co nám neustále protéká mezi prsty; uvažuje o tvorbě jako o nekončícím pohybu, k jehož počátku se nelze dobrat. Forma i myšlenky, které při tom používá, jsou nápadně hravé.

Předkládá jakousi biblickou genezi „autorského vývoje oblohy“, rozčleněnou do sedmi dnů. V pondělí se autorský hlas stává nespecifikovatelnou „božskou silou“, jež se proměňuje v extrémně horké a husté mladé nebe. V úterý se slova převlékají za oblaka plující po obloze. Ve středu jsme účastníky podivného kvízu, v němž jsou zpovídány oblázky, drobné horniny a nakonec i slavná literární postava Godota, která se (ne)smysluplně rozpovídá teprve ve čtvrtek. Pátek se nese v meditativním odpočinku: důraz je kladen na duchovní propojení vědomí a oblohy, v němž už slova absentují. Sobota je nejchmurnější. Obloha se stává svědkem lidských válek. V neděli je vyčerpaná: oddechuje, odkládá své poznámky a ví, že už psát nikdy nebude. Čekáme na zítřejší den, kdy vše začne nanovo.

Zmíněný esej lze považovat za interpretační klíč k tvorbě Anne Carson. Její jazyk skutečně připomíná pohyb mraků: kupí a rozbíhá stádo myšlenek do neohraničitelného prostoru, který se v asociativní lehkosti zbavuje potřeby konečného smyslu. Oblohu nikdy neuvidíme celou — a ani tento esej nelze interpretovat jinak než skrze opakované čtení. Carson svým intuitivně improvizačním stylem, jenž nepostrádá ironii ani podvratný humor, kombinuje starodávné mýty, filozofii i současnou realitu a osvobozuje přitom otěže imaginace. Zdivem jejích esejů a sbírek nejsou slova, ale myšlenky — a právě v tom spočívá jejich ryze konceptuální povaha. Jinými slovy: v kombinaci žánrů Carson neusiluje o formální vycizelování vlastní poetiky, ale spíše naznačuje všechny možné směry, jimiž se text může vydat.

V posledních letech se Carson pravidelně objevuje mezi zmiňovanými kandidátkami na Nobelovu cenu za literaturu. Publikovala osmnáct knih a patří k nejvýznamnějším světovým odbornicím na literaturu antického Řecka. Literární kritici o ní píší v superlativech a zdůrazňují, že jde o básnířku „z jiné planety“, která svým rozostřováním žánrů otevřela poezii dveře do 21. století. Když se jí jeden novinář zeptal, co by čtenářům kromě svých knih doporučila k četbě, odpověděla: „Homéra. Vždycky říkám Homéra.“ Návrat k tradici se však v jejím díle vždy odehrává na pozadí originální aktualizace. Většina jejích knih se vyznačuje hybridním stylem: kombinuje poezii, esej, překlad i prózu a nalamuje tak klasické schéma básnické sbírky.

Není tedy překvapivé, že i nejznámější kniha Anne Carson Autobiografie rudé začíná (ne)typicky intelektuálně výbojným a aforisticky úderným esejem, který posléze doprovází řada intertextových dovětků. Oba útvary autorka píše na základě fragmentárního torza dochované básně řeckého básníka Stésichora, jenž jako první zpracoval starořecký mýtus o Geryonovi — okřídleném rudém netvorovi, kterého zabije slavný hrdina Herákles. Carson zde spojuje zdánlivě nespojitelné. Oživuje starý antický příběh, který transformuje do současného vyprávění o dospívání, touze a identitě. Namísto krvelačného boje sledujeme vášnivý vztah — a zároveň inovativní posun perspektivy: prostřednictvím postavy Geryona dostává hlas ten, kdo byl v tradičním mýtu pouze poraženým netvorem.

 
Západky bytí

Zmíněný kratičký esej, příznačně nazvaný „Rudé maso: Co si odnést ze Stésichora?“, je vším možným, jen ne návodným úvodem k celé sbírce. Carson v něm cituje modernistickou autorku Gertrude Stein, s níž prostřednictvím svého textu vede pomyslný dialog. „Slova se odrážejí. Slova, když jim to dovolíte, udělají, co chtějí a co musejí udělat,“ píše Carson. A podobně jako Stein ve svém slavném eseji Poetry and Grammar (1935) s anatomickou pílí zkoumá podstatu přídavných jmen — jen s tím rozdílem, že se k nim nestaví tak podezíravě jako její předchůdkyně: „Přídavná jména vypadají jako docela nevinné přídavky, ale podívejme se na ně znovu. Tyto malé importované mechanismy jsou zodpovědné za to, že si vše na světě najde své osobité místo. Jsou západkami bytí.“

Carson zde — opět po vzoru Stein — naznačuje, že jazyk by neměl pouze pojmenovávat („říkat něco“), ale také promlouvat sám o sobě. Odklání se tak od lyrického modelu podmíněného subjektivitou individuálních emocí a míří k univerzálnějšímu modu, v němž jazyk nereprezentuje skutečnost mimeticky, nýbrž ji přímo vytváří. To ostatně souzní s autorčiným příklonem k řeckému pojmu poiesis, který chápe básnictví jako čin tvoření: básník není ten, kdo „je“, ale ten, kdo „vykonává“.

Začít básnickou sbírku takovým esejem je odvážné; Carson tím však zřetelně akcentuje svou autorskou strategii. Prezentuje se jako mistrná interpretka antických i moderních autorů a současně rozehrává intelektuální, místy až mystifikační hru se čtenářem, v níž odhaluje konstruovanost všech příběhů — tedy i mýtu o Geryonovi. Žánrové mantinely ji přitom nezajímají. S přirozenou lehkostí ukazuje, že esej může být — stejně jako báseň — jednoduše poezií a naopak. A co je nejdůležitější: bez okolků přiznává, že v tomto „literárním znovuuchopení“ antického příběhu je jen dalším článkem v dlouhém řetězci tradice.

Je to pokorné, odosobněné gesto, které svou návazností na kánon připomíná T. S. Eliota, respektive jeho esej „Tradice a individuální talent“ (1919). Eliot v něm tvrdí, že žádný básník nemůže tvořit izolovaně — bez vědomí toho, co již bylo napsáno — protože každé nové dílo vstupuje do dialogu s minulostí.

Anne Carson si toho je dobře vědoma. Namísto překladu či komentáře ke Stésichorově básni proto vytváří vlastní veršované dílo, v němž se antický mýtus propojuje s citovým a existenciálním světem současného člověka. Z mramorových hrdinů se stávají živí aktéři, kteří na konci milénia společně cestují po Latinské Americe, aniž by se ovšem vymanili ze své osudové fatality. Ten, kdo zraňuje, je opět Herákles a ten, kdo trpí, je znovu Geryon. Carson mýtus reinterpretovala jen částečně — právě tím jej zároveň demytizuje i aktualizuje: zachovává jeho tragickou strukturu, ale zasazuje ji do nových souvislostí.

Queer milostný mýtus 

Dnes je v umění poměrně běžné, že se tradiční příběhy vyprávějí z perspektivy marginalizovaných antihrdinů. V roce 1998, kdy Autobiografie rudé poprvé vyšla, to však ani v angloamerickém prostoru nebylo samozřejmostí. Tím, že Carson dala hlas jednomu z „netvorů“ antického světa, prozíravě předznamenala pozdější boom citlivých outsiderů v literatuře 21. století.

Geryonův hlas přitom nevyrůstá z nespravedlnosti nebo traumatu, jak je v dnešní terapeutické kultuře obvyklé. Poetická narace není zatížena ani sociologickými či edukativními podtexty. Láska dvou mladých chlapců — Geryona a Herákla — je ve sbírce zobrazena naprosto přirozeně, s nezpochybnitelnou vnitřní samozřejmostí. Odráží se to i v introspektivně smyslných metaforách: „Bylo to v tom roce, kdy se začal zajímat o hluk, který dělají barvy. Růže po něm šly / s rykem přes zahradu. / V noci ležel na posteli a poslouchal, jak stříbrné světlo hvězd naráží / do okenních tabulek.“

Moderní mytologie Anne Carson je tak queer milostným románem, ale stejně tak i bildungsromanem či filozofující básní o čase a prostoru. Autorka dokáže prostřednictvím všech těchto modelů hovořit o velkých lidských tématech na pozadí intimního prožívání jednotlivce. Nejde přitom o žádný izolovaný intelektuální snobismus. Své univerzum sytí z živé tradice, skrze niž dokáže lehce kombinovat Heideggera, Spinozu, Emily Dickinson, Walta Whitmana, Bibli i indické védy s útržky zaslechnutými v běžné konverzaci.

Zdařile navíc propojuje poutavý románový oblouk s lyrickou imaginací. Prostřednictvím žánrové fúze vytváří fascinující příběh se silnou obrazností, který si uchovává energické tempo a rytmus. Autobiografii rudé tak mohou s údivem číst profesoři antické literatury stejně jako prodavači v samoobsluze.

Na Anne Carson je ostatně fascinující, s jakou hravou lehkostí dokáže proplouvat mezi žánry. Vytvořila experimentální knihu, která se přitom neutápí v intelektuálních konstruktech. Žánrová těkavost zde nepůsobí stylizovaně ani samoúčelně; každá část mozaiky spoluutváří mnohovrstevnatý dialog. Autorka ukazuje, že staré mýty nejsou uzavřenou minulostí, ale pulzujícím materiálem, který se neustále otiskuje do žité přítomnosti.

Její experiment zároveň neustále podrývá sám sebe. Jako by zdůrazňoval, že to, co skutečně zasahuje čtenáře, není artificiálnost ani pravděpodobnost, ale autenticita a mystifikace — hra, která nese svůj účel i smysl sama v sobě.

 
Anne Carson: Autobiografie rudé
Přeložil Tomáš Gabriel.
Argo, Praha 2025
200 stran